Paní v důchodovém věku si doma stěžuje manželovi, že už ji úplně ignoruje jako ženu: „Dřív jsi mě pořád držel za ruku...” Manžel ji tedy chytne za ruku. A ona zas: „Kdys mi dal naposled pusu?” Manžel ji něžně políbí a při tom pořádně obejme. V ženě se probudí vzpomínky: „Pamatuješ, jak jsi mě vždy jemně kousal do krku a ramen?” Manžel ji pustí a odchází. Ona naštvaně: „Kam jdeš?”

"Pro žuby..."

Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malýma holčičkami.
„Mamiko?“ ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška.
„Copak, zlato.“
„Mamiko, kulva se nežíká, viď?“
Maminka zalapala po dechu:
„Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit.“
„A mamiko?“ ozvalo se znova.

Pán před nimi se začal maličko otřásat v základech. Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný.
„Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?“
Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška:
„Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?“

Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci.

Pán před nimi, zlomený v pase, se už nepokrytě smál, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou.
A přišlo to znovu:
„Mamiko?“

 „Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě.“
„Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na pinďoula, má ho pšeci nemocnýho.“
Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen.
„Alžbětko,“ promluvila zadumaně ta starší, „já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej.“
A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá.
Myslím, že do tý lékárny už opravdu nepojedou.

Na náplavce děda láme housky a hází je kachnám.
Baba ho peskuje: „Že se nestydíte! Vy si tu házíte a plýtváte jídlem! Vy nevíte, sobče, že v Africe umírají lidi hlady?!“
„Ale jo,“ odtuší omluvně stařík, „vím, samozřejmě vím. Ale odpusťte mi, já tak daleko nedohodím.“

Je temný večer. Po hřbitově chodí muž, rozhlíží se, až přijde k jednomu z hrobů a začne z něj odsouvat žulovou desku. Jeho počínání vyděsí postarší vdovu, která jde právě kolem:
„Haló, pane?! Co to děláte?!“
Muž však pokračuje dál, desku z hrobu už má z poloviny odsunutou.
Paní křičí: „Prosím vás, to se nedělá, nechte je odpočívat v pokoji! Proč to děláte?!“
Muž odsune celou desku, z hrobu vyskočí chlapeček a holčička a hned se mu radostně vrhnou ke krku:
„Tati, tati!“
Vdova omdlela. Muž ji křísí a když se žena probere, vysvětluje jí:
„Co se lekáte, paní?! Šli jsme s manželkou do kina, a tak jsme dali děti na večer k našim!“

 Tak hezkej den,

lide pracující i nepracující!

d@niela

... : andrea

s dětma je to někdy k nepřežití... a hlavně, když si vzpomenou na to správný slovíčko v nesprávnou chvíli.
Kamarádka mi říkala taky zážitek: kluk přišel ze školky a ptal se: "Mami, hovno se neříká, žejo?"
a za chvíli: "Mami, já bych nikdy hovno neřek, to říkaly děti ve školce, já hovno neříkám".
Maminka jen vzdychala a čekala, že se to přežene.
Ale ne: "Mami, ale babička taky říká hovno, a táta taky říká hovno, já bych hovno neřek!"
a jel a jel...

říjen 13, 2020 18:07