Tentokrát vám napíšu o nenaplněných nadějích – a hned o třech hřebcích. Osudy hřebců se zamotávají. Zatímco v předchozích dílech jsem postupovala ještě jakž takž chronologicky, podle připouštěcích sezon, tentokrát vám předkládám jakési intermezzo o dvou hřebcích, které jsem vlastnila a nakonec si ani „nečuchli“ v Málkovicích k nějaké klisně (jako plemeník zde vůbec nepůsobili) a o třetím, se kterým se mi taky nevedlo.

Hřebce, které vlastním nyní, si ponechávám nakonec seriálu.

Prvním z hřebců, kteří nakonec nesplnili očekávání,  je hřebec PRINCE PERMONÍK (narozen a koupen 2008, zlicentován 2011, v den licentace prodán, protože byl koupen pro geny otce, a mě se později podařilo koupit přímo Pica.

Jak to tedy bylo? V roce 2008 jsem se rozhodla po lednovém úhynu dvouleté klisničky Sasanky, že rozšířím svůj chov nákupem chovných zvířat. Původně jsem plánovala koupit od Magdy Skalické jednoho hřebečka a jednu, možná dvě klisničky, ale ty se ten rok vůbec neurodily a tak z jejich koupě sešlo. Dovezla jsem tedy 3 klisny z Holandska – na jaře Fientje a Alettu-Clair a na podzim Tirzu. Takže jsem začala s předstihem uvažovat, jakým hřebcem je budu připouštět, Borgis byl sice zatím stále využitelný, ale bylo jasné, že mu síly časem dojdou (připomínám jeho úraz nohy a trvalé kulhání), nehledě na to, že bude potřeba v budoucnu mít hřebce na připuštění jeho dcer. Chov koní není o cíli, ten je stále v nedohlednu, chov je cesta, která míří stále dál…

Magda sice neměla na prodej klisničky, ale měla dost hřebečků – a já si vybrala Prince Permoníka, hrozně moc jsem stála o krev Magdina hřebce Pico (Princova otce). Hřebečka Prince Permoníka jsem viděla v květnu na výstavě ve Valči, kde jej sice ve třídě hříbat naše Selaví porazila, ale já později Selaví prodala a mezitím jsem si v červenci zamluvila Prince. Pochopitelně lze u hříbat pouze doufat, že z nich vyrostou dostatečně kvalitní hřebci na úspěšné projití výběrem hřebců k plemenitbě. Já jsem už měla v odchovně v Bělčicích hřebečka Bonuse, takže se tam sešli ještě s Badyánem ze Zaváté samoty tři ryzáčci, když tam Magda začátkem prosince 2008 dovezla i mého druhého hřebečka. Nejmladší Prince se jevil největší, zcela určitě ze všech tří nejmohutnější, prostě obvyklá permonická superkvalita :-)))

Plánovala jsem, že pokud licentací projdou oba mí hřebečci, tedy jak Prince Permoník, tak Bonus z Aslanu, pokusím se Bonuse vyměnit za jiného licencovaného hřebce, protože využití Bonuse je v chovu, kde působil i jeho otec, problematické, nebo že pak může jeden z hřebců působit na stanici Málkovice a druhý v Konětopech místo Borgise. Bonus zůstal od odstavu v rubrice „koně na prodej“, ale mnoho jsem ho neinzerovala, nehnala jsem se do prodeje. Když se ozval na jaře 2009 zájemce o koupi Bonuska, souhlasila jsem s prodejem a rozhodla se, že pokud se Bonus prodá, koupím místo něho jiného hřebečka od paní Skalické z jejích letošních hříbat, tedy hřebečka nepříbuzného. Na hříbě jsme se nakonec nedomluvily, protože mne paní Skalická překvapila, že uvažuje o prodeji Pica. Neváhala jsem s rozhodnutím, že pokud bude Pico v létě na prodej, hlásím se jako vážný zájemce. V té chvíli nebylo úplně jisté, zda z celé akce nakonec nesejde, nebo spíš jsem se bála uvěřit, že bych mohla mít tolik štěstí, abych tak skvělého hřebce nakonec měla ve svém stádě…

11. května se napevno domlouvám s Magdou, že mi prodá Pica s tím, že jej převezmu v srpnu při výstavě v Plasích.

13. května krátce po obědě volá Magda, že vše je jinak, že už jí zdraví neumožní dokončit s hřebcem Pico připouštěcí sezonu a přiveze mi ho už v sobotu do Valče. Nastala akce hodna pojmu „kulový blesk“. Hned večer jsem nakládala Borgise na cestu do Konětop, aby se tu uvolnilo místo pro Pica.

16. května jsem převzala Pica, vystavila ho ve Valči na regionální výstavě pony mezi hřebci SHP a poté jsem ho dovezla domů.

Jasně, tohle vyprávění nemá být o Picovi. Jenže musím vysvětlit, jak mě moje touha po genech hřebce Pica a špatné zdraví Borgise dostaly do situace, že jsem najednou měla 2 plemenné hřebce - Borgise a Pica - a jejich dva syny Bonuse a Prince v odchovně, a toužila mít vlastně jen jednoho plemeníka a k němu jednoho mlaďocha jiné linie…

Stále jsem počítala s tím, že jednoho z hřebců poskytnu kamarádce Ivance na stanici do Konětop, ale i tak mi stále 2 přebývali.

Nakonec jsem se rozhodla Borgise Ivance darovat a Bonuse jsem darovala Lucce Šanderové. V odchovně tedy zbyl jen nejnadějnější z původní trojice – Prince Permoník. Nabízela jsem ho na prodej, ale zájem o hřebce v odchovně nebyl žádný. Já ho nechtěla z odchovny brát domů, protože některému kupci by mohl být v jižních Čechách na přepravu umístěn výhodněji. A tak jsem hřebce vlastnila až do jeho licentace, kterou úspěšně prošel a hned poté, přímo v Kadově, jsem jej konečně prodala. Sice dost pod cenou, ale to už jsem byla tlačena do prodeje nejen tím, že jsem vlastnila jeho otce Pica, ale také tím, že jsem už měla druhého hřebce pro Málkovice zajištěného – Llanshivera Bagginse, který byl také ten den úspěšně zlicentován.

Bohužel Prince Permoník sice úspěšně prošel výběrem a získal oprávnění k plemenitbě, v následujících letech ale toto oprávnění nebylo jak se patří využito. Hřebec u nového majitele, předpokládám, připouští, ale připouštění klisen není evidováno… Takže ač licentován je, ztratil se v černé plemenitbě.

Druhým hřebcem byl LANSHIVER BAGGINS (koupen na podzim 2010, zlicentován 2011, deponován na 2 roky na jiné stanice, před nástupem na stanici Málkovice úhyn prosinec 2012) - přišel příliš brzy, a příliš brzy odešel…

V roce 2010 jsem se rozhodla doplnit svoje nakoupené holandské klisny ještě importem klisny z Velké Británie. V té době jsem se přátelila s Renatou Markovou a tak jsem neváhala využít její nabídky. Našla mi krásné hříbě (Chasend Elizabeth), a zatímco probíhalo čekání na jeho odstav a možný transport, vyjádřila jsem se v tom smyslu, že: - tak za dva roky mi pomůžeš s koupí hřebečka, jo?

Podcenila jsem Renatino akčnost, vyhlédla mi na aukci pěkného hřebce hned na podzim. K mému souhlasu s nákupem vedlo také to, že podle informací se zdálo, že z prodeje Elizabeth možná sejde, tak abych měla z Británie aspoň něco. Renatina nabídka pro mne vydražit zajímavého ryzého miníska a přivést ho s koňmi, které nakoupí pro sebe, byla z kategorie, které se neodmítají. Bohužel hned po dražbě původní Renatin slib, že koně přiveze spolu s těmi, co vydraží sama, nebyl naplněn – hřebeček se do přepravníku nevešel. Dostala jsem se do situace, kdy jsem místo jednoho hříběte (Elizabeth) jsem měla v Británii dva zaplacené koně a nevěděla, jak je dostanu domů. Pořád byly nějaké komplikace, ale Renata mi slíbila, že mi ty koně domů dostane, a opravdu nakonec vše klaplo a já mohla poslat svého přepravce vyzvednout koně do přístavu a dovést přes půl Evropy domů. Předpokládám, že jsem byla v nastalé situaci protivná svým neustálým překvapením, co všechno ještě v souvislosti s nákupem koní musím uhradit.

Vysvětlení je lehké – na podzim obvykle všem farmářům „dochází dech“, co se týče peněz – úroda ještě není prodaná a dotace také chodí až koncem roku, prostě takové finanční „vakuum“. Já měla odloženo dost peněz na jednoho koně a teď se vše násobilo dvakrát – veterinární doklady k exportu ze Spojeného království, dopravní náklady, a neustále přibývaly i takové položky, jako úhrada telefonních poplatků nebo odměna dražiteli za vydražení hřebce a jiné položky, o kterých jsem předem nevěděla. Chápu, že přepravit koně přes kanál La Manche je složitější, než je vést „jenom“ z Holandska, naštěstí pozdější import Firefly byl proti této patálii úplná pohodička. Objektivně musím přiznat, že Firefly cestovala s dvěma klisnami z téhož chovu a proto bylo zorganizování přepravy o dost jednodušší, než když se museli dostat do jednoho trajektu koně z Anglie a Skotska.

Konec dobrý, všechno dobré, dočkala jsem se příjezdu obou britských koní, Llanshivera Bagginse i Chasend Elizabeth. Tím, že došlo k určité prodlevě mezi tím, co jsem se stala šťastným majitelem originál britského hřebce a tím, kdy jsem ho měla doma, mohla jsem si rozmyslet, co s ním podniknu. Měla jsem v té době k dispozici pouze 4 chovné klisny. Nechtěla jsem je dělit dvěma hřebcům, takže jsem byla odhodlaná, že budu pokračovat v původním plánu – jeden můj hřebec bude působit v Málkovicích, druhý v Konětopech. Zbývalo se rozhodnout, který zůstane doma. Pico (nar. 1996) měl jít d.o další připouštěcí sezony jako 15-ti letý, „Agís“, jak jsem zkrátila jméno Bagginsovi, se narodil v roce 2003 a měl začít působit v českém chovu jako 8-mi letý hřebec.

Tohle kritérium nakonec rozhodlo – u Bagginse jsem předpokládala, že má před sebou více let plodného života a může tedy počkat na svou příležitost zplodit hříbata v Málkovicích spíš, než 2x starší Pico. Také ostatní mluvilo spíš pro ponechání Pica doma – jeho použitelnost pro vožení dětí, to, že mám teprve 2 jeho dcery a také to, že on už si hříbata s jinými než mými klisnami zplodil. V neposlední řadě plachý Baggins (jak se projevil v těch pár hodinách pobytu u nás mezi cestou z Británie a odvozem do Konětop) nebyl pro Pica soupeřem ani z hlediska srdce. Samozřejmě jsem viděla krásného a mohutného britského hřebce, nohy jako sloupy, bezvadný exteriér, ale „anglománie“ mě v chovu SHP nikdy výrazně nezasáhla, abych dala přednost Agísovi jenom proto, že má ty „správné“ papíry :))).

Srdce a hlavně rozumová úvaha tedy volila Pica s tím, že Agís zatím zplodí nějaké potomky u Ivanky a bude tedy možnost posoudit jeho potomstvo z více klisen, než kdy budu mít já.

O tom, že svým rozhodnutím dát Agíse na 2 roky k jinému chovateli a počkat tedy s jeho využíváním do doby dospělosti Picovo dcer, jsem si u někoho „zavařila“, psát podrobně nebudu. Jen stručně: prý si hřebce nezasloužím, a nebude se mít u mě dobře, a když si ho nevážím, bude chudák… Ano, i takové drby mezi chovateli občas kolují. Přes tento nátlak jsem své rozhodnutí (a také slib ponechat jej Ivance k dispozici) nezměnila ani po úspěšném výběru hřebce k plemenitbě. Hřebec nezklamal bodovým hodnocením, ale očekávala jsem lepší hodnoty obvodu hrudníku a holeně, v tom mě zklamal. Nakonec nebyl ani minísek :-))) - (KVH 88 cm), ale to koneckonců ani třeba Borgis nebyl a přitom dával minísky. Přestože hřebec byl můj a mohla jsem s ním naložit jak uznám za vhodné (třebas ho i vykastrovat, když na to přijde), bylo mi vyčítáno, že bych se nebránila prodeji… Prodala jsem nakonec Prince Permoníka a držela se dohody s Ivankou, že bude mít hřebce k dispozici.

S čím jsem nepočítala, bylo, že si Iva pořídí cca po roce vlastního hřebce Parlington Midge a Agíse už chtít nebude. Hřebec Baggins se stěhoval k Lucce do Kadova (prima, další možnost, aby se otestoval i na jiných než mých klisnách), bohužel i zde se stalo v podstatě totéž – Lucie si koupila vlastního plemeníka v mini typu. V červenci se tedy vrátil Agís do Málkovic.

Bohužel jsem ho musela zavřít do stáje, na louce byla dvě stáda koní... Jenže hřebec o samotě ve stáji být dlouhodobě nemohl, do zimoviště – zahrady za stodolou, jsem jej dát nemohla – jabloně, včetně dvou obrovských, neočesatelných ani ze žebříku, byly obsypané jablky, padanky by v tomto množství hřebce zabily (sbírala jsem je a dělila celému stádu koní a jalovicím), o padajících nezralých ořechách ze tří ořešáků ani nemluvě. Původně bylo plánováno, že se Baggins vrátí v listopadu do už uklizené zahrady a budu moci dát ke hřebci třeba nějaké odstávče…

Vyřešila jsem to tím, že jsem Agíse nabídla do depozita k jiné kolegyni - Janě. Plánovala jsem, že si ho „půjčím“ jen na první půlku připouštěcí sezony a poté může připouštět u ní. V každém případě poslouží k připuštění Picovo dcer a současně odlehčí Picovi, který ten rok připouštěl 12 klisen, což je až moc. Jestliže vám to nesedí s původním plánem návratu hřebce v listopadu, tak to proto, že pokud mi Jana byla ochotná pomoci v červenci hřebce ubytovat na své pastvině, musela jsem jí něco oplátkou nabídnout, nebude mi hřebce opatrovat půl roku jen tak, ne? Takže Bagginse znova jen v Málkovicích přenocoval a poté odjel do Lipna.

Bohužel po necelých pěti měsících pobytu hřebce v Lipně týden před vánoci hřebec uhynul. Bylo po vánoční náladě, místo ní mi bylo do pláče. Bylo po chovatelských plánech, po radosti z dcer hřebečka Pica, protože najednou nebylo kým je připouštět. Smrtí Bagginse mi nastaly starosti s tím, jak to udělám následující rok s Amber a Trigou. Dva roky jsem na tuto chvíli, tedy až budou první Picovo dcery dospělé, čekala…

Co teď s nimi? Prodat je? Vůbec je nepřipouštět? Připustit je otcem? Odvést je k jinému hřebci? Půjčit si jiného hřebce? Nebo honem koupit? Prodat je by popřelo smysl odchovu, nepřipouštět je by oddálilo jejich prověření v chovu, připustit otcem v době, kdy mají vhodné hřebce mí chovatelští kolegové, je hloupé. Pomoc nabízela Gabriela, Ivana, Lucka a Jana, všechny mají hřebečky vhodné velikosti a potřebné kvality, ale ani jeden z nich nebyl ryzák.

Nakonec jsem se domluvila s panem Niebauerem na zapůjčení hřebce Bon Ami.

Llanshiver Baggins nebyl první kůň, který mi uhynul. Po stejně náhlé smrti klisničky Sasanky převládal pocit prázdnoty - dvě pozůstalé klisny bylo moc malé stádo, po smrti Tirzy vztek na osud - co jiného by měl člověk cítit, když mu pod rukama umře rodící kobyla? Po smrti Bagginse jsem cítila bezmoc - vše bylo naplánované dopředu, mít dva superhřebce bylo uklidňující, a najednou jsem v pr.... a vidím, že plně ho nahradit, je nemožné. Uhynul mi plemenný hřebec, aniž jsem ho stačila využít ve svém chovu. Doufala jsem, že budu mít spoustu příležitostí odchovat si po Agísovi hříbátka, ale osud se mi vysmál a já přišla o skvělého hřebce, aniž bych po něm měla jediné hříbě, nebo aspoň březí klisnu.

Llanshiver Baggins se stal otcem pěti hříbat SHP – tři se narodila v hřebčíně Ivysen – maličká Ivysen Madlenka je mazlíčkem majitelky,  dvě v hřebčíně Kadov – výstavně úspěšná Kadov Berry a nadějný hřebeček Blatouch of Kadov z Picovo dcery Andante Permoník.

BON AMI (hřebec u nás odchovaný, jehož krev bych ráda zase nějak dostala zpátky. Když se mi ohřebila Sametka a uviděla jsem její hříbě, hned jsem viděla, že je mimořádné. Sice hřebeček, ale velmi vydařený a konečně Sametka do hříběte přimíchala geny své malé matky Samanthy (ostatní Sametčino hříbata jsou SHP standardního typu) a malý hřebeček, kterému jsem dala jméno Bon Ami, se jevil jako budoucí minísek. V té době se můj chov koní orientoval na koně použitelné v pony sportu, kterému se věnovala dcera, takže jsem měla jen pár shetlandů – matku a otce hříběte.

Pravděpodobně bych si malého Boníka nechala, pokud bych měla ještě jinou klisnu, na kterou bych ho mohla použít, ale ponechání hřebce ve vlastním chovu za tohoto stavu věcí by znamenalo dlouhé čekání na nějakou nepříbuznou klisnu, protože měl v sobě krev Goldan Cavaliera i Borgise, tedy obou linií v ČR v té době rozšířených.

Hřebečka jsem prodala, ale první majitel si jej dlouho neponechal. Pan Niebauer, jeho následující a dosavadní majitel, byl velmi, ale mile, překvapen, že má hřebeček dostatečný rodokmen k uchovnění. Jenže hřebeček si přivodil zlomeninu nohy, byl však úspěšně léčen sešroubováním kosti a zasádrováním nohy. Pak Niebauer to komentoval – „koupili jsme si ho ještě jednou, ale nelituji“.

Život šel dál, já jsem měla na stanici vždy nějakého hřebce a pokud jsem o Boníkovi uvažovala v souvislostech s tím, že by nebylo marné nějak jeho krev dostat zpátky do svého chovu, tak jen teoreticky, jaké by k tomu mohly vést cesty. Například provést výměnu klisniček, abych já i pan Niebauer měli nepříbuznou se svým hřebcem, nebo výměna hřebců na nějakou sezonu, nebo si vzájemně vyměnit klisny na připuštění. Ale dotáhnout úvahy někam dál - tomu bránily okolnosti - nejprve jsem neodchovávala klisny nepříbuzné s Bon Ami, a po nástupu Pica do Málkovic jsem začala uvažovat jen o tom, jak odchovat od tohoto hřebce co nejvíce klisniček. Takže jsem spíše zvažovala možnost dočasné výměny nějakého mého 2. nebo 3. hřebce, jenže ani Prince, ani Baggins nebyli minísci a tak mi jen úvaha prolétla hlavou a nezahnízdila.

Po úhynu Bagginse jsem ale vážně musela vyřešit připuštění Trigy a Amber. Klisny byly dvě, což se mi zdálo moc na to, vrazit je na 2 měsíce někomu na starost, když sama mám sena a pozemků dostatek. Jak už jsem psala, měla jsem nabídku od Gabriely, Ivany, Lucky a Jany, ale nevybrala jsem si  a rozpomněla jsem se na své úvahy a sny o návratu krve mnou odchovaného hřebce do mého chovu. Náhrada za Bagginse nebyla a tak jsem si půjčila na dva měsíce ryzáka Bon Ami. Docela jsem se na něj těšila, protože jsem jej naposledy viděla před mnoha lety a byla jsem zvědavá, jak vypadá nyní a jaký je v porovnání s jinými hřebci – od časů jeho licentace jich bylo zlicentován spousta nových hřebců – český chov shetlandů je už trochu jinde, než v době, kdy se Bon Ami narodil.

Hřebce jsem po přivezení umístila v zahradě s Trigou a Amber. Bohužel hřebci nestačily dvě kobylky ke štěstí a 2x mi od nich ze zahrady utekl, takže nezbylo, než všechny tři koně ubytovat ve volné stáji, abych eliminovala nebezpečí, které potulujícímu se hřebečkovi hrozilo - např. sražením autem na silnici. Vypůjčení hřebce účel splnilo - obě klisničky po něm zůstaly březí. Větší, už standardní Trigu jsem v létě prodala a menší klisnička Amber měla tedy naplnit můj sen o hříběti, u kterého jsem odchovala matku i otce. Mohlo to vyjít, mít jen trošku víc štěstí. Bohužel hříbě mělo při porodu špatnou polohu, a nechybělo mnoho a přišla jsem nejen o ně, ale i o Amber.

Tak už to v životě chodí, nebývá spravedlivý, nechá vás něco si vysnít – a pak vám to sebere. Triga u nového majitele porodila hřebečka Tristana. Aspoň on rozšířil potomstvo Boníka o jednoho potomka...

MILENA

Mileno, : deeres

to si mně teda uklidnila, je to jednoduchý, jak facka.
Chápu, že chovatelé z UK mají zájem koně prodávat, protože by se jim nakonec křížili mezi sebou v rodových liniích. Ale i když mají zájem, tak to není o nic méně složitý proces. Pro chovatele i pro koně. Pro ty cesta na trajektu, i když v autě v podpalubí, asi není žádná lahůdka. A co když, i přes původní předpoklad, není cesta přes kanál klidná a mají tam nějakého plašana. Nedávají se koňům na cestu nějaké náladovky?

květen 19, 2016 19:11