Že i když tu občas máme nějaký ten průšvih, tak je to jen heboučký závan proti tomu, co se děje v okolních státech. A kde se dějí velmi, velmi zlé věci... A tak, abyste si trochu odpočinuli od předvánočního "běsnění", tady je pár nádherných vtipů. 

Jsou to vtipy národa, který  to nemíval nikdy jednoduché život; možná proto ale má nejlepší humor. Smích je, koneckonců, úžasná obranná reakce. Židovský národ se musel od nepaměti potýkat s obrovským množstvím událostí, které ve své většině nebyly příznivými, ba v mnoha případech ohrožovaly jeho existenci.

S těmito dějinnými zvraty se Židé vyrovnávali i svým úžasným a nesmírně moudrým humorem, jenž v nejtěžších dobách vnášel do jejich srdcí světlo naděje na lepší život.

"Stein, jsou nejakej přešlej, copak, copak? Kšefty nejdou?"

"Kšefty by šly, ale syn se mi žení."

Tak co jsou tak smutnej? A jak se jmenuje nevěsta?"

"Štefan."

Um Gottes willen, to asi nebude Židovka, nicht war?"

Jedna anekdotka ještě válečná:  Sedí v kavárně žid. Přisedne si k němu pán. V obličeji má prušácké jizvy a šrámy. Patrně pražský Němec, který teď hraje roli agenta provokatéra. Chvíl sedí proti židovi tiše a pak nenápadně začne:

To je prašivá doba, co? To to jde od deseti k pěti! Žid nic. Ještě že máme ten cizí rozhlas, co nás informuje, pravda?

Žid nic.

A ty poměry! Čím dál tím horší. Bída, jíst nebude pomalu už co, jak to chtějí takhle vyhrát, že jo?

Žid nic.

A ten lump Hitler! Co nám toho nasliboval a nic nesplnil! No nemám pravdu?

Žid zvedne očí a povídá: Kouknou, my Židi si na něj nemůžem naříkat. Co NÁM slíbil, to dodržel všechno.

V New Orleans přistane obří letadlová loď, aby prošla nějakými opravami. V nedaleké soukromé penzionátní škole pro dívky z nóbl rodin využije ředitelka příležitosti a napíše kapitánovi velmi zdvořilý dopis: 
"Naše škola pořádá pravidelný dobročinný ples, s účastí místní honorace. Vzhledem k tomu, že se nám nedostává vhodných tanečníků pro naše dívky, byl by kapitán tak velmi laskav a na tento večer uvolnil šest vhodných důstojníků, kteří by se jistě této role dobře zhostili a mé dívky provedli? Jen jistě chápete, že vzhledem k postavení naší školy a skvělému původu našich svěřenkyň a tradičním jižanským hodnotám, které zde zachováváme, by nebylo vhodné, aby to byli židé..."

Odpověď kapitána dorazí téměř obratem:

"Je to pro nás skvělá příležitost, jak navázat kontakty s místní komunitou, zejména pokud ji tvoří tak významná škola s takovou tradicí a dobrým jménem, proto samozřejmě důstojníky uvolním. Již jsem je osobně vybral, jeden z nich je špičkový pilot, který zanedlouho přejde ke kosmickému programu, další je náš mladší palubní chirurg, který teprve nedávno dokončil prestižní univerzitu, můj čtvrtý důstojník byl nejlepším absolventem Akademie ve svém ročníku a všichni jsou vynikající mladí, svobodní důstojníci s budoucností v našich ozbrojených silách..."

A skutečně, v určený čas se dostaví šest urostlých mladých mužů ve sněhobílých uniformách, kteří stojí v dokonalém pozoru, jen jejich obličeje jsou stejně černé, jako jejich naleštěné boty. 

Na ředitelku školy jdou mrákoty: "A-a-a-ale, to-to-to musí být nějaký omyl, to přece nejde, to je strašné, to-to se musel váš kapitán nějak zmýlit, vy přece nemůžete..." První z černošských důstojníků vystoupí z řady, bezchybně zasalutuje a promluví: "Ne, madam, to je naprosto vyloučeno, náš kapitán Jakob Goldberg žádné chyby nedělá, madam!"

Sejde se katolický kněz, mohamedánský imám a židovský rabín. Baví se o víře a začnou se také bavit o síle modlitby. 

Katolický kněz říká: To jsem jednou šel zaopatřovat nemocného do vzdálené vesnice. Jdu přes les, pole a louky, naráz se přihnaly mraky, šílená bouřka, průtrž mračen, nebylo kam se schovat. Tak kleknu, prosím Boha o ochranu. Naráz - všude okolo liják, nade mnou modrá obloha a já jsem v suchu došel až k cíli.

Mohamedán na to: To je nic, tobě šlo jen o zdraví, mě šlo přímo o život. Jel jsem na velbloudu pouští. Naráz se přihnala písečná bouře, nebylo kam se schovat. Padnu k zemi a prosím Aláha o ochranu. Naráz - všude okolo bouře, nade mnou modrá obloha a já jsem v bezpečí dojel k cíli.

Židovský rabín na to: Pánové, to není nic proti tomu, co jsem zažil já. Jdu v sobotu v Paříži po hlavní ulici a naráz uvidím na zemi plnou peněženku. Chci ji zdvihnout, ale naráz si uvědomím, že je sobota - šabat a já se nesmím dotýkat peněz. Přece tam ale tu peneženku nemůžu nechat ležet. Pozvednu oči k nebi, modlím se k Hospodinu. Naráz - všude okolo sobota, jen nade mnou je úterý...

V malém šetlu kdesi v Haliči musí přespat inkasista. Dobře. Jenže má u sebe dvacet tisíc zlatých a bojí se, že by mu to v hotelu mohl někdo ukrást. Tak jde za rabim, jestli by mu to u sebe nenechal přes noc. " No dvacet tisíc zlatých, to už jsou pěkný peníze. Vědí co, já pošlu šámesa pro dva svědky, aby měli jistotu."

Za chvíli šámes přivede Loeba a Horowitze, rabi před nimi spočítá peníze a dá je do sejfu. Dopoledne přijde inkasista k rabimu, že si jde pro těch dvacet tisíc.

"Jakých dvacet tisíc, co mi to povídaj, kde já bych vzal dvacet tisíc?" diví se rabi. Inkasista na to, že tu byli dva svědci, Loeb a Horowitz. Tak pro ně rabi pošle šámesa. Přiběhne Loeb. "Kouknou Loeb, tady ten člověk tvrdí, že mi dal do úschovy dvacet tisíc zlatých a voni tu prej měli bejt jako svědek.Viděli něco takovýho?" Loeb že si ni takového nepamatuje, celý večer seděl v kavárně a vidělo ho tam spousta lidí. Odejde, dorazí udýchaný Horowitz, a také všechno popře. Když odejde, rabi otevře sejf a vysází dvacet tisíc na dřevo.

Inkasista je štajf, kroutí hlavou: "Rebeleben, no co voni jsou to za člověka. Nejdřív si zavolaj dva svědky, pak si od nich nechaj odsvědčit, že jsem jim nic nedal a teď mi vysázej peníze na dřevo. " "Nic, nic, to je v pořádku. To jen aby viděli, jakýmu xindlu tu musím dělat rabiho."

Rabi Šmúle sedí a študuje, když tu – a všichni v šúlu jsou toho svědky – se objeví anděl.

„Rebe Šmúle, záři Israele, tys všech ctností nádoba. Naprosto nesobecký, chování vzorného, s výbornými studijními vlastnostmi. Co do charity, příkladnost sama. A takový ‚menš‘, rozhodl náš Nejvyšší, budiž pochválen, zaslouží odměnu, tedy ten ‚menš‘. A tak tě čeká odměna podle vlastního výběru. Nekonečné zdraví, nekonečné bohatství nebo nekonečná moudrost. Tak jakou, rebe? Co řekneš, hned se stane!“

Bez jakéhokoliv otálení byl rebe Šmúle rozhodnut: „Uvítal bych tu moudrost bez konce.“

Anděl se zaradoval: „Mazltov, rabi, užij si své moudrosti!“ A zmizel.

V templu bylo chvíli úplné ticho. Pak si přítomní začali protírat oči a štípat se do tváří. Nespali jako obvykle. Věřit tomu ale bylo zatěžko.

Jeden z nich se konečně osmělil. „Rebe Šmúle, rebe Šmúle, nezdálo se nám to všem?

Neměl bys trochu otestovat něco ze své nekonečné moudrosti?

Řekni nám, rebe Šmúle, řekni nám něco opravdu moudrého!“

Rebe Šmúle usedl, hlavu v dlaních: „Ojvajvojvaj. Že si já blbec nepřál ty peníze...“