Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: "Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda." Pak mi ukázala záchodovou "pozici", která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.
To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto "pozici" vydržet, když je můj močák těsně před explozí. Když "musíš jít" na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu.
Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.
Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vstoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí..., podržím je rukou.
Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky "stíná" hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu "střádala" a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou... Ale vraťme se ke dveřím - jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost - podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sundaváš kalhotky a zaujímáš "pozici".
Úleva... Áááááh... Ještě větší úleva... A najednou ti zazvoní mobil - který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ "pozici", nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila punčochy - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit.
Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale... haha! Role je prázdná! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ještě kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: "OBSAZENOOOOOO"!!!!! Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon.
Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm... Che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl.
Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a punčochy a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: "To je nechutné... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout...", tahle katastrofa tím ještě nekončí... Automatický senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně.
Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát.
Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlouhý jak Mississippi! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: "Vemte si ho, možná ho budete potřebovat!!!" a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven, a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal. "Proč ti to tak dlouho trvalo?" zeptá se tě naštvaně. "Bál jsem se o tebe... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo, ale nezvedalas to!!!!!!!"
A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš "do hajzlu."
(Tahle úžasná story létá internetem víc jak dva roky.
Ale třeba jste ji ještě neznali...)
Přesné, napsané je to úžasná sranda, v reálu se tím moc nebavím.
Jednou se mi takhle stal trapas v hotelu Palac v Olomouci, nahore v kavarne bylo WC pro damy nalevo a pro pany napravo, kde jsme uz ani nevim co slavili. Potom jsme vecer sesli do vinarny a jak se tak tancovalo a popijelo, zachtelo se mi na onu stranu. Zachodky se nachazely na stejnem miste jen o patro niz, a protoze uz jsem mela namale, vlitnu na WC nekoukajic napravo, nalevo a hura do kabinky. Konecne se mi ulevilo, vyjdu ven a tam stoji pan ve strednich letech s kasparkem v ruce... Nejdriv mi zaskocilo, pak jsem se do nej pustila:"No teda, vy cune!!!..." Dal jsem se nedostala, nebot mi najednou doslo, ze na damskem WC by nemely byt pisoary na zdi. Ajajaj! Pan na me stale civel s vytrestenyma ocima a s otevrenou pusou, stale s pindikem v ruce a nerekl ani pul slova, asi jsem ho pekne zaskocila. Vybehnu ven, kontroluju dvere a fakt! Byl to pansky zachudek! Cervena jak rak jsem se pak po zbytek vecera tvarila "neviditelne".
Ale proc sakra nahore daji pansky napravo a damsky nalevo a dole zase naopak! Spolecensky unavena jsem nebyla, jen jsem se ridila GPS, ktery jsem si ulozila do mozku v kavarne.
Co me ale rozcililo nejvic: Projizdime nejakym mesteckem a vsem se nam chce curat, vidime zachodky,zastavime a hura na zachodky, jenze nez jsem tam dosla tak me jeden z papalasu drapne za rameno, ze to ne, ze odjizdime, tak se zase vsichni nasackujeme do auta bez curani a pri ceste se ho ptam, co se deje? A on pry ze za vycurani nebude platit 500 lir! Zajeli jsme za mesto, byla to rovinka, zadne kere a panove vykonali potrebu zady k autu. A ja? Ja jsem dal zoufale krizila nohy...
Tenkrat jsem byla mlade ucho a vychovana v duchu, ze si nemam na starsi otevirat zobak a byt neuctiva, k cemuz jsem tenkrat mela velkou chut, ale malou odvahu... Dnes bych zarvala jako lvice a curalo by se tam, kde chci ja, alespon pokud jde o me.
Dnes uz se tem blbounum smeju. PS: Dodneska jsem za tu cestu nedostala zaplaceno, klidne bych mohla zverejnit jmena, ale proc, at se tema prachama udavi, mne uz to zily netrha.
Tenkrát jsem to dostala od Vodoměrky, dneska od Alenky T. Tak zas někdy za půl roku?
Trefit se neni obtizne, nebot potrebu nevykonavame napolo vestoje, ale v drepu.
Takze vzdalenost mezi otvorem telnim a zachodovym jest zcela nepatrna.
Moznost prenosu infekcnich chorob fyzickym kontakem s prkenkem neexistuje.
Krome toho je zde jeste jeden bonus. (A to vim z mnoha pramenu). U narodu pouzivajich asijske toalety jsou hemeroidy problem zcela neznamy a tamni lekari ani nevi, co s tim........
Ale když si vzpomenu na Café Louvre Praha, jak jsem se lekla, když po zvednutí se po výkonu se nejen samo spláchlo, ale taky se otočil igelitový obal na prkýnku, to už bylo skoro jako v Japonsku. Tady jsem to nečekala... úžasné. Ano ano, podle WC se pozná kultura země.
V závěru článku se uživatelka marně snaží umýt - pro nás, zpočátku zcela nescestovalé, bylo dobrodružstvím vyzkoumat, jak se kde ta pitomá voda spouští, skoro všude to bylo jinak.
to si fakt někam zapíšu. už jsem vyžehlila montérky, k obědu kapr od včera a pak ospršit a tradáá k zubařce Wendy, nekdy se mi zda, ze nektere veci ze zivota- kdyby jsem je cetla v knize, proste neuverim. Zdalo by se mi to moc vymyslene - ten tvuj je jeden z nich.
Prijede soudruh Breznev poprve do Ameriky a jde na zachod. Vykona velkou potrebu a chce odejit. Dvere jsou ale zamcene a tak do nich zacne Leonid Ilijic zurive kopat a sproste hulakat.
Otevre mu cerny zamestnanec a pravi: "Kdyz pan pouzije toaletni papir a splachne, dvere se otevrou automaticky".
To role toaletniho papiru z papierni v Hermanovci zvladly ukol mnohem lepe. Ty byly jako struhadlo.
Na pracovistich pochopitele musel vystacit denni tisk nastrihany na ctverecky. Pracovnik se v tech ctvereccich mohl behem vykonavani potreby zamyslene probirat a vybrat k ocistnemu aktu fotografie statniku, rozmlouvajicich s pracujicimi.
jo Aleno P-H, ve dvaceti a poprvé u milého rodičů to je jiná než v padesáti, to už se tomu člověk jen zasměje !
Ještě jsem si vzpomněla na jednu WC-story. Když byl synek ještě hodně malý synek a večer k nám přišla návštěva, poslalal jsem ho ať se vypraví do postýlky. Nějak dlouho se zdržoval na záchodě, pak vyběhl, úplně nahatý, šaty složené přes ruku a oznámil : Tak jsem se vyčural umyl ještě zuby a jdu spát...a vymluvte návštěvě že ho to tak neučíme. nebo co...
