„I ty, Brute?!" zvolal Caesar. „Udělejte z mé kůže bubny!" zavelel Jan Žižka. „Když přijde pan Selwyn, pozvěte ho dál. Jestli budu živ, rád ho uvidím, když budu mrtev, uvidí mne rád on," vtipně reagoval anglický státník Henry Fox. Historicky proslulá poslední slova význačných osobností těsně před definitivním odchodem na věčnost, by svou rétorickou obratností pokořila i současné politické sentence, vyslovené za plného vědomí.
Výroky klasiků na smrtelné posteli mohou být i poutavě symbolickou čítankou pro pochmurné podzimní večery, aniž bychom se cítili morbidně. Můžeme pak nabýt dojmu, že budoucí mudrc, sotva se narodil a něco rozumu pobral, už si piloval nějakou šikovnou řeč pro poslední hodinku, aby na něj lidstvo s úctou vzpomínalo. A vůbec s tím měl spoustu starostí navíc. Délka poslední vyřčené myšlenky musela být úměrná velikosti budoucího náhrobku. Taky musel dbát na to, aby u něj v kritický okamžik nedlel nějaký nedoslýchavý či inteligenčně zablokovaný příbuzný. Takový nesprávně vyložený výrok by nadělal později v dějepisných análech pěknou paseku.
Například zvolání Charlese Dickense: „Ano, až na dno!" když ho chlácholili, aby se jen klidně položil, by spisovatelovu pohotovou glosu věrohodně degradovalo na poslední výzvu opilcovu. A o slova George Sandové: „Nechte trávu," která si nepřála mít na hrobě kámen, by se dnes přetahoval svaz zahrádkářů a narkomani. Taky je mrzuté, když si třeba filozoficky zaměřený renesanční poeta léta chystá intelektuálně veršovaný bonmot, kterým se hodlá proslavit na smrtelném loži, načež ho místo důstojně pozvolného skonávání nečekaně porazí fiakr, a on se vzmůže nanejvýš na nesrozumitelné citoslovce.
Měli bychom proto celý život říkat samé chytré a milé věty, protože nikdy nevíme, která bude ta poslední. Potomci by těžko nechali tesat do kamene jako epitaf náš poslední pokyn: „Vem si čistý fusekle," sdělení: „Stejně zdědíte pendrek," nebo zprávu: „Zatracený hemoroidy," i kdybychom se u toho tvářili vzdělaně a vesele. I poslední rozloučení se současníkem se může z důstojného smutnění nechtěně zvrhnout v originální černý humor.
Zažila jsem totiž pohřeb pana Fejfara. Nejdříve dvacet dní panovalo takřka infernálně vražedné vedro a velitel hřbitovní pracovní čety vyčetl vdově, že země je jako troud a Jarda při hloubení hrobu zlomil krumpáč. Těsně před smutečním obřadem se udělalo takové dusno, že by se dalo při troše zručnosti krájet jako těsto na domácí nudle.
V okamžiku, kdy pan farář vyzval přítomné k modlitbě, se spustilo to, čemu meteorologové říkají přívalový déšť a věřící potopa světa. Rázem všechny tetky v černém, důstojný pán i ostatní truchlící vypadali jako absolventi potápěčského kurzu ve frontě na šnorchl a spouštění truhly do hrobu (v tu chvíli spíš do poctivě napuštěného bazénu) napovídalo, že neskonal starý amatérský zelinář, nýbrž profesionální námořník a zbylá posádka ho posílá na poslední plavbu.
A vedle mne stojící zkormoucený pozůstalý si v tom tropickém lijáku ždímal kravatu a mrzutě podotkl, že si vzpomíná, jak nebožtík, pobíhajíc po svém záhumenku, pořád otravoval, že málo prší.
P.S. Ne každý, kdo žije, si umí užívat. Ne každý, kdo si užívá, umí žít. A tak si všichni žijte a užívejte, jak chcete, abychom to stihli dřív, než se od našeho smrtelného těla odpoutá nesmrtelná duše a začne se těšit na Dušičky.
Zdeňka Ortová
Fejeton z knihy „Žena v kurzu"
(s laskavým svolením autorky)
Když totiž odjížděl pohřební vůz z obřadní síně směrem na hřbitov, tak farář, který také s rakví v autě seděl, dostal infarkt. A tak pohřebák místo na hřbitov zamířil do nemocnice a dědečka vzali s sebou i s rakví. Než se všechno vybavilo a pohřebák dorazil konečně na hřbitov, vycukaní příbuzní už chtěli volat policii, že jim někdo ukrad dědečka
Ne každý, kdo žije, si umí užívat. Ne každý, kdo si užívá, umí žít.
Bus který má trasu kolem hřbitova,za mnou na sedačce dvě paní.
Tak paní....jak to zvládáte bez manžela?
Víte,že docela stejně.On dřív byl porád v hospodě a všechny prachy prochlastal.No a teď jsem taky doma sama a ty kytky na hrob mě asi zruinujou.
