Židovské anekdoty možno považovati za lidovou poezii. Tak jako neznáme autora ruských bylin nebo srbských zpěvů bohatýrských, arabských pohádek a středověkých legend, tak neznáme původce židovských anekdot. Pokoušíte-li se udat nějakou novou židovskou anekdotu osvědčenému znalci, nedožijete se zpravidla úspěchu. Znalec vyslechne vaše vypravování se zachmuřenou tváří, neodmění vás smíchem, jak by se slušelo, ale mávne opovržlivě rukou a řekne: „To je staré."

Je ovšem pochybno, jestli tyto anekdoty jsou původní. Pokoušíte-li se udat nějakou novou židovskou anekdotu osvědčenému znalci, nedožijete se zpravidla úspěchu. Znalec vyslechne vaše vypravování se zachmuřenou tváří, neodmění vás smíchem, jak by se slušelo, ale mávne opovržlivě rukou a řekne: „To je staré.“ Už Karel Čapek vyslovil teorii, že vůbec není nových anekdot. Podle jeho názoru se anekdoty objevily na zemi současně a lidstvem; tudíž jakési „praanekdoty“, které existují od pradávna -  jako jsou prabuňky, podle stoupenců vývojové teorie. Anekdota tedy prošla vývojem jako primitivní živoucí organismus a přizpůsobovala se současně životu. Židovské anekdoty mají melancholii lidí, odvrácených od skutečnosti, ale horoucně toužících po skutečnosti. V jejich sebeironii jeví se dychtění po aktivitě, po činu a po plnoprávném životě.

Uvažuji-li o této stránce židovské anekdoty, tehdy si vzpomenu na jednu scénu z filmu Zlaté opojení. V Aljašce byla objevena zlatá ložiska. Zástupy lidí z celého světa hrnou se do těch pochmurných arktických krajů, aby buď zbohatli nebo nechali kosti na sněhových pláních. 

Mezi zástupy dobrodruhů vmísí se malý, komický mazlíček s pajdavýma nohama a s buřinkou na hlavě. Řekne si: Když všichni mohou jít do Aljašky, proč bych já nemohl? Nejsem tak silný, tak odvážný a chytrý jako ti ostatní chlapi? Ohooo! My té Aljašce ukážeme, co dovedeme...

A pak vidíme Chaplina v osamělém cutawayi a s rákoskou, uprostřed nesmírných, sněžných plání. Malý židáček, nepatrný černý brouk v arktické poušti. Chaplin, konfrontován s polární přírodou.

Má jenom strach, aby lidé na něm nepoznali, že má strach.

Přeje si, aby celý svět viděl, že vyzval aljašskou přírodu na souboj a že příroda kapitulovala před jeho mužnou odvahou…

(z článku Karla Poláčka)

Pan Barches jel do lázní. Tam pak, v sousední vaně, uviděl jakéhosi Slovana, dlouhého blondýna s ohrnutým nosem. Barches se pokorně skrčil, neboť se obával, že jej bude neznámý antisemita insultovat. Slovan se vykoupal, vystoupil z vany, aby se osušil. Barches jej změří od shora až dolů… Najednou praví radostně: „Prosím vás, kdy máme letos Den smíření?“

Náboženská obec v Libochovicích hledala šamese (židovského kostelníka). Přihlásil se mladý muž. Rabín si ho prohlédl a líbil se mu.

„Vyznáte se také v bohoslužbách?“ pátral.

„Jestli se vyznám!“ odvětil mladý muž sebevědomě. „Znám všecko. Písmo znám, talmud jsem prostudoval, bohoslužby mám v malíčku, no já vám říkám, není nic, co bych neznal.“

„To je dobře,“ zaradoval se rabín. „Jste přijat. Podepište mi smlouvu.“

„Ojvej,“ vzkřikl mladý muž. „To je ouraz. Psát neumím.“

„Pak lituji,“ odvětil rabín. „šamese, který neumí psát, nemůžeme potřebovat.“

Mladý muž byl smutný a odešel do světa. Dal se na obchod. Protože byl čilá hlava, přivedl to na finančního magnáta, před nímž se skláněly korunované hlavy.

Stařičký zeměpán ho jmenoval šlechticem. Dva páni ve fraku mu přinesli jmenovací dekret k podpisu. Novopečený šlechtic mínil, že by to mohl podepsat jeho tajemník. Páni řekli, že to nejde, že to musí být podepsáno vlastnoručně.

„Já neumím psát,“ přiznal se bankéř.

„To není možné!“, vzkřikli páni.

„Jakpak není možné! Kdybych uměl psát, moh’ jsem být dneska šamesem v Libochovicích…“

Artur Katz je, chudák, úplně slepý. Ale přesto miluje ženy a zejména ženy bytelné, vnadné, mohutných a tučných tvarů. Tak mu našli nevěstu takové jakosti.

I přivedli ho do domu nevěsty a povídají: „Hele, Artur, tady je tvoje nevěsta Rosa.“

„Dovolte, ať se podívám,“ povídá Artur a počal rukama odhadovat její přednosti.

Hmatá kolem pasu, pořád kolem pasu, a ještě kolem pasu a najednou zvolal nadšeně:

„To je pořád ještě Rosa?“

Kohn je členem pohřebního bratrstva. Jednou jde taková typická řeč.
„Já bych chtěl být pohřben vedle Alberta Einsteina,” praví Chajim Jankel.
„To já,” osmělí se Hyman Rose, „já bych chtěl ležet vedle Igora Stravinského.”

Kohn cítí na sobě pohledy ostatních: „Já bych chtěl ležet vedle Meryl Streepové.”
Ostatní se jen chechtají: „Voni jsou ale chóchem, Kohn! Maryl Streepová ještě žije!”
Kohn na to: „Právě proto!”

Dva žáci ješivy rozmlouvají o Einsteinově teorii relativity.
„Já naprosto nechápu,“ přiznává se David, „jak mohou být dvě stejné věci současně různé?“
„Já ti to hned vysvětlím,“ odpovídá Davidovi Josef. „Kdyby se ti rozpálené nahé děvče posadilo na klín, každá hodina by ti připadala jako okamžik. Ale kdybys ty sám se posadil nahý na rozpálená kamna, každý okamžik by ti připadal jako hodina. To je přece jasné, ne?“

Během příměří mezi Hamásem a Izraelem se chystá vyjednávání. Jsou však nějaké prostoje a čeká se na všechny zástupce Izraele a tak Netanjahu že poví protistraně vtip:
"Mojžíš jde pro přikázání, ale nějak to neodhadl a příliš se oblékl do toho vedra. Sundá si tedy kabát a pokračuje bez něj.
Když se ale vrátí, tak zjistí, že mu jej někdo ukradl. Rozjede se pátrání, kdo to mohl být a během dvou dní je jasné, že ho ukradli Palestinci a tak se ..."

Vyprávění přeruší Chálid Mašál a vykřikuje: " Takhle se to nemohlo stát. V té době tady žádný Palestinec ještě široko daleko nebyl!"
A Netanjahu na to: "Ok, já myslím, že tímhle můžeme zahájit naše rozhovory."

Kipa (hebr.: כִּפָּה, pl. כיפות - kipot) nebo jarmulka (jidiš יאַרמלקע - jarmlke) je pokrývka hlavy, kterou věřící židé nosí ve shodě s tradicí svého náboženství (judaismus). Ta tvrdí, že člověk má mít hlavu pokrytou proto, aby nestál před Bohem nahý. Vyjadřuje tedy úctu k Bohu. Její původ se datuje do pobiblických dob. Podle Talmudu je žid povinný nosit kipu při modlitbě a studiu Tóry. Některé rabínské autority tento úzus rozšířily a tak od 16.-17. století nosí někteří věřící židé kipu neustále.