Sešel se rok s rokem a máme před sebou nejvýznamnější křesťanské svátky – Vánoce. Jsou spojeny s oslavou narození, s oslavou nového života. Vánoc jsem zažila už mnoho, ale jedny byly přece jen výjimečné, vryly se do paměti, neboť i pro mne byly spojeny s narozením, s darem, který nelze absolutně srovnávat s dary jinými.
Psal se rok 1978 a já čekala své první dítě. Pohledem dnešní doby (a popravdě i tehdejší) jsem byla velmi mladá maminka a tak nebylo divu, že moji rodiče nesli s nelibostí moje rozhodnutí si dítě ponechat, čelila jsem i odsudkům a někdy jízlivým poznámkám okolí. Studovala jsem v denním studiu poslední ročník střední školy, žádné úlevy jsem nepotřebovala a ani bych je nepožadovala, těhotenství probíhalo téměř bez problémů. V pondělí 18. prosince jsme měli vyučování do 16 hodin. Do odjezdu vlaku, který mne měl odvézt domů, mi zbývala zhruba hodinka a tak jsem se vydala do nákupního střediska koupit ještě nějaké vánoční drobnosti.
Jak tak stojím ve frontě u pultu, přišla maminka s asi tříletou dceruškou a já zaslechla „Pojď Markétko, koupíme ještě nějaké vánoční pohledy“. Hlavou mi projelo, že Markétka je moc hezké jméno, já chtěla Petru, ale tak pojmenovala v srpnu dceru moje sestra a já jsem byla smířená s tím, že holčička se tedy bude jmenovat po mně a chlapeček bude Petr. Termín porodu jsem měla 31. 12. nebo 2. 1.
Vlakem jsem zdárně dorazila domů a asi v půl sedmé mi začala odtékat plodová voda. Byla jsem sama doma, ale maminka po návratu z odpolední směny mi zavolala sanitku, která mne odvezla do nemocnice. Šlo o první děťátko a tak je jasné, že porod probíhal delší dobu. Na malé hekárně jsme se tísnily dvě, pak dokonce tři, pak opět dvě. Sestra občas okřikla maminku čekající třetí děcko, aby nevyváděla, a že je hrozné co předvádí. Já ani nedutala a tak mne hned dávala starší rodičce za vzor. Nebylo mi to zrovna příjemné, byla jsem podle té paní „cucák“, vždyť věkem mohla být mojí mámou.
Když mi druhý den ráno píchli nějakou injekci, porod rychle postoupil. V 10,40 hodin přišla na svět Markétka s váhou 2,65 kg a 46 cm. Překvapení všech doma nebralo konce, když zjistili, že místo plánovaného jména po mně, mám Markétku.
Po nezbytně
nutné době na sále po porodu, jsem se
dostala na pokoj s číslem jedenáct, kde nás bylo šest maminek. Byla jsem
jediná prvorodička a ještě navíc velmi mladá, mezi ostřílenými maminkami trochu
vykulená. To Marie, ležící na vedlejší posteli porodila po čtyřech chlapcích
své páté dítě -holčičku. Utkvělo mi v paměti, jak byla pořád natěšená,
její partner jí slíbil, že když se narodí holčička, on přestane pít alkohol a
nebude chodit domů pravidelně opilý…. I přes svůj mladý věk jsem si
uvědomovala, že je Maruška silně naivní.
Když mi přivezli Markétku poprvé na kojení, byla jako malé líbezné koťátko, tmavé vlásky, velká očka. Tehdy se vozily děti na takovém obrovském vozíku, ale mezi ostatními dětmi položenými na malé plošině vozíku, jsem malou vždy bezpečně poznala. Byla mezi těmi uzlíky takový zoubek, maličká, krátká. Ještě ztratila později na váze a tak mi ji nosily sestry ke kojení častěji – každé tři hodiny.
Štědrý večer jsme oslavily na pokoji skromně, zasloužilá maminka Maruška odešla dříve, pak pustily na Štědrý den dopoledne i ostatní druhorodičky a tak jsme s Annou, která jako jediná ještě neporodila, zůstaly na pokoji samy.
Anička byla statná třicátnice, hodně upovídaná, vtipná, v břiše nosila třetího chlapce, kterého porodila až na Silvestra a měl neuvěřitelných 5,15 kg (to mi sdělila na kontrole kyčlí, kde jsme se později sešly). Anička dokázala sníst nepředstavitelné množství jídla a tak manžel nestačil nosit tašky s proviantem, a sestry následně čile kmitaly mezi sesternou a naším pokojem, aby uspokojily rozmanité chutě nastávající maminky. (Tehdy se žádné návštěvy na porodnicích, dokonce ani květiny nepovolovaly). A že jich měla, těch chutí.
Odpoledne opět dorazila k Aniččině posteli naditá látková taška, v níž se, kromě jiného, znatelně rýsovaly dvě půllitrové zavařovací sklenice. Obsahovaly bramborový salát. Aničky manžel se opravdu snažil, ač byl na vše od začátku prosince sám. Ráno odváděl syny do školky, pak honem do práce, upekl i vánoční cukroví, nakoupil dárky, ustrojil stromek, neboť Anička poslední měsíc těhotenství trávila na nemocničním lůžku. Leč příprava bramborového salátu se ukázala být nad jeho síly.
Nastávající maminka se už od samého rána na salát těšila, v každé druhé větě zmiňovala, jak už se salátu nemůže dočkat. I mně už začínalo z těch řečí kručet v břiše. Já ovšem na salát mohla zapomenout, měla jsem naordinovanou jaterní dietu, což obnášelo uvařené brambory a kapra na vodě.
Když pak Anička otevřela sklenici se salátem, její aplaus by se dal srovnat s pokřikem vítězných válečníků. Jenže ouha. Snědla první lžíci salátu, pak ještě dvě, tři a následovala věta, na kterou nezapomenu. „Snažil ses chlapče, ale máš to marný“, a obě sklenice se salátem pak našly místo posledního odpočinku v odpadkovém koši.
Až při štědrovečerní večeři na úzké chodbě porodnice, poseté malými stolečky se židlemi a skromně ozdobeným stromkem, dosáhly Aniččiny útroby uspokojení. Salát jí chutnal nadmíru a vyžádala si přídavek. Připadala mi jak bohyně na Olympu, s plným žaludkem, se svojí nakažlivou dobrou náladou, byť já byla v duchu u svého manžela a rodiny. Nebylo to vše jednoduché i z toho důvodu, že manžel sloužil náhradní vojenskou službu - byl po dobu 19 měsíců ve slévárně plzeňské Škodovky, a já zase musela dostudovat u nás v Jižních Čechách. Takže jsme spolu mohli být zkraje jen o víkendech. Ale - co jsme si nadrobili, to jsme si museli sníst, jak se říká.
Druhý den ráno jsem se i já začala vypravovat domů, situace se však zkomplikovala ledovkou. Konečně jsem si však mohla převzít od sestřičky věci na Markétku a začít se vypravovat domů. „Máte ji jako kosmonauta“, pravila Anička, když jsem malé oblékla čepičku s kolečky v místech uší. Bylo na ní ale vidět, jak moc by si také holčičku přála, zálibně si tu moji malou prohlížela. A taky byla smutná, že zůstává na pokoji sama, byť odpoledne čekala od manžela další dávku nově zhotoveného salátu.
Rozloučily jsme se, a já se vypravila domů s tím malým uzlíčkem štěstí.
A co bylo dál?? Na Silvestra přišel velký zlom počasí, byly uhelné prázdniny, což mi pomohlo v tom, že jsem nezameškala ve škole. Nastoupila jsem zpátky do školy 30. ledna a můj muž odešel 1. února na pětiměsíční vojenskou službu. Dostudovala jsem v pořádku, ovšem i díky obětavosti mojí sestry, která hlídala při své mateřské přes den i moji malou.
Manželství nám však nevydrželo, oba jsme pak vstoupili do jiných svazků. Rudolf tragicky zemřel v r. 1991 jako spolujezdec v autě. Bylo mu pouhých 34 let. Markéta vystudovala stejnou školu jako kdysi já, a sama už je maminkou dvou dětí a já šťastnou babičkou.
Krásné a spokojené vánoční svátky,
moji milí přátelé,
vám všem MIA
Sen nás, matek výhradně kluků. Líbí se mi také moc, že ačkoliv popisuješ tehdejší poměry na porodnicích, které by dnešní matky nepřežily, píšeš s lehkostí a nežehráš na tehdejší zdravotnické způsoby. Přeji hezké svátky a děkuji za hezkou chvilku Jenže já jsem dobrodruh, do porodnice jsem si došla pěšky a tam jsem sestřičce svůj příchod zdůvodnila tím, že podle karty, se mně má dítě narodit 9. února, teď je večer osmého, tak abych tam byla včas. To jsem se ještě předtím dobouchala na budovu Plavební společnosti, protože jsem netušila, že to není budova porodnice.
Sestřička v porodnici, na mne moc čas neměla, protože přijela jiná budoucí mamina s celou kohortou příbuzných, rodička se jim vzpříčila ve vstupních dveřích a ječela, že nikam nepůjde, že si to rozmyslela. Protože mne měla sestřička za dalšího cvoka, tak se se mnou nechtěla zdržovat a šoupla mne na hekačku. Už bylo něco po jedenácté hodině, já tam loudala jabko a luštila si křížovku, když se na mne přišla podívat a začal frmol. "Proč prej nic neříkám ?" Já přece říkala, ale zase se mně nevěřilo.:-) Na pokoji nás také bylo šest a byla tam fakt sranda, s jednou z těch mamin se kamarádím dodnes.
Dcera se opravdu narodila 9.února po dvanácté hodině. A z porodnice jsme jely stopem, protože tatínek.....
Vybavila se mi vzpomínka na moji premiéru v porodnici v Praze na Bulovce. Na "udržovačce" nás bylo na rohovém pokoji dvacet, a byla tam neskutečná legrace, i když některé nastávající maminky měly postel na špalkách, a musely ležet hlavou z kopce.
Večer jsme si vyprávěly vtipy a veselé příběhy ze života, takže nás po večerní vizitě chodil pan primář napomínat, abychom se tak nechechtaly, nebo mu tam předčasně porodíme.
Můj první pitomek se narodil v roce 1979, a do porodnice samozřejmě žádné návštěvy nesměly. I dnes bych to považovala za rozumné, protože proč hned testovat imunitu čerstvé rodičky i dítěte, když stejně půjde za 4 dny domů. Snacha po porodu ležela na dvojlůžkovém pokoji s cikánkou, a když se tam každý den přihrnulo jejích 20 příbuzných, a bivakovali na obou postelích, tak se chodila schovat na sesternu. Moc klidu si tam neužila.
Na druhou návštěvu porodnice nevzpomínám moc vesele, ostatně, dvojčata se nerodí každý den, ale jsem ráda, že ty moje kluky mám. Holčičky mám až teď, vnučky co vydají za deset kluků.
Mamčo vnučku mám, je ve čtvrté třídě, vnuk ve druhé. Žába je celá máma, jako přes kopírák. Vnuk už je tak napůl po rodičích. Přijedou 26. 12. , ale zase hned druhý den domů, až po Novém roce tu budou prckové na hlídání, rodiče musí 2. a 3. 1. do práce.
Tak by to mělo být.
Přeji Ti hezké svátky a hodně zdraví, ať můžeš ještě dlouho zdobit křížky kolem cest.
Že by "přirozený výběr" ?
Jo, rodit doma je "prirozeny vyber".Ja osobne to nechapu, nikdy bych to neriskla, ale pry domaci prostredi dela moc…...
