Dr. Novák přivezl Bornea a Borgise najednou. Borgis zůstal v Málkovicích a Bornea, trochu nezvedeného hřebečka, jsem přesunula k přátelům do jejich stáda poníků. Původně jsem se domnívala, že se budu kvůli dětem věnovat spíše chovu větších pony a proto budu svoji shetlandku vozit na připuštění 20 km k Borneovi, který bude na této stanici připouštět i další klisničky, narozené po Goldan Cavalierovi a tak budeme spokojeni všichni – já vložím do této spolupráce hřebce, oni péči o něj.

Vše dopadlo úplně jinak, mé chovatelské kolegyni se rozpadl vztah, odstěhovala se, a tříletý hřebec Borneo byl vrácen mezi naše koně. Nemohu říci, že mi ho zkazili, protože když jsem jim hřebečka předávala, měl už sklony ke štípání, ale bohužel z pubertálních pokusů nevyrostl, ale naopak jeho agresivita se vystupňovala. Bylo by snadné říci, že ho zkazil způsob odchovu, protože neprožíval dospívání ve stádě s vrstevníky - jinými hřebečky, ale takto jsem sama odchovala i jiné hřebce a podobně postupovali i jiní chovatelé a k problémům nedošlo.

       Měla jsem tedy k dispozici jako plemenného hřebce kousavou potvoru. Protože jsem se koníkem další dva roky zabývala, nemyslím si, že by jeho kousání vyplývalo ze strachu a případné obrany proti špatnému zacházení, jako u jiných koní, kterým lidi ublížili a tím ztratili jejich důvěru. Možná bližší je možnost, že kůň prostě nebyl schopen uznat autoritu člověka (nebo konkrétně moji). Borneo, ač jsme zkoušeli různé způsoby terapie, zůstal zlý. Nepomohlo vlídné zacházení, nepomohla práce v zápřahu, od které jsme si slibovali odčerpání přebytečné energie, nepomohlo zařazení hřebce do stáda.

Samozřejmě jsme neměli chuť nechat se od něj kousnout a snažili se s ním jednat opatrně a nedat mu příležitost k chňapnutí. V praxi to znamenalo, že jsme nevodili hřebce normálně na vodítku, ale přímo za ohlávku, s nataženou paží  tak, aby Borneo nedosáhl zuby na vodiče. Ohlávka musela být dostatečně utažená, jinak se v ní hřebec snažil hlavu natočit tak, aby mohl kousnout ruku, která ho vede. Bezpečnější bylo vodění dvěma vodiči mezi sebou; podobně jsme ho vyvazovali při čištění, postrojování, strouhání a podobných úkonech. Fakt nevím, proč hřebec netoužil po ničem jiném, jen po tom, aby nás mohl kousat. Přes dva roky jsem dokázala být opatrná, předvídavá nebo rychlejší a udržela jsem si vzteklého prcka od těla.

 
       Přes veškerou opatrnost a zkušenosti se mu nakonec podařilo mne dostat. Než jsem stačila chytit ho rukou za ohlávku, abych ho udržela v odstupu, skočil na mne, zakousnul se mi do ramene, srazil mne na zem a držel mne pod sebou. Nedovedu si představit, co by ze mne zbylo, kdyby se takto do mne pustil velký hřebec. I pod hřebečkem 89 cm malým, vážícím něco přes metrák, mi mohlo jít i o život.

Takový zážitek nikomu nepřeji.

Hřebec byl zakousnutý plnou hubou v mém rameni a já ho mohla jen pěstmi mlátit do hlavy, aby mne pustil a současně jsem byla vystrašená - to ze mne to, co kouše, nakonec vykousne? Dokud to neukousne, nepustí? A co bude potom?

Naštěstí jsem v okamžiku, kdy skus koně povolil, dokázala rychle zareagovat a aspoň jsem se pod ním převalila dřív, než se do mne znova zakousnul, takže druhý kousanec jsem schytala do lýtka. Zápasila jsem s koněm dál, řvala, ale nikdo mi na pomoc nepřišel. Nakonec, když i toto skousnutí povolilo, podařilo se mi utéci - odvalit se za ohradu. Rameno i lýtko oteklo, zčernalo a vytvořily se boule o průměru 15 cm. Byl to šok, bylo po sebedůvěře, že já přece zvládnu i zlého koně. Byla jsem ráda aspoň za to, že jsem to odnesla já a ne některé z dětí.

       Byla jsem odhodlaná nechat hřebce utratit. Vždyť komu bych měla podstrčit takovou bestii? Druhý den jsem to zvážila znova, a kvůli skutečně nouzové situaci s počtem plemenných hřebců v ČR, hřebec dostal milost. V linii hřebců A působili v chovu Allegro, Artur a Arlott, v linii B hřebci Borgis a Borneo. Jim sekundoval Radža (svou barvou bělouše ze strakaté matky a udaného hnědého otce poněkud podezřelý hřebec s KVH 76 cm a jezevčíkovitým vzhledem).

Nechat popravit licencovaného hřebce, o kterého projevil i za daných okolností zájem jiný chovatel, mi přišlo nesprávné. Český chov SHP jej potřeboval. Ale samozřejmě, u nás zůstat nemohl. Když jednou vyhrál - už bych s ním nic nepořídila. Nezbylo než sesbírat všechny zbytky odvahy, chytit ho mezi koňmi na louce, zavřít do stáje a naložit novému majiteli do auta. Přijel si pro něj za dva dny, dostal ho darem, později mi uhradil alespoň cenu jeho licentace.

     Dodnes je hřebec používán k plemenitbě. Nevím, jakým způsobem s ním vycházejí, možná od něj nic nechtějí, jen plození potomstva a jednají s ním jako se zvířetem v ZOO – bez přímého  kontaktu. Je pravděpodobné, že s věkem se hřebec trochu zklidnil a jeho agresivita se zmírnila…

Čím déle se pohybuji kolem koní, tím víc vím, že nic nevím, takže nemohu vyloučit ani to, že nový majitel s hřebcem problémy nemá a přitom nemusí být o tolik lepším vychovatelem vzpurných koní. Když nevím příčinu, proč byl Borneo u nás tak agresivní, nemohu vynášet soudy. Můj názor je, že to prostě byl kůň – psychopat. Měl utkvělou představu, že i kdyby ho to stálo život, musí mne přeprat. Nevím, jestli by pomohlo, kdybych jej tenkrát jako hříbě místo odvozu k přátelům strčila k dospělému hřebci, který by mu to nandal tolikrát, kolikrát by bylo potřeba, možná ano – možná ne. Po bitvě je každý generál, říká staré přísloví a myslí se tím, že je snadné říkat, co se mělo zkusit udělat jinak, když už je pozdě na změnu.

Po Borneovi se u nás narodila dvě hříbata; obě jsou psychicky normální, ačkoliv ani jeho syn Bon Ami nebyl odchováván ve stádě vrstevníků, ale zhruba podobně jako Borneo. Po zážitku s Borneem mi běhal mráz po zádech, i když  jsem jen drbala hříbata a ona mi to oplácela jemným šimráním svých pysků na kalhotách. Z nedůvěry vůči hřebcům mne vyléčil hřebec plemene welsh moutain, pony Dollom Double Surprice, který u nás působil v další sezoně. Připomenul mi, jak výjimečně zlý byl Borneo a jak hodný může naopak být hřebec, který se chová k lidem normálně - s respektem a důvěrou.

       Je nutno dodat, že Borneo dával dostatek signálů o své problematičnosti a kdybych v té době měla nějakou jinou možnost získání hřebce na připouštění, tak bych se dva roky nepokoušela o nemožné. Borneo na mne nezaútočil zčistajasna nenadále, věděla jsem, že je mrcha, ale i když jsem byla opatrná, tak mne kůň, kterého jsem měla dát pryč dávno, nakonec převezl, byl rychlejší a v podstatě to jinak skončit nemohlo, šlo víceméně o to, kdy se tak stane.

       V první sezoně jsme s Borneem připustili čtyři klisny. Dáša p. Kavky porodila klisničku Dorotku, moje Sametka přivedla na svět velmi nadějného hřebečka Bon Ami. Tak pěkného, že kdybych měla jinou chovnou klisnu SHP k němu, dala bych možná Sametku i Bornea pryč, tak se mi tenkrát Bon Ami líbil (dnes samozřejmě po importu desítek jiných koní už není Bon Ami tak výjimečným koníkem). Na něm by se chov založit dal. Předbíhám, ale Bon Ami byl jako 4letý zlicentován s bodovým ziskem 8,4 bodu a byla mu naměřena KVH 82 cm. Já tento potenciál v něm viděla už v době, kdy byl podkobylče a jsem moc ráda, že nezapadl do bažiny černé plemenitby, ale opravdu se stal licencovaným plemenným hřebcem!

       V dalším roce Borneo stihl před svým extempore připustit pouze dvě klisny. Nový majitel si jej odvezl dříve, než jsem mohla vědět, že je Sametka březí, ale z tohoto hlediska to dopadlo dobře, stihla zabřeznout a další rok porodila klisničku Salome. Zprvu jsem doufala, že to bude „klisní varianta“ hřebečka Bon Ami, ale kobylka dost rychle rostla a tak jsem se rozhodla ji jako roční prodat. V dospělosti přerostla i matku.

I další hříbata po Borneovi jsou taková – ze čtyř uvedených ve 4. ročence SHP jsou dvě mini – Bon Ami (82 cm) a Molinka (83 cm) a dvě dost statné standardní klisny – Salome (96 cm) a Lucka (98cm). Zdá se, že „zmenšovací gen“ dává jen polovině potomstva? Ročenka uvádí jedenáct dalších dcer hřebce Borneo – co se týče syna v chovu, má splněno a možná časem dosáhne i deseti dcer zapsaných do PK (nyní tři). S výjimkou Salome sice půjde o klisny v pomocné PK, neboť Borneo nyní má k sobě klisny bez náležitého původu, ale i to je dobré a potřebné.

 
       Je neuvěřitelné, že se nám podařilo hřebce dokonce předvést na výstavě v Manětíně v roce 2001, kdy obsadil ve třídě hřebců 3. místo.

MILENA