Chtěla bych vám dnes představit jednu moc bezvadnou ženskou, Ditu Pullmannovou, zakladatelku úžasné organizace, Dočasky De De, jinak parťáka projektu Se psem mě baví svět. Dočasky se zabývají umístěním pejsků v domácích depozitech, kde je jim poskytnut dočasný domov s veškerou péčí. Ale nejlépe bude, když vám o sobě a své lásce ke zvířatům a především pejskům, povypráví sama:

Celý můj život mě baví svět se psem.... U nás doma se vždy lepily psí chlupy na ponožky, poletovalo peří z papoušků nebo se zapichovaly do koberce piliny z křečků. Každá čtyřnohá bytost z ulice cupitala po našem starém lině v kuchyni a my jsme doma všechny tvorečky milovali. Často jsem postávala u sámošek a hlídala, jestli ten uvázaný pes nečeká náhodou moc dlouho a neodešla jsem, dokud si ho nepřišel pán odvázat. Tak nějak mi docházelo, že moje pozornost a ochranitelský pud patří hlavně pejskům, štěňátkům a všem možným hafanům, zatímco na miminka v kočárku jsem se dívala poněkud rozpačitě.

Když moji přátelé cinkali půllitrama v restauraci, seděla jsem na schodech venku a sháněla číslo na odchyt ptáků pro právě z hnízda vypadlé mládě poštolky. Když mi táta v dětství nedovolil psa, kradla jsem mu z lednice turistický salám a krmila tajně sousedovic psa. Zkrátka mě to vždycky táhlo ke studeným čumáčkům a hebkým tlapkám.

 Čas plynul a přestalo mi stačit starat se jen o své psy a cítila jsem, že chci svoji pomoc směřovat i těm, kteří nemají takovou havaj, jako ti moji v našich peřinách; hltala jsem příběhy a příspěvky o opuštěných, týraných a nešťastných psech, zírala jsem a nechápala, čeho je schopen člověk a na židli počítače jsem nervózně vymýšlela, jak aspoň některým pomoct.

Začalo to pár dekama, pytlem krmení a dobrot, a náhoda mě zavedla do azylu Zvíře v tísni Kateřiny Šimkové, kde jsem s ní a jejími zachráněnými azyláčky strávila asi 3 hodiny, hltala jejich osudy a drbala a mazlila, kam jsem dosáhla. Odjížděla jsem s nedefinovatelným pocitem - ta holčina mi tenkrát učarovala, a to, co z ní vyzařovalo, mě nabilo snad nejvíc v životě. 

Vím, že v tento den jsem se postavila na start něčeho, co mému životu dalo smysl s alarmujícím obrovským "S". Pak to začalo. Poznala jsem realitu dnešních útulků, hrůzu a bezmoc těchto koncentráků, místo jedné fenky jsem si odvezla dvě, nešlo to jinak a za týden, kdy jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na ty, co zůstali za mříží, jsem jela znova.

A zase. A další psi byli doma.

Seznámila jsem se s výrazem Dočasná péče, tedy místem, kde je pejsek přechodně umístěn, než najde trvalý domov. Jasně, to je ono! Nemusí být v rezavé kleci a nechat se žrát blechama zaživa. Může být "jako" doma a postupně mu najít ty pravé majitele, ano, tohle je cesta.

Vysoké nároky mám na veterinární péči; pejsci od nás opravdu chodí do svých nových domovů po kompletním veterinárním ošetření, standardně vykastrovaní, očkovaní, čipovaní, odčervení, ošetření proti blechám, mnohdy u nás podstoupí i různé operace, které jsou jednoduše nutné. Máme velmi propracovanou inzertní síť, nové majitele si pečlivě prověřujeme a i v budoucnu zůstáváme v kontaktu.

Věřte mi - ta proměna zadredovaného uzlíčku nervů, třesoucího se nešťastně pod stolem a čekajícího ránu, ve zdravého, sebevědomého pejska s úsměvem kolem celé hlavy, je to nejsilnější a nekrásnější, co v naší snaze o lepší život psích bezdomovců, můžete zažít.

Víte, to je tak obrovsky smysluplná nádhera, kterou pochopíte, až když ji prožijete na vlastní kůži. To je ten motor, který nás mocně pohání a nikdo mi nikdy nevymluví, že nejupřímnější a nejbezelstnější ksichtík na světě, má právě „čumáček“, kterého jste zachránili. A ano, je mi jasné, že záchranou pejska nezměním svět, ale dobře vím, že jemu změním svět navždy.

A to největší smysl našeho počínání.

Vaše Dita

  Kontakt: Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny