Dnes jsem neodolala a zase našla jeden moc krásný archivní článek, který vás určitě potěší :-))) Je od Pavly-Vodoměrky, která mi dnes poslala i velmi hezký cestopis, na který se už můžete dopředu těšit...A teď už má slovo Vodoměrka:

A že po takovémto počinu umí skvěle relaxovat; stejně jako jeho panička...

Tak jsem vám dnes přišla z pravidelného pondělního plavání příjemně unavená, stihla jsem ještě vyzvednout nové knihy z knihovny, abych měla co číst, a těšila jsem se na to, až si udělám kafe v mém novém pressu a vyvalím se na gauč s některou z půjčených knih.

Kafe nemělo chybu, pěna byla krásná hustá a vysoká, dolila jsem si hrníček mlékem jako vždy a na tácku spolu s polomáčenými sušenkami si ten božský nápoj odnesla do obýváku. Bylo hezky horko, navzdory slibovanému srpnovému ochlazení, které jsem jaksi ani nepostřehla, tak jsem zapnula větrák, tácek položila vedle sebe, začetla se do knihy a.... a tak nějak neplánovaně jsem se odporoučela do říše snů. Probudila jsem se asi za hodinu, posílená na těle i na duchu, pes ležel vedle mě, spokojeně oddychoval a když jsem se pohnula a protáhla, tak se vzbudil a protáhl taky, posílen na těle i duchu stejně dobře jako já. Natáhl se ke mně, aby mi na uvítanou olízl bradu a slastně si protahoval přední i zadní tlapky jak naši atleti na olympiádě.

No nic, kafe bude tak akorát na krásu, ale v tom horku je to stejně jedno, studené kafe je ještě lepší než horké, a do padesáti prý to na tu krásu ještě funguje. Sáhla jsem po hrníčku a ouha - byl prázdný, dokonce byl jako vzorně umytý, po kafi ani stopy. No a po sušenkách na talířku vedle zbyla jen čokoládová šmouha. No jo, ten náš pesan je prostě milovník kávy a vlastně i všeho, co jeho panička právě jí nebo pije.

Ale zlobte se na něho, když na vás vykulí ty jeho psí oči, čokoládová kukadla, velká a dojemná, a začne se lísat a vrtí ocasem tak razantně, že mu celá zadní polovina vibruje ze strany na stranu.

 Ovšem není to nic oproti nedělnímu večeru. Vracela jsem se domů, zazvonil telefon. Volala mi dcera, že jde za kámoškou a vrátí se tak akorát (takže kolem půlnoci) a že mi nechala na stole v kuchyni na večeři jablečné lívanečky. „Máš jich tam sedm, to ti snad bude stačit." „Určitě bude," souhlasila jsem.

 No -  slintala jsem málem už do telefonu, jak mi to říkala, protože tyhle lívanečky s nastrouhanými jablky sypané skořicovým cukrem prostě miluju. Zrovna jsem měla i chuť na něco dobrého, sladkého, tak jsem se těšila jak malé dítě.

 Když jsem došla domů, tak jsem se ani nezouvala a vrhla jsem se do kuchyně jak hladový vlk. Na stole sice stál talíř, mastný od lívanců, ale prázdný a opuštěný. Vedle něj stál hrnek s kakaem a to bylo asi tak všechno.  

Ve dřezu byly další dva talíře, taky prázdné, na sporáku stála prázdná pánvička a na lince ještě byla konvice s kakaem. Toť vše, vážení. Po lívancích ani vidu, ani slechu. Sice mi bylo divné, že mě pes nevítá, ale napadlo mě, že si ho dcera vzala s sebou ven.

Zavolala jsem na syna ahoj a vydala se za ním do pokoje, optat se na osud mých odložených lívanců, jestli je náhodou ten věčně hladový skoro dvoumetrový drobek právě nespořádal. Než jsem se vymotala z kuchyně, tak mě zarazil divoký ryk z obýváku. V tu chvíli do kuchyně vešel synátor, v ruce držel polovinu lívance, za ním poskakoval pes, natahoval se po tom lívanečku a olizoval se od ucha k uchu.

 „Mami, on ti snědl asi jeden lívaneček, tohle jsem mu stihl sebrat." Polovina ubohého uslintaného lívanečku se tvářila provinile, zatímco pes se tvářil spokojeně. Pachatel byl odhalen. Jen se upřesnil počet snězených lívanců. Nebyl to jeden, bylo jich celkem tedy šest a půl. Poslední polovinu jsem mu už  sama darovala, i když bych si ji nejraději dala sama. Svou chuť po sladkém jsem se marně snažila umořit krupičnou kaší. Ty lívance by byly lepší. No jo, co už teď. Hlavně, když aspoň jemu chutnaly.

Asi jsem mu za trest měla sníst jeho porci granulí, aby to bylo fifty fifty.

PAVLA VODOMĚRKA