Jídla pálivá a ostrá. Pro někoho pochoutka, pro někoho metla lidstva. Ono totiž uvařit jídlo pálivé tak, že vám lezou oči z důlků - není žádný kumšt. Po pravdě to umí každý blbec. Nakrájí tam kilo feferonek, vše zasype pálivou paprikou a nazve to "Katův šleh" nebo "Ďáblův škleb".
Že se šklebí spíš jedlíci, a to dokonce dvakrát, při jídle a při - no víte kdy - dotyčného ale vůůůbec netrápí. Správně uvařené pálivé jídlo má ale dobrý vliv: například dopomáhá k lepšímu spánku a údajně i k pocitu větší nabuzenosti druhý den po konzumaci. Účinek je připisován látce zvané Capsaicin, která je chemicky odpovědná za pálivost papriček. Působí na senzory v mozku, které kontrolují spánkový cyklus. A dále: chilli prý snižuje i riziko infarktu...
NEJPRVE, MOJI DRAZÍ, TROCHA TEORIE (snad vás to nezabije)
Alkaloid Capsacin (8-methyl-N-vanillyl-6-nonenamide), který způsobuje pálení paprik, je látka bez chuti a vůně, koncentrovaná v žilkách paprik. Po požití však capsacin stimuluje mozek k uvolnění neurotransmiteru, tak zvaného substance P, který mozku poví, že se děje něco bolestivého. Mozek, který si myslí, že tělo má problém, omylem začne hasit požár. Člověk začne slinit, poteče mu z nosu a čelo se zbrodí potem. Srdce začne bušit a uvolňuje se přírodní "zabiječ bolesti" - endorfin.
Pálivost paprik se měří v Scoville Heat Units. Normální papriky mají SHU nula. Jalapeňos 3.000 - 6.000 SHU, Habaneros 300.000 SHU. Dobré, co? Rekord, který byl zaznamenán v Guinesově knize rekordů, drží Red Savina Habanero, s 577.000 SHU. Současný ohlášený rekord je z Indie, Naga Jolokia, 855.000 SHU. Vyšlechtili je indičtí vojenští experti na obranu státu v Asámu jako bojové zbraně (obranné i útočné) - ať už jako rosol do rozprašovačů nebo pudr do projektilů, tedy rozhodně ne jako kořenící doplněk k pokrmům!
Přesto je další, ještě pálivější, tedy nyní nejpálivější paprika na světě, jmenuje se Naga Morich, a má 923.000 SHU. No, čistý Capsacin má 16.000.000 SHU. K čemu to ale je, a kdo si něco podobného cpe do pusy, to opravdu nevím...
A TEĎ TROCHU HISTORIE - letopočtů a názvů...
Už v roce 7000 před našim letopočtem domorodí Indiáni na Novém světě jedli divoké "chiltecpin" (piquín) papriky. Jsou to malé chilli papričky, které dnes jedí jako buráky jen opravdu stateční. Údajně byly chilli papričky domestikovány asi mezi 5200 a 3400 před našim letopočtem kočovnými Indiány, kteří byli závislí na sklizni divokých plodů více než polovinou jejich jídelníčku.
Chilli papriky byly kultivovány v Jižní Americe okolo roku 2300 před naším letopočtem Inky, kteří je nazývali "Uchu" v jazyce Quechua a "Huayca" v jazyce Aymara language. Inkové je uctívali jako Božskou rostlinu. Před rokem 1500 před našim letopočtem byly chille přeneseny na sever do Mexika a získaly si pověst jako koření a staly se nedílnou součástí jídelníčku. Zhruba v této době Olmekové, jeden z prvních kmenů zabývajím se hlavně zemědělstvím se usadil v místě dnes známém jak Veracruz v Mexiku. Kolem roku 500 před naším letopočtem kultura Monte Alban Zapoteckých Indiánů z údolí Oaxaca, Mexiko, začala "vyvážet" okolním kmenům "Suchilquitongo" mísy, které vlastně jsou první hmoždíře. Panuje domněnka, že to je evidence drcení chilli na prášek. V největším rozmachu jejich civilizace, kolem roku 500 už našeho letopočtu v jižním Mexiku a na Yukatanském polostrově pěstovali Mayové mnoho druhů chilli, důležité to součásti jejich jídelníčku. Používali chilli téměř v každém jídle, v teplé kaši z kukuřičné mouky k snídani zvané atole, nebo pozol, večeře různých dušených mas, kořeněných právě chilli.
Aztékové byli první zemědělci, kteří přišli do planiny, kde dnes stojí Mexiko City, okolo roku 1200. Aztécká tržiště byla zaplavena chilli všech velikostí, tvarů a barev. Říkali tomu plodu "chillis" v jazyce Nahuatl, byl to výraz pro papriky zelené i červené.
Diego Alvarez Chanca, lékař na druhé Kolumbově výpravě do Západní Indie v roce 1493, přivezl první chille papriky do Španělska, a byl první, kdo popsal jejich medicinské účinky - už v roce 1494. Kajenský pepř, Cayenne, jsou mleté Chille de árbol; Portugalci je začátkem 16. století vyvezli z provincie Cayenne, dnešní Francouzské Guyany, do Asie, kde se dodnes pěstují.
Ve Francouzské Guyaně se už nevyskytují, ale jako chille de arbol se pěstují v Mexiku a jižních státech U.S.A.
Kudlanky drahé, to je pro dnes všechno,
určitě vám z toho jde hlava kolem a kolem....
Proto vám vždy přidám
nějakou tu papričku :-)))
Strašně se vám všem omlouvám. Dělal jsem údržbu a úklid mé sbírky receptů a obrázků a omylem jsem vše co patřilo sem vymazal.
Nicméne nevěšte se a nebijte mne, protože vše existuje, jenom jinde. Tady je příslušný link: http://grilovani-barbecue.com/viewtopic.php?f=9&t=16
Musel jsem vložit tuhle paprikologii mezi povídání o Mexické kuchyni, protože tam je všude řeč o paprikách co o nich doma nikdy nikdo neslyšel. Tak se těšte!! :- Mimoto pracuju na dalších receptech snadno a doma proveditelných. nedostatek autentických surovin, to je to. Jednou z podmínek Kudlanky je, že tu nesmí být placená reklama. To schvaluju, a tak nabízím řešení: napište mi a já vám pošlu link. A abyste mi mohly (a mohli) napsat, tak pro jistotu adresu - drobek- zavináč -eml.cc
Čili se po nich "hubne"
Mozek se nedokáže soustředit na dvě bolesti najednou. Tudíž registruje čerstvé "pálení" místo původní bolesti. Pálení se dá vydržet.
Já předevčírem dovařil lečo, dokud jsou domácí rajčata. No a by mi to chutnalo, nakrájel jsem si do toho jednu habanero. Včera večer, po mnoha umytí rukou jsem si sáhl do oka a dojetím zaslzel. Jinak, ty papričky pálí nejvíc jako čerstvé, ale třeba, když se přidají do pomazánky z olejovek, nepálí vůbec, jen zůstane příchuť, která mne nutí abych to tam příšte dal zas. - velká fotka nalevo - červená paprička - je ta, která je i v textu červeně - tedy NEJPÁLIVĚJŠÍ VŮBEC - N A G A . M O R I C H
a v onom odstavci se o ní píše.
- na třetí straně jsou dvě fotky a u každé je text, který říká, jak se ta paprička na obrázku jmenuje.
Doufám, že to nebudete brát jako reklamu. Je to jen moje sdělená zkušenost.
Protože mě odpoledne vyhnal déšť od práce, zcivilizoval jsem se, abych zítra nevypadal jako poustevník a chopil jsem se vařečky.
Původní plán - klasický (maďarský, mexický, český či nějaký) guláš, vlivem objektivních příčin nevyšel, protože jsem tu neměl gulášové koření, které tam jindy dávám. Nahradil jsem to však jinými ingrediencemi - směsí „co dům dal“. Klasika - tři velké cibule, půl hlavičky česneku, červená paprika, drcený kmín, pepř, zbytek koření na čínu, hrst sušených hub a také trochu majoránky a trošičku kečupu. Použil jsem těch papriček pět, protože se mi zdály docela malé. Paprikám se ale vůbec nepodobají. Vypadají jako malý zelený zvoneček. Mičurin jsem na baterky a proto nevím, jak se tato odrůda jmenuje. Vím jen, že ji pěstuje Pepa na zahrádce ve skleníku a já jsem je zde vyhrabal z mrazáku. Papričky jsem nadrobno rozkrájel i s jadérky, protože jsem někde slyšel (asi v rádiu), že pouze barbar se při přípravě pokrmů z paprik zbavuje jadérek. Vyšlo z toho něco výborného, spíše však vynikajícího, negulášového, ale bez názvu.
Nevím sice, kolik to má SHU, ale víte co mi pak řekl mozek? Nic z toho, co se píše v článku. On byl konkrétní. Asi sepnul jiný, než spánkový mozkový senzor a řekl mi doslova: „A teď musíš jít na pivo, protože točené je točené…“
Tak jsem zvědav, co tomu řekne zítra manželka a co řekne mozek jí.
Manželka bude určitě unesena, neb do zítřka se koření pěkně rozleží, chutě a příchutě se řádně skamarádí, a hlavně, nebude muset vařit ona.
Pro jistotu skoč zítra před jejím příjezdem pro pivo se džbánkem.
