Vždycky jsem se vtipy o tchyních bavila.
Legrace ale skončila, když jsem se ocitla s tou mojí pod jednou střechou. Chová
se, jako bych jí ukradla největší lásku jejího života. Před deseti lety jsme
udělali takovou velkou stěhovací akci. S manželem a třemi dětmi jsme se z
malého městského bytu přestěhovali do domu jeho rodičů. Ti si v důchodu rádi
sbalili kufry a přestěhovali se za klidem na chalupu do Krkonoš. Všichni byli
spokojení, dobré rodinné vztahy přetrvaly, vzájemně jsme se navštěvovali. Vloni
se ale všechno změnilo.Emma
Můj milovaný tchán v loňském roce zemřel a tchyňka Helena sama život na chalupě nezvládala, navíc jí bylo smutno. Nedalo se to vyřešit jinak, prostě se nastěhovala zpátky do domu. K nám. Nikdy jsme si nebyly nijak zvlášť blízké, ale nedělaly jsme si žádné naschvály, prostě jsme se navzájem respektovaly. S tchánem jsem si rozuměla víc, byla s ním legrace, Helena byla vždycky trochu škrobená. Ale k mému manželovi Pavlovi si představovala někoho víc na úrovni, než jsem byla v jejích očích já, pokladní v obchodě.
Vídat se občas v rámci návštěvy, nebo žít pod jednou střechou, to je obrovský rozdíl. A také zkouška tolerance, asertivity, vstřícnosti a úrovně. Jeden příklad za všechny: výchova. My naše tři frajírky zvládáme úplně v pohodě, nepotřebujeme ničí pomoc, ale Helena to od nastěhování k nám vidí pochopitelně jinak. Do všeho se nám plete, navíc mě před dětmi shazuje, a naprosto tak podrývá mou autoritu. Vůbec se mi nelíbí, že s dětmi vytváří takové podivné spojenectví a obrací je proti mně.
Pavel se snaží svou matku krotit, alespoň co se dětí týče. Taky se mu nelíbí, že se tchyně snaží přebírat naši roli rodičů. Dokáže se jí i vzepřít, například když si Helena postaví hlavu v souvislosti s rekonstrukcí domu. Ale naprostý vrchol pro mě je to, jak se nám plete do manželství. A to už Pavel tak jasně nevidí. On je vypiplaný jedináček, a když jsme spolu začínali, hodně jsem bojovala s tím, jaký je mamánek. Během našich společných – samostatných – let se to ale zlepšilo. A teď je to tu znova! Ona ho obskakuje, vyvařuje mu, a kdykoli se hádáme, hned přiběhne svého synáčka bránit.
Korunu tomu všemu nasadila minulou neděli. Neměla jsem moc času, a tak jsem připravila jen špagety à la co dům dal. Helena má celé spodní patro pro sebe, má tam vlastní obývák i kuchyňku, a většinou si vaří sama. Ve dvanáct hodin tentokrát ale vítězoslavně vyšla po schodech s navařenou svíčkovou a začala servírovat. Já jsem stála v kuchyni, v ruce hrnec se špagetami. Helena prohlásila, že jí byla taková hanba, když zjistila, že jsem na nedělní oběd hodlala připravovat špagety, že to raději vzala do vlastních rukou. To, že mě považuje za naprosto neschopnou, ani říkat nemusela, z každého jejího slova to bylo dost jasné.
Nevím, co mám dělat.
Připadám si jako ta nejhorší na světě. Bez zastání. Tchyně si všechny okolo uplácí jídlem a drobnými dárečky a já pak vypadám jako naprosto neschopná manželka i matka. Pavel s ní už sice mluvil o tom, že se nám nemá plést do výchovy, což mu samozřejmě odkývala.
Vždyť ona by se nám přece nikdy nechtěla plést do rodičovství, to jsme špatně pochopili, a já jsem na ni prostě vysazená a bla bla bla…
p.s. Nepište mi, prosím, že mám mamánka. Pavel je fajn a jako rodina fungujeme.
O D P O V Ě Ď :
Milá smutná Emmi,
Jéje, kdybych tu odpověď, co ti teď napíšu, věděla a uměla použít já, když mi bylo asi jako tobě… OK, já to tehdy vorala jako všechny, kdo nemají ty patřičné zkušenosti, které získáš, až když si pořádně natlučeš nos.
Takže: nedělej to, co je nejspíš běžné – nebuď smutná. Hele, děti ji mají rády, což je fakt super, o svého synáčka se stará s láskou největší a ty se staň takovou hodnou milou „mrchou“, co ji bude báječně zneužívat a využívat…
Hele, dělám si legraci. Ale asi už chápeš, co tím myslím.
Helena je smutná, protože nemá o koho se starat. A tak ti ty „tvoje“ tak trochu krade. Tak super, udělej kafe, zajdi za ní, nebo jí rovnou řekni, jestli na to kafe k ní můžeš přijít, a pak jí říkej, jak je to nádherný a báječný, že ti tak moc pomáhá… Že ta svíčková byla bezva, jen ty ses cejtila mizerně, že jsi stihla jen ty špagáty, a ona to vlastně zachránila…
A že by bylo úplně super, kdybyste s Pavlem – teď si budu děsně vymýšlet – třebas mohli jít na pořádnej flám a měli jistotu, že jak večer, tak druhej den ráno i oběd za vás dva zvládne babička a vy si nááááádherně odpočinete…
Chápeš? Hele, zaškrtit ji nemůžeš, do LDenky strčit taky ne, a abyste se v jednom baráku obě hádaly a ty sis ničila manželství a rodinu? Tak si to promysli, až to budeš mít do puntíku promyšlený, tak přijď za Pavlem, a řekni mu, že bys moc moc potřebovala radu…
Jednoduše – musíš to zařídit tak, aby vlastně tenhle plán vyšel „jako od něj“, aby byl přesvědčenej, že to všechno byl vlastně jeho nápad…
Co tím získáš?
Z tchýně se může stát docela fajn ženská, která bude mít „svou práci“, manžel bude blaženej, jak je úžasnej, a jak je fajn, že má mámu pod dohledem – no, a ty, ty si budeš moct občas odfrknout, jít za kamarádkama, nebo s nima…
Co tomu říkáš? Napiš, rozhodně se ozvi, jak pokračuješ.
KUDLANKA
Jedno kafe nikoho nezabije!
Maryša
Jinak rčení, že "Tchýně a uzený, nejlepší je studený", je léty prověřený fakt.
Mně můžeš věřit, tchýni mám už 40 let a manžela "vypiplaného" jedináčka.
Naštěstí nebydlíme společně a každá máme "svůj dvoreček", 4 km od sebe. Z tohoto pohledu se mi nejeví šťastným naše odstěhování na důchod z Prahy na venkov, (blíž k manželově matince).
Tchyně během nedělního rána nebo spíše dopoledne (špagety co dům dal se opravdu nevaří již od rána) zjistí, že snacha nepřipravuje slavnostní nedělní oběd, ale těstoviny s nějakými zbytky. Ačkoli jindy vaří jen sama pro sebe, najednou má po ruce maso pro celkem 6 lidí, bleskurychle připraví obvykle časově náročný základ na svíčkovou a stejně bleskovou rychlostí upeče hovězí maso, jehož příprava většinou vyžaduje několik hodin. A to vše tak, že ve 12 již servíruje na stůl.
Pardon, tohle mi ale nepřipadá moc reálné. Pokud ale okolnosti byly poněkud jiné a příběh se svíčkovou se opravdu odehrál, chápu rozhořčení pisatelky a hrnec se svíčkovou bych drahé tchýni posadila na hlavu. Ještě předtím bych ten hrnec obrátila dnem vzhůru.
Taky jsem měla ukázkovou tchyni, která mi deptala nervy, no a dnes jsem já sama tchyně. Také žijeme s mladými v jednom baráku a zrovna ty víkendové obědy máme vyřešené k oboustranné spokojenosti. Jeden víkend vaří pro všechny mladí (snacha i syn společnými silami) a další víkend zase já. Stolujeme společně a mladí se vždycky těší, až budu na řadě já, protože tak dobře prý nikdo jiný vařit neumí. A hlavně k tomu ještě napeču něco sladkého, z čehož je především snacha nadšená, protože sladké miluje. A já se zase těším, až budou na řadě mladí, že ochutnám něco jiného než vařím já.
Když je vůle, je i cesta.
Tchán byl o hodně horší, despota řvoucí na svou manželku, kritizující kde co. A když mi děti spaly a já tedy pochopitelně byla potichu jako myška, tvrdil, že celé dny nic nedělám a asi spím. Nakonec jsem z něj měla žaludeční vředy. Po odstěhování se do našeho vlastního domu se vztahy vylepšily.
I když i tak jsem byla hodně naštvaná, když se tehdejšímu manželovi nezdálo, co jsem uvařila, nebo jsme se pohádali, a on se jel najíst k matce.
Ale zase bylo fajn, že tchyně ochotně zašívala, já šicí stroj neměla, a čas později také ne. Manžel vozil od nás mléko, máslo, tvaroh, maso a od maminky zase vejce, protože slepice u nás nemělo smysl držet (lišky, dravci).
Já jako tchyně se tedy snažím radit skutečně minimálně, o vnoučata pečuji jak si přejí rodiče.
Co poradit? Myslím, že tchyni nezměníš, tak se s tím smiř, že nebude babičkou zalezlou ve svém bytečku a vycházet jen na zavolání. Jak radí Daniela, využij ji, když chce vařit pro celou rodinu, ať vaří, třeba o víkendech, nebo ob víkend, prostě jí dej prostor o vás pečovat.
Jsem trojnásobná tchýně, ale radím jen pokud jsem požádána. Do výchovy vnoučat nemluvím, protože dneska se děti vychovávají jinak než v našich dobách. Za jejich výchovu jsou odpovědni rodiče, tak je to jejich boj.
Na vnoučatech je nejhezčí to, že si s nimi můžeme pohrát a pak je vrátit !
