Rodiče se rozvedli, když mu bylo devět. Matka se znovu provdala – a znovu se rozvedla. Strýčkové se u nich střídali jako apoštolové na pražském Orloji. Filip má o tři roky mladšího bratra – Honzu. Ten byl - na rozdíl od problémového Filipa – vždy maminčiným mazánkem.

Jak jen mu tohle všechno pilo krev.

Nedivil by se, kdyby otcem jeho bratra byl někdo úplně jiný než ochlasta a tyran, který zplodil Filipa.

Tomu Filipova matka nemohla přijít na jméno. Pro jeho označení střídala hned několik podstatných jmen: „Ten debil“, „ten zmrd“, „ta svině“ a tak podobně.

Jan Klecírek se Filipovu otci nepodobá.

To Filip má nejenom jeho hlas – ale i násilnickou povahu, tmavé vlasy a kulatý obličej. Honza je blonďák a obličej má oválný. Zkrátka andílek.

Filipovy myšlenky těkají velmi neuspořádaně. Právě zavadily o jméno oběti. Julie Krnávková utržila desítky bodných a bodnořezných ran, z nichž řada byla smrtelných.  Zkouší si ji vybavit – blonďatou, středně vysokou, modrookou potvoru, která ze sebe dělala světici – a přitom…

Filipovi se zatmí před očima. Proto ho také zatkli. Dva dny před svou smrtí se s ním Julie rozešla. Věděl, že v tom je někdo další.

Ano, měl hrozný vztek. Ale to stačí k odsouzení?  Jistě – na jeho botách našly stopy její krve. Lhal, opakovaně. Ale kdo by nelhal, když ho chtějí na pěkně dlouho zašít?

Vražednou zbraň nenašli. On se nepřiznal. Řekl jim, že ji tam tak našel – proto ta krev.

Jistě, nejdříve popíral, že by tam vůbec byl.

Opět se v myšlenkách přesune někam jinam.

Ke své obhájkyni.

Ambiciózní právničce, Taťáně Ferencové. Je jí přes čtyřicet - ale šíleně o sebe dbá. Chodí do posilovny, na aerobik, běhá. Má štíhlou postavu – ovšem není vychrtlá. Její dlouhé blonďaté vlnité vlasy mu připomínají Julii. Oči má však na rozdíl od Julie hnědé. Je matkou dospělého syna – a je vdaná.

Doufala, že Klecírkův případ ji dostane na přední stránky novin. To se také stalo. Jenom se jí nepodařilo ho osvobodit. Hned však podala odvolání. Snaží se. Obrátila se na spolek Šalamoun a Johna Boka. Krom toho existuje vyloženě skupina, která se angažuje ve znovuotevření jeho případu s tím, že došlo k justičnímu omylu.

Nečekal, že by někoho mohl zajímat. Ale nedělá si iluze. On skutečně nikoho nezajímá. To mediální humbuk kolem něho je zajímavý – láká různá individua jako žárovka můry. Filip Klecírek nemá přátele. Kradl, bral drogy. To není nic z toho, proč vás druzí milují. Na roli outsidera si zvykl. Přesto ho to, že ho matka ani bratr ani jednou nenavštívili, zabolelo. Být nemilován a dostávat to denně dávkované v míře větší než značné, to opravdu bolí.

Soudce ho neměl odsoudit. Vražednou zbraň nemají. Svědka také ne. A přesto hnije tady… Nebrečí. Je to už hodně dávno, kdy uronil slzu. Vybaví si ještě ten moment? Bylo mu dvanáct – rodiče byli rozvedení – a jeho zrovna zmlátil jeden z matčiných nových amantů. Jen proto, že se zastal mámy – aby na ni ten idiot nebyl sprostý. Zato matka jen mlčky přihlížela, jak ho ten surovec řeže. Mnoho se tehdy ve Filipovi zlomilo.

Konečně ho mají odklizeného z cesty. Za mřížemi. Zakloní hlavu a zavře oči. Těžko říci, čím se zrovna zaobírá, ale je to něco, co mu aspoň na zlomek vteřiny vykouzlilo na rtech úsměv.

I.

Rok 2019 začal velmi mrazivě. Oproti loňskému roku na sebe nenechaly přívaly sněhu čekat – a to se promítlo i na silnicích. Loni nebylo v Mrakotíně po sněhu v lednu ani památky – a najednou ho nestačily odklízet. Koncem února bylo ale vše jiné. Po sněhu nebylo ani památky – a šedá nepřívětivě se mračící obloha byla nahrazena sluneční koupelí. Teploty se z hodnot hluboko pod nulou rázem draly někam ke dvaceti stupňům. Lidé odhazovali zimní obuv a oblečení a keře byly napučené jako na jaře.

Ve Stolehách však březen příliš šťastně nezačal. Obec vzdálená asi pět kilometrů od Mrakotína nebyla ničím zajímavá. Žilo zde asi dvanáct set lidí – a další přibývali. Neustále se totiž stavělo, a to tam, kde dříve bývala pole s kukuřicí, pšenicí či později řepkou. Žádná honosná výstavba se zde nepěstovala. Bylo evidentní, že si každý staví a přestavuje, jak umí a uzná za vhodné, takže každej pes jiná ves, malý domek byl střídán honosnou vilou, domek se střechou v podobě štítu šedou krabicí.

Stolehy se rozprostíraly v rovině a byly obklopeny poli a štíhlým pruhem převážně smrkového lesa. Na okraji obce se potom nacházel rybník, hned kousek za kostelem. Tam začínal i parčík s několika staršími duby a lipami.

Bylo chladné raně březnové ráno – a jindy ospalé Stolehy byly na nohou. V parku ve křoví bylo nalezeno tělo mladé ženy.

Jirkovi Želáskovi se nechtělo toho dne do školy. Předstíral, že ho bolí břicho – ale byl usvědčen ze simulování a dostal facku. Do školy ale nešel. Má být zase všem pro smích a dostat další pětku? Může snad za to, že mu utekla máma – a vychovává ho otec se svou sestrou? Že je stále bit? Že dokola slyší, jak je k ničemu? Vydal se do parku. Tam to má rád. Chtěl pak pokračovat polní cestou k lesu. Poslouchat ptačí zpěv – a nechat na sebe dopadat vlídné sluneční paprsky – asi to jediné vlídné v jeho životě.

Původně by se tomu křoví ani nepřiblížil. Bylo mimo cestu – a ničím ho nelákalo. Jenže ucítil náhlou potřebu – a v takové chvíli člověk hledá právě nějaké křoví. Kromě holých forsytií se mu nabízel i jehličnatý podrost.

Sotva stáhl kalhoty, všiml si, že kousek od něho leží černá dámská lodička. Nevypadala přitom ošoupaně. Naopak působila nově. A vzhledem k tomu, kde se nacházela, velmi nepatřičně.

Srdce mu tlouklo, ale shýbl se a zadíval hloub do křoví. Vykřikl hrůzou. Spatřil totiž něco, co mu vyrazilo dech. Něco, co vypadalo jako figurína – ale o figurínu bohužel nešlo.  Zpanikařil. Už už chtěl utéci. Ale rozmyslel si to. Napadlo ho, že ho někdo mohl vidět – a ještě by měl opletačky. Ne, zavolá na policii. Tím pádem do školy přece stejně nebude muset.

Antonín Sedlina má padesátku dávno za sebou, vlastně mu už táhne na šedesátku – snaží se však tento fakt si příliš nepřipouštět. U policie je od svých pětadvaceti. Když ještě působil v Praze, vyřešil desítky a možná stovky případů. Třebaže pár známostí měl, nikdy se neoženil – a neměl děti. V Mrakotíně již nějakou dobu působí – a svým způsobem si zvykl.

Začínat den nad mrtvolou – navíc mrtvolou ubodané ženy – rozhodně nepatří k ideálnímu vykročení. Tady by dal Sedlinovi za pravdu i jeho pomocník, třicátník Oliver Pecka. Menší podsaditý blonďák s vlasy na ježka, mezi jehož záliby patří kytara, zpěv, kouření a ženy.

I když v poslední době začíná být tak trochu pod pantoflem. Zasnoubil se s jistou Hanou Smejkalovou, která ještě studuje – a pak zvažuje, že by šla učit. Je výrazně mladší než Oliver – a není ani kdo ví jak přitažlivá. Byla však dostatečně vytrvalá – a co hlavně – přiměla Olivera, aby šli do hypotéky a postavili si domek. Vytrvalost totiž byla korunována tím, že přišla do jiného stavu, i když Oliver zatím o děti nestál – a žil v přesvědčení, že Hanka bere antikoncepci. Nejprve vyváděl, chtěl se s ní rozejít – pak si ale řekl, že s jinou to nebude lepší – a ať má tedy dítě otce, když už musí spatřit tvář tohoto odpudivého světa.

Svatbu plánují na duben, dítě se má narodit asi začátkem července. Oliver ani neví, zda se má radovat, nebo brečet. Rozhodl se, že se tím nebude moc zaobírat – a spíš bude řešit to nejnutnější, jako je právě bydlení.

Místo činu již bylo obepnuto policejní páskou a policisté se kolem hemžili. Do toho už se jako mouchy slétali zástupci médií, prahnoucí po senzaci. Na zkroucené zkrvavené tělo není příjemný pohled. A pokud je obětí mladá žena, je to pohled ještě děsivější. Bohužel to nebylo poprvé, kdy Sedlina takovýto pohled zažil.

Zato Peckovi bylo na zvracení, to Sedlinovi neušlo. Přemohl se však.

Zpočátku ti dva k sobě hledali cestu – již ale našli společnou řeč – a tykali si.

„Olivere – vidíš ty stopy – někdo ji sem táhl.“

Ruce měla oběť natažené nad hlavou. Ležela na zádech, světlou halenku prosáklou krví.

Břicho měla obnažené – vrah jí vykasal oblečení a stáhl černou sukni, byť ne úplně.

Na holém krví zalitém břiše ležel jako na oltáři pramínek blonďatých vlasů. Oběť přitom byla brunetka.

Když se našlo tělo Julie, informace, že jí vrah ustřihl pramen vlasů, se do médií záměrně nedostala. Juliiny vlasy se našly až nyní – zato nové oběti někdo pruh vlasů rovněž odstřihl. A patrně odnesl pryč.

„Nechci se ukvapovat, ale obávám se, že byla zabita stejnou zbraní jako Julie Krnávková.“

„Jak jsme zatkli toho Klecírka?“

Sedlina mlčky přikývl. „Podívej – ty vlasy sice nemají kořínky, ale patrně byly namočeny v krvi. Uvidíme, zda pouze v krvi téhle nešťastnice – nebo i v Juliině krvi. Pak by bylo jasné, že ty zločiny spolu souvisí.“

„Takže jsme se tehdy sekli?“

„Nechci se unáhlit. Někdo to mohl naaranžovat. Nemusí jít o vlasy Julie. Ale kdo zase věděl, že oběti někdo ty vlasy ušmikl? Nevypadá to dobře. A potvrdí-li se, co naznačuju, máme tu co do činění nejenom s velkým seknutím, ale i sériovým vrahem. Ale na dohady je brzo. Jak se mrtvá jmenuje? Její věci se našly?“

„Jo“, kývnul Pecka. „Kousek se válela její kabelka. Jmenovala se Denisa Buřínská. Dvacet tři let. Našla se i její peněženka se zhruba třemi litry. Na loupež to nevypadá.“

„Hmmm, budeme muset o ní zjistit co nejvíc. Tenhle mord nám byl čert dlužnej. Vyžereme si to až do dna. Už vidím ty titulky, až budou Klecírka pouštět. A jestli jsou ty vlasy tady Julie – tak ho pustit musej.  Za tím, jak jsme postupovali v případě její vraždy si, Olivere, stojím. Klecírek jí vyhrožoval. Měl bohatou kriminální minulost. Dokonce byl podezřelý ze znásilnění. Jenom byla zpochybněna výpověď té poškozené, protože šlo o narkomanku. Dobře, nenašli jsme zbraň. Ale na botách měl Juliinu krev. Přitom nám tvrdil, že na místě činu vůbec nebyl. Vždy přiznal pouze to, co pod tíhou nově odhalených skutečností přiznat musel. V posudku má, že jde o krajně labilního a narcistického jedince s psychopatickými rysy. Nezvládl rozchod – a tak vraždil. Zapadalo to. Přesto se zdá, že jsme byli vedle. Co nás, Olivere, čeká, nám ani trochu nezávidím.“

Oliver se zašklebil. „To já taky ne.“

To už ale Sedlina mluvil s přivolaným soudním lékařem.

„Mrtvá je několik hodin, viděl bych to, že byla zabita mezi půlnocí a jednou hodinou ráno. Více po pitvě“, odkázal patolog Sedlinu do patřičných mezí.

„Zjistěte mi krev na těch blond vlasech, doktore, zda patří pouze této oběti nebo i někomu jinému. A pokud i někomu jinému, porovnejte ji se vzorky krve Julie Krnávkové.“

Té bylo pouze jednadvacet let, když přišla o život. Co si Sedlina vybavuje – byla mnohem více od krve než tahle. Byla to vyložená jatka.

Přiblíží si podobu Filipa Klecírka. Vsadil by se, že dopadl vraha. Jak vidno, sázet by se člověk neměl ani tehdy, když je přesvědčen, že má stoprocentní pravdu. Možná v takovém případě by se sázet neměl naopak vůbec.

Eva Holatová upírala zrak na televizní obrazovku. Tělnatá žena, která si ve svých pětapadesáti letech barvila vlasy do ruda a oblékala se do vyzývavého oblečení, popíjela ovocný koktejl a ještě více se zavinula do županu s květinovým vzorem.  Její šedomodré oči prozrazovaly jistou tvrdost i sklon k poroučení. Tato žena nesnášela odpor. Ještě o něco více pak nesnášela jistého Klecírka, který byl dozajista otcem jednoho z jejích synů – a papírově obou. Jeho příjmení odmítala nadále nosit.

Jednomu je čtyřiadvacet let a je ve vězení – a druhému táhne na dvaadvacet – a ten žije s ní. Filip by jistě utrousil, že Honza na tom není o mnoho lépe než on, co se svobody týče.

Eva Holatová, kadeřnice, však byla jiného názoru. Mladšímu synovi se snažila plnit první poslední – a byla na něho jako med – ovšem mělo to jednu podmínku. Nesměl jí odporovat.

Honza byl kluk, za nímž se holky otáčely. Ale když promluvil, dal najevo, jak si nevěří, jakou má trému a jaký ostych. Tímto většina jeho známostí skončila dříve, než se mohla jakkoli rozvinout.

Když už to jedna dívka zkusila – a byla vytrvalejší, došlo k rozkolu. Eva Holatová začala poukazovat na to, že se dotyčná „chová jako děvka“. Kritizovala, jak se obléká – zrovna ona. Že jde jenom po penězích, že to bude zlatokopka.

Honza už byl připraven odejít z domu za svou vyvolenou – poprvé v sobě našel vzdor – ale vše dopadlo pro něho žalostně. Svou vyvolenou totiž načapal u ní na chatě v posteli s jiným – a ta se mu ještě zle vysmála, že je mamánek a ubožák. A že sex s ním „stojí za hovno“ – což se mu silně vrylo pod kůži.

Nemohl to ze sebe dostat. Utekl se doslova schovat pod máminu sukni, třebaže ta nikdy snad žádnou dlouhou neměla.

Přijala ho konejšivě, s tím, že mu jeho nerozumné chování odpouští. Věděla, že teď její kontrola nad synem ještě vzroste, stejně jako jeho závislost na ní. Svým způsobem byla „té malé couře“, jak ji nenávistně nazvala, vděčná.  Honza se stáhl do sebe a děvčatům se spíše vyhýbal.

Ve zprávách právě referovali o vraždě ve Stolehách. Zatím toho moc nesdělili – jen že obětí je mladá žena – a že se stala obětí brutálního útoku. Ukázali její fotku, tedy portrét asi dvacetileté brunetky, která se usmívá a doufá v dlouhý spokojený život.

Eva Holatová se zachmuřila. Nakrabatěla čelo a našpulila rty.

„Jeníííčku, zlatíčko, můžeš sem na chvíli?“

Její hlas byl sice nasládlý, ale kdo ho znal, rozlišil v něm i velkou míru naléhavosti, která nesnese odpor a jed, který oběť stravuje sice pomalu, ale zato dokonale.

Mladík přiklusal jako poslušný psík. Díval se do země.

Od té doby, co je jeho bratr ve vězení, se i on stal pro okolí psancem. Vnímá ty různé úšklebky, potutelné narážky, to, jak se od něho druzí odtahují. A nejvíc trpí nezájmem dívek. Která by také chtěla bratra vraha? Vraha, který je schopen svou přítelkyni doslova vykuchat?

Ze začátku měl snad i z bratrova zatčení radost. Nesnášel ho. Protivil se mu. Ale časem pochopil, že bratr jako odsouzený vrah je stigma. Něco, co bude provázet i jeho.

Děsil se, že zůstane navždy s matkou – na druhou stranu se bál žít sám – a byl na matce citově závislý. A nejen to – i ekonomicky.  Jeho bratr se ani pořádně nevyučil. Měl být elektrikář, ale školu nechal být. Než putoval do vězení, pracoval jako skladník u jedné firmy.

Do Honzy vkládala jeho matka velké naděje. Musel jít na gymnázium – a byť ho absolvoval jen tak tak – a na maturitě měl dvě čtyřky, matka si toho považovala.

Na vysokou se nedostal. Matka ho však povzbuzovala. Filosofie je těžká, jsou tu přece soukromé školy, nic se neděje, ono to nějak půjde. Ať si zatím dodělá angličtinu. Tak docházel na jazykovou školu – a vzal si brigádu – v Tescu u kasy. To hned ale matka protestovala, že se nebude soustředit na učení a že je to podřadná práce – „pro idioty“, pronesla doslova.

Po měsíci to tam zabalil. Nevydělává, nemá žádnou sebeúctu – a krom toho má vztek, že ho žádná holka nechce. A tento vztek narůstá.

„Jeníčku“, zopakovala Eva Holatová, když k ní syn dorazil, o poznání příkřejším hlasem. „Kde jsi byl v noci? Vím, žes dorazil až k ránu. Víš přece, že máš být do půlnoci doma. Že pak nemohu usnout. Slíbils to.“

Zatím ho kárala jakoby jemně – ale smyslem toho bylo, aby cítil výčitky – a aby ho to trápilo.

„Omlouvám se“, vyhrkl bezbarvým klasem Honza, „měl jsem angličtinu a šel jsem se pak najíst do jedné hospody. Zůstal jsem tam trochu déle.“

„Do hospody“, odfrkla si jeho matka pohoršeným hlasem. „Tady bys měl dobrou stravu – a za méně peněz.

„Prostě jsem chtěl být chvíli sám – a měl jsem už hlad.“

„A tos byl v té zimě bez kožené bundy? Kde ji máš? Nevidím ji tady – a ještě nedávno jsem ji na věšáku na chodbě zaregistrovala.“

Honza viditelně zbledl.

„No… já, já…“, koktal – a nevěděl kudy dál. „Já ji ztratil“, hlesl se sklopenou hlavou. „Hledal jsem ji – ale nikde ji nenašel – proto jsem dorazil tak pozdě“, vyhrkl nakonec.

Matka si ho pozorně prohlížela.  „To nic“, dodala – „ale na své věci si musíš dávat větší pozor. To je ti snad jasné. Co teď vlastně děláš? Zase ty modely?“

Lepení modelů aut bylo Honzovou vášní. Měl už dvě poličky zaplněné asi třiceti exempláři. Když mu bylo těžko – a to mu poslední dobou bylo stále, uchyloval se k tomu. Uklidňovalo ho to. Něco zadrmolil, že jo – a zmizel ve svém azylu.

Matka si pouze povzdechla a znovu zapnula televizi, kterou během rozhovoru se synem vypnula.

Nedokázala se však soustředit, co se tam děje. Myšlenkami byla u skutečnosti, že její syn byl přes noc venku, nemá bundu – a nedaleko došlo k vraždě dívky, která se až nebezpečně podobá jeho bývalé. Jedno ví jistě – ztrátu druhého syna by nepřežila.

Taťána Ferencová cítila, jak jí srdce bije vzrušením. Zjistila již nějaké podrobnosti – a věděla, že je zde podezření, že tu holku ze Stolehů má triku stejný pachatel, který zavraždil Julii Krnávkovou. Jakmile se toto potvrdí, bude to bomba. A ona si už dá záležet, aby vše bylo patřičně medializováno. Klecírek se bude soudit o náhradu za újmu, kterou mu uvěznění způsobilo.

Zařadila pětku a předjela vůz, který mohl jet tak stovkou.

Opět byla v posilovně – a jak si už zavedla, završila tělesné cvičení postelovou akrobacií u jednoho svalovce. Tento poměr nebrala víc než tužení svalů a protažení těla.  Výčitky? Neměla jedinou. Její o čtyři roky starší manžel Dalibor ji podvádí, kde může. A s kým může. Nenávidí ho.

Na světlech si upraví límeček a přejede si rty rtěnkou. Na svém vzhledu si velice zakládá.

Do právnické rodiny Ferencových se vdala mladá. Jediného syna, Richarda, měla již v devatenácti. Na syna je hrdá. Pětadvacetiletý pohledný úspěšný muž. Oženil se s o tři roky starší Lucií Ruhalovou, dcerou miliardáře Štefana Ruhala. No jo, Taťána je vlastně již babičkou – a to dvouleté Johanky. Tohle vše jí dává zapomenout na příšerné manželství, v němž ale hodlá přes všechna jeho negativa setrvat.

Sex si najít umí jinde, smysl života nachází v rodině a kariéře svého syna, rovněž vystudovaného právníka.

Tady jde všechno dobře. Tedy – ne úplně všechno. Zamračí se, jen si na tu osobu vzpomene. Ví něco, co se nesmí nikdy dozvědět Richardova žena. A sice, že Richard má milenku, které plně podléhá. Nějakou Moniku Barešovou.

Taťána ji zná jenom letmo. Je to zrzka – a velmi vnadná zrzka s pronikavýma modrýma očima. Dělá sestřičku v nemocnici, kde se Richard zotavoval po nehodě na kole. Tam to celé začalo…

Nejhorší je, že Monika nezůstala u jediného muže z rodiny Ferencových. Protože Taťána dala svého muže sledovat soukromým detektivem, dozvěděla se, že mimo jiné se vyspal i s touhle Monikou.  Na manželovi už Taťáně ale nezáleží. Ať si dělá, co chce. Hlavně ať dá ta mrcha pracky pryč od jejího syna.

Jen blikla oranžová, Taťána dupla na plyn. Myšlenkami se vrátí k případu Filipa Klecírka. To zastíní vše. Cítí adrenalin. Bude triumfovat – brzy.

Daliborovi Ferencovi táhne pomalu na padesátku. Čelo má již několik let lysé – a tmavé vlasy vzadu si nechává pravidelně stříhat. Nepatří mezi charismatické muže – a je si toho až moc dobře vědom. Co mu nebylo naděleno na kráse a charakteru, snaží se vyvážit penězi a oblékáním. Vždy v obleku, vždy pečlivě upraven a navoněn.

V centru Prahy si pronajal byt, kam se každou chvíli uchyluje. Tráví zde podstatně více času než doma. Prý kvůli práci. Tak jistě.

Zrovna dnes zašel do svého oblíbeného klubu – a má již upito. A nejen to. Vzal si i něco na povzbuzení. Loví.  Stane se, že někdy si domů neodvede ani jednu z přítomných dam. No – dam se říct nedá – neboť ženy, na které tady narazí, nemají ani vychování, ani morálku, a často ani vizáž. Opilé, zhulené, nadrogované štětky, které ukazují úplně všechno – a jejichž intelektuální úroveň by je řadila kamsi na první stupeň základních škol – a to často ještě s přimhouřením obou očí.

Dalibor se přitočil k dvojici žen, kterým mohlo být nějak kolem třiceti. Nabídl jim pití. Jedna se držela stranou, ta druhá to ale do sebe klopila – a nic nedbala rad své kamarádky, která se ji snažila krotit.

„Zatrsáme?“, usmál se Dalibor a již se rukama dotýkal všech partií těla neznámé, která ho dokázala vzrušit. Opilá žena mu pak bez rozpaků sáhla do rozkroku a vinula se k němu.

Nevedli žádnou náročnou diskusi. Nabídl jí, že může i s kamarádkou k němu na návštěvu. Že byt nemá daleko – a že to tam má útulné. Za obě zaplatil – a myslil jenom na to, zda skončí v posteli jen s touhle, nebo se přidá i ta upejpavá kamarádka.

Té se plán na noční návštěvu vůbec nezamlouval – ale cítila za svou kamarádku odpovědnost. Říkala si, že když půjde také, nemusí to dopadnout nejhůř.

Z opilé blondýnky se vyklubala praktická lékařka.

„To jsme úplně ideální pár“, zařehtal Dalibor. „Ty seš doktorka, já právník.“

Žena se musela na chvíli posadit na chodníku. Bylo jí špatně. Ale nezdálo se, že by jí nějak vadilo, že má doma manžela a dvě malé děti.

„Já tě doprovodím domů“, nabídla se kamarádka opilé ženy, která ucítila šanci, jak muži zmařit jeho choutky. To už se ale opilá žena opět, byť s obtížemi, postavila na nohy – a zavěsila se do Dalibora. Tak dokráčeli až do jeho bytu.

Znovu oběma nalil. Doktorka se po něm začala plazit – a její kamarádka, bankovní úřednice, pochopila, že jí už není pomoci. Zvali ji do trojky. Zmocnil se jí odpor a hnus. Omluvila se, že jí není dobře – a záchrannou misi tak odpískala. Řekla si, že spasí aspoň sebe.

Dalibor byl očividně rozmrzelý, ale těšilo ho, že aspoň jednou trofejí se může pochlubit.

Z paní doktorky již zdárně strhal, co se dalo – ona ho zatím zbavila kalhot. Krátce poté, co do ní po mnoha pokusech vnikl, usnul.

Tento večer považoval za úspěšný.

MAREK ŘEZANKA

Pokračování příště