Je mi 29 let. První akvárium s pavími očky
jsem dostala v pěti letech od známého, který nastupoval na vojnu. Pro rybičky
si již nikdy nepřišel. První knížka, na kterou jsem si ušetřila, byla „Barevné
ploutvičky“ za tehdejších 16 Kčs.
Vždy mě zajímaly rybky zvláštní svým specifickým způsobem života. Například halančíci, piraně, hlavačky... Bojovnici jsem považovala jen za ozdobu akvária. Ale rychle jsem změnila názor. Každá bojovnička má jinou osobnost a jsou to rybky velmi chytré a učenlivé.
Tehdy jsem se rozhodla, že v mém společenském akváriu již chybí jen zelená solitérní rybka. Volba padla na zeleného samce bojovnice pestré. Nebylo jednoduché ho sehnat. V akvaristikách se běžně vyskytují červení, modří a míchaní bikoloři.
Začalo mě zajímat, jak pěkně zelenou vlastně mohu chtít. Zapátrala jsem na internetu a přes ČLA spolek jsem objevila profesionální thajské velkochovatele. Jejich rybky mi vyrazily dech! Závojové, třásňovité i dvouocasé mutace. V barvách naprosto neuvěřitelných od uhlově černé, přes čokoládovou, temně modrou, zelenou, kovově stříbrnou, podzimní měděnou, žlutou, bílou, fialkovou, růžovou, až po zlatou.
Kresby dvou či více kontrastních barev nebo mramorování dává vzniknout novým úžasným kouskům. Zamilovala jsem se do závojových (nebo-li halfmoonů).
To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že takovou bojovnici bych si chtěla odchovat, vyšlechtit. Nakoupila jsem ještě pár „voříšků“ a jedinou samici, kterou se mi tehdy podařilo sehnat. A začala jsem s odchovem. Po pár prvních neúspěších se konečně dostavil výsledek v podobě pár odchovaných kousků. Rybky se líbily a já se zapsala do klubu stejně nadšených lidí, kde právě probíhal import thajských lahůdek.
Objednala jsem si čtyři páry halfmoonů: rudý, žlutý, měděno-žlutý a kovově bílý. O dominanci jednotlivých barev jsem mnoho nevěděla, ale snažila jsem se o rybky barevně kombinovatelné.
Vytřít tyto rybky nebylo jednoduché; pominu-li jejich krátkověkost, která byla okolo 8 měsíců, šlo o rybky silně agresivní, nebo se prostě nechtěly třít.
Vysledovala jsem, že dobře jim dělá změna tlaku při bouřce. Samičky nahodily vertikální pruhy a samci bublali pěnová hnízda. Většina párů si šla ovšem tvrdě po krku, takže moje vize, že vytřu páry v čistokrevné linii, vzala brzy za své.
Vytřít relativně bez problémů se podařilo pouze měděnožlutého samce s bílou samicí. Ve spojení se svojí čistokrevnou samicí totiž baštil jikry vždy ihned při tření. Redík jikry vzorně hlídal až do večera, pak je začal pucovat také. Ze zbytku se vylíhly pouze tři rybky.
Čistokrevnému měděnožlutému páru jsem tedy hadičkou odsávala jikry do sklenice ihned při aktu. Takové tření probíhá s přestávkami i několik hodin. Bylo to náročné. Do sklenice k jikrám jsem přikápla trošku humin a přidala jemný vzduchovací kamínek, aby jikry neplesnivěly. Sklenici jsem vložila do vytápěného akvária. Vylíhly se také pouze tři rybky.
Naštěstí jak mezi malými redíčky, tak i mezi měděnými byl obsažen pár. Tyto odchované rybky F1 se již ochotně třely a jejich potomstva jsou roztroušena mezi chovateli po ČR/SR. Žlutá samice se vytřela pouze s domácím fialovým samcem, z čehož vzniklo zeleno-červené pastelové potomstvo s deltovitými ocásky. A bílá samice se vytřela s domácím fialovobílým, ovšem toto potomstvo nebylo životaschopné.
Od bílého čistokrevného páru přežila jediná rybička, kterou moje ochotná maminka omylem a za velkého zděšení vypila při odsávání nečistot hadičkou.
Čas od času to spláchne rozmraženými patentkami ze stejného hrníčku, do jakého si dělá kafe.
LENKA VRÁNOVÁ
pokračování napínavé rybí storry příště
A hned jsme si koupili betyny, protože se nám moc líbili a k tomu laciné gupky. Betyny nejdřív sežraly všechna paví očka a pak se požraly navzájem. Nevím, proč se jim říká betty bojovnice, když to jsou betty kanibalky.
Když jsem se pak z domova odstěhovala, akvárko nesmělo chybět. To už se vybavení do něj dalo běžně koupit a k dostání byl i veliký sortiment toho, co jste mohli chovat. Tak jsme měli sumečky, abychom nemuseli akvárko moc čistit a stejnou úlohu zastávaly šnečí rolby - ampulárie. Také mrňavé akvarijní žabky nemohly chybět.
Aby nám akvárium nedalo moc práce, ale hodně radosti, tak jsme nakoupili dva krásně vybarvené samečky pavích oček a ze stejného chovu i několik samiček, které byly na rozsypání.
Nejdříve se ztratili sumečci, někam zalezli a chcípli. Ampulárie, ty to vzdaly v přímém přenosu, vyplázly nohu a bylo po nich. Pak se ztratily i žabky, jedna spáchala sebevraždu za topným tělískem a druhá se vydala z akvárka na průzkum a někdo jí zašlápl do koberce. Nakonec nám léta zůstavala jenom paví očka, občas jsme jenom nějakou samičku přikoupili na oživení chovu. Ale paví očka jsem vždycky měla nádherná, protože jeden můj kamarád je každý rok bral na letní byt na chatu. Tam je dal do sudu na dešťovou vodu, aby mu vysbírávaly larvy komárů. Rok, co rok, se mně vracely vypasený a nádherně zbarvený. Až jednou přišly brzy první podzimní mrazíky a to byl můj konec jako akvaristy.
A těm pavím očkám vděčím za to ,že nemám zmrzačenou pravou ruku. To jsem nedopatřením sletěla z motorky a vymkla si loket. Sádra a pak rehabilitace, která k ničemu nevedla. Určitě to také znáte, nejdříve vás namočí do úplně studené vody s elektrikou, tak na půl hodiny a pak vám tu ruku jen tak šolíchají, efekt žádný. A já jak jsem ukecaná, tak jsem tam mlela o tom svém akváriu a sestřička projevila zájem o nějakou tu rybičku pro svého desetiletého kluka. Tak jsem jí příště přinesla okurkovou láhev se svýma vymazlenýma gupkama a najednou ta rehabilitace byla o něčem jiném. Sice jsem čůrala olej, ale ruka mně nezůstala ohnutá a je zcela funkční.
Švagr byl v jakési společnosti herpetologů a ichtiologů, a doma jsme měli svého času 11 akvárií. Největší, 300 litrové, obývaly Cichlidy paví. Nádherné rybky, krásně vybarvené, leč dravé. V ostatních akváriích bydlely Betty, Tetrazonky, různí čichavci - modří i růžoví, pak jakési červené ryby s předkusem, co vypadaly jako malé piraňi, sumečci a spousta dalších. V malých odchovných nádržích pak bydlela a množila se paví očka, která převážně sloužila ke krmení cichlidám. Krom ryb u nás bydleli také mloci mexičtí - Cyprián a Adalbert. Šneci zvané "ampulky" se nám množili tak, že jsme měli stálý přebytek, i když jsme je vnutili kdekomu, kdo měl doma aspoň sklenici od okurek.
Pak se sestra s manželem odstěhovali, a celé to rybí nadělení nám nechali v bytě. Ono stěhovat 300 litrové akvárko v rámu je dost problematické.
A tak jsme se starali. Některé rybky odešly sešlostí věkem, jiné jsme občas nevhodně sesadili dohromady a ony se vzájemně požraly. Mlokům mexickým jsme jednou přinesli z rybníka pulce, že si budou společně hrát. Ovšem mloci to chybně vyhodnotili jako potravu a pulce sežrali. Tím se ovšem z larválního stádia vyvinuli v obojživelníky a v akvárku bez vyčnívajících kamenů se utopili.
No, a proto akvárko mi do bytu nesmí.
Nikdy !
