Dobrý den paní Danielo, prosím vás o radu ohledně mojí situace. Je mi 48 let a moji manželce 43 let, jsme spolu 20 let, máme 3 děti. Manželka se v létě zamilovala do svého spolupracovníka, na což jsem přišel téměř okamžitě, takže jsme to řešili a řešili až do nedávna.  Ona minulý týden opustila rodinu a nastěhovala se k němu.

     Ona si prý nemůže pomoct, ví, že je to její vina, když se jí ptám, tak mi říká ty za nic nemůžeš, nemám ti co vytknout, ve všech směrech jsem s tebou spokojena, ale zamilovala jsem se do někoho jiného a to tak, že to nepochopíš. Děti miluje, přesto si je vědoma, že budou žít se mnou pohromadě a ona se tedy vzdává všeho, co jsme společně vybudovali. Ten muž, ke kterému se nastěhovala, je dokonce o pět let mladší než ona, je rozvedený a má také děti, dvě. Ale ona je rozhodnutá, že prý každý má právo na život a že děti už jsou dospělé (tedy ten nejmladší ne), a že ji už tak nepotřebují. 

     Nikdy jsme žádné větší hádky neměli, celá ta léta bylo všechno v pořádku, vybudovali jsme si hezké bydlení a měli jsme hezký život a ona to všechno teď zahodí. Neumím si vůbec představit, jak to bude dál. Jen že si vezme nějaké svoje věci a všechno ostatní prý mi nechá.  Děti jsou z toho také pryč, i když jim řekla, že se ve vztahu s nimi nic nemění. Teď vůbec nevím, jak na to mám reagovat, co mám dělat...

KAREL

O D P O V Ě Ď :

Milý Karle,

     vždycky je mi moc líto toho opouštěného... Vím, že se cítíš, jako kdyby ti někdo amputoval kus z těla, za těch dvacet let je člověk s partnerem už téměř srostlý... Jenže - dějou se věci, které nikdo neovlivníme, nemůžeme nijak očekávat a připravit se na ně. Nevěra či dokonce odchod jednoho z partnerů - na to nás nikdo připravit nemůže, je to jako zákeřná choroba. Bohužel, někdy na ni není žádný lék.

     Bylo by zbytečné, aby sis teď dával nějaké viny, aby ses ji snažil přesvědčovat a uprošovat - to by mělo kontraproduktivní účinek.  To jste podle všeho už dělali celé léto. A výsledek je jednoznačný. Jediné, co můžeš udělat, je přestat vyčítat, případně trucovat, snaž se naopak chovat téměř bez emocí. Rozhodně se nijak neponižuj.

      Je to pro tebe velmi zlé, chápu, ale uvědom si, že pokud ona je tak zamilovaná, že opravdu boří hrady, zámky, že opouští rodinu, tak to musí být opravdu velké omámení. A je docela dost dobře možné, že až ten největší uragán opadne, že ji to přiměje zase rozumně myslet. A pak teprve bude vhodné uvažovat o tom, zda odpustit a "otevřít dveře nezdárné ženě".

      Každopádně - znovu ti opakuji - snaž se neztratit hrdost; víš, my ženy nemáme zrovna v lásce muže, kteří jsou jak hadr na podlahu... Bude to určitě nesmírně těžké, ale máš doma velkou oporu, své tři děti. Věnuj se jim, snaž se, aby doma šlo všechno dobře. Zapoj děti do chodu domácnosti. A ještě jedno - nesvěřuj se pokud možno po příbuzenstvu, tím bys nikomu neprospěl. Přeci nestojíš o to, aby tě všichni jen litovali, případně ti to přáli, aby se váš problém protřásal u kafe... Pokud už o tom někdo ví, tak jen řekni, že je to vaše záležitost a že vy si to vyřešíte. Což je velká pravda, jsi přeci už dospělý kluk :-)))

       Klidně zas napiš, třeba jen soukromý e-mail, jak to pokračuje, ok?

d@niela

To de dycky fofrem :-) : Krakonoš

"Papuče leti pod pohovku, nakupni tašky padaj na vozovku...."

Teď vůbec nevím, jak na to mám reagovat, co mám dělat...

A tak to já ti povim, co máš dělat, abys zbytečně neztrácel drahocennej čas, abys neztratil xicht a aby sis nenechal sebrat z pazoury i těch pár dobrejch karet, co ti pánbu rozdal spolu s tím balíkem mizernejch:
Převezmi iniciativu, nachystej rozvod, připrav smlouvy pro vopatrovnickej soud a následně pro rozvodovej. Ukaž, že se nepo****. Nefňukej (viz bb vejš). Řiď se starým dobrým dykovským: "Opustíš-li mne, nezahynu..." (Kdybys to neznal, strejda gůgl dopoví.) Pokud by tam bylo stýblo nadějě, že se madam vzpamatuje, tak právě tenhle proces by jí mohl trochu zchladit hormonama rozpálenou hlavu. Ale počítej spíš s tím, že nic takovýho nenastane, pohádky a romantický komedie prostě nejsou úplně ze života . Můžeš to samozřejmě taky nechat bejt a hrát tvrďáka, nic neřešit a doufat, že to zapůsobí - nic proti tomu, jestli na to máš. Ale šance, že by tohle zabralo, nejni veliká, zato velmi vzroste riziko, že po vodeznění největší zamilovanosti začne žena myslet taky trochu víc na sebe, že přehodnotí to velkorysý: Ty za nic nemůžeš" a začne na tobě navopak hledat hnidy, začne jí v hlavě cvrlikat software delenimajetku.exe, aktualizovaná verze, atakdál, atakdál. Takže bych to ukončil. Už proto, že vopravdu vosudový partneři se k sobě uměj vrátit i po rozvodu - ten rozhodně neznaméná žádnou kontraindikaci prozření a nabytí životní moudrosti. Bude líp!

říjen 20, 2014 02:39

micka : mamča

Většinou se sem s podobným dotazem obracejí ženy. Tentokrát je to muž, tak nevím, proč bychom mu měli radit jinak. Sám se stará o děti i domácnost, tak má právo snažit se uchránit majetek (v tomhle případě hlavně bydlení) pro děti.
Po 20ti letech manželství s třemi dětmi nepředpokládám, že tam ještě mohlo být nějaké podobné vzrůšo, které teď Karlova manželka prožívá se svým milencem.
Je to ten půvab novosti, né že by milenec byl, s prominutím, v posteli lepší borec než manžel. Jen si ti dva po 20ti letech trochu zevšedněli.

Můj známý říká, že "Po dvaceti letech manželství je manželka jen tlustý kamarád"
Nemusí být zrovna "tlustá", ale je fakt, že takový dlouhodobý vztah je pak už spíš kamarádství, než že by plály vášně.
Ono to při třech dětech ani moc nejde...

říjen 20, 2014 13:29