Prošla jsem si pěti lety, kdy jsem se, podle svého dnešního rozumu, chovala jako absolutně nemyslící tvor. Důvěřivá, spolehlivá, vždy připravená, ochotná a milující. Prostě taková, jakou jsem chtěla být. Moc jsem si přála mít krásný vztah a život si opravdu užít. Mít někoho, kdo mne bude milovat a já jeho. Jenže - neuvědomila jsem si pravdivost slov: "Důveřuj - ale prověřuj". Takže jsem naletěla...
Martina
Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo třináct. Já to zvládala dobře, hůř na tom byl osmiletý brácha.
Ale přežili jsme, prostě normální rodinka. Máma už zůstala sama, táta se znovu oženil a narodila se mu, co já aspoň vím, dvojčata. Na Vánoce posílal pohled a stovku. To byly naše styky.
Vystudovala jsem, našla si velmi dobře placené místo a byla spokojená.
A pak jsem potkala Michala, byl v druhém ročníku na medicíně, byla to láska na první pohled. Moc nám to klapalo, po roce jsme začali plánovat společnou budoucnost. Já se starala o celou domácnost, Michal studoval. Jak se blížil čas jeho dostudování, a tedy i blízkost titulování ho "pane doktore", začal už se tak i chovat, protože se přeci musí "ukázat před správnými lidmi". Takže už jsmenechodili do "obyčejných" restaurací. A já se starala, já platila a doufala.
Když jsem se přímo zeptala, jak si představuje budoucnost, rozpovídal se jen o svých plánech v profesi, o své kariéře.
Čtvrt roku před Michalovou promocí se mi zhroutil svět. Nikdy by mne nenapadlo, že se může něco podobného stát. Že mi člověk, se kterým jsem tak dlouho žila, připraví takové zklamání.
Byla jsem husa hloupá. Michal přišel normálně domů a po večeři mi řekl, že si musíme promluvit.
Celkem jasně mi řekl, že on je čestný člověk (hahahahaha), že je proti jeho morálním principům někoho klamat.
Už tři měsíce že se schází s jednou kolegyní. Je to také doktorka (jako on, zdůraznil), a tak jsou si nejenom citově, ale i inteligenčně blízcí.
A pak si sbalil pár věcí a odešel.
A já tam zůstala sedět, sama, v tmavém bytě, v tichu a opuštěná... A pak jsem se dozvěděla, že Michal se oženil. Chtěla jsem se zabít, umřít, nebýt.
Ale zachránila mne kamarádka, která mi v mých nejhorších chvílích zavolala. Byla zrovna v nemocnici, ležela tam po těžké bouračce…
Šla jsem za ní, povídaly jsme si a já si uvědomila, jaká jsem to byla husa hloupá, že jsem se kvůli chlapovi chtěla zabít. Že si musím vážit života!
Teď jsem se rozhodla pro další studium. Aspoň mám nějaký plán. Ale věřím, že i já jednou budu zase šťastná.
Jednou potkáš normálního chlapa a budeš šťastná.
Ale může to být jen můj dojem. Třeba si někteří studenti takto nahrazují "mamahotel", kdy jim důvěřivá přítelkyně zajistí zázemí v době studia, ale za životní partnerku ji nechtějí a tak se scénáře opakují. Rozchod a rozvod vždy bolí, i když je v tom jen jiná žena. A určitě bolí dvojnásobně, když se k tomu přidá pochopení, že jsem jako partnerka byla jenom za "dojnou krávu".
A - sorry za ten výraz - za blbku.
Nevím, jestli to tak mají i jiné ženy, ale u exmanžela mi ani tak nevadil samotný fakt nevěry, jako to, že si myslí, že jsem tak blbá, že můžu uvěřit jeho slovům, že s ní nic nemá, že je to jen kamarádka, za kterou ale jezdil na celé víkendy
A teprve tehdy jsem si uvědomila, že na rozdíl od nevěry, která se dá omluvit (nekamenujte mě, ale docela chápu, že se věci dějí třeba i neplánovaně, může jít o sex bez citové vazby atd.), jeho přístup, že jsem blbá a všechno mu spolknu, mi otevřel oči: myslí si, že jsem blbá, takže si mne neváží, nepovažuje, a z toho vyplývá, že mu nezáleží na tom, zda jsem nešťastná nebo ne, protože jsem mu vlastně úplně ukradená.
A milovat člověka, pro kterého jste nula?
Do každého vztahu se musí investovat. Většinou city, čas, snášení partnerových horších vlastností, někdy i peníze. A výhrou nemusí být oslava zlaté svatby, výhrou může být každý spolu prožitý den a každý další den dáváte jako sázku, bez jistoty výhry.
Michal z příběhu byl "čestný" a "morální", že poté, co si našel perspektivnější partnerku než Martinu, ukončil vztah s Martinou. Těžko říct, jestli to takto plánoval od počátku vztahu s Martinou, že dokud nenajde lepší, rovnocennější partnerku, má aspoň v Martině "vrabce v hrsti". A mamča má pravdu, mohlo se stát, že by takovou nepotkal před ukončením studia, ale poté, co byste spolu měli nějakého potomka, což by Martině život zkomplikovalo více, neumožnilo nyní studovat a neumožnilo úplně na vypočítavého Martina zapomenout.
Celá její i jeho rodina byly na vrcholu blaha. Tedy jen do doby, než on odpromoval. Pak nastoupil do práce, a asi po půlroce si našel "sobě rovnou". Neřekl to hned, táhl to se sestřenkou ještě skoro další rok. Ta husa ho milovala a nechala se ukecat, že svatba je vlastně přežitek...
A on pak jednou přišel s tím, že se "musí ženit", protože jednou na nějakém to teambuildingu "slovo dalo slovo" a on otěhotněl dceru svého šéfa..
Takže to taky dopadlo špatně.
Sestřenka se složila a pak odjela dokonce do Německa za prací, protože tu nechtěla zůstat.
Dneska už je taky vdaná a na toho vola si ani nevzpomene. Doufám
A asi už i předtim. Odkaz nedávám, abych nerozbyl formát.
No, fakt je, že to asi není zcela výjimečná situace. Řek bych, s tetou Kateřinou, že dvakrát měř, jednou řež, opatrnosti nikdy nezbývá, každý svého štěstí strůjcem, vždy mysli i na zadní kolečka, věř, ale komu věříš, měř ... Nic proti třeba půl roku důvěry, ale to by snad stačilo a hlavně nepočít!
