Goldan Cavalier 1992-1998 - Jestliže jsem se svým prvním poníkem Robinem objevila užitečnost shetlandů, Goldan může za to, že jsem shetlandy neopustila, ani když děti vyrostly a už jsem překročila 25 let jejich chovu. Dopustila jsem se jen jedné chyby, když jsme se s dětmi domlouvali, jak novému hřebci říkat; zkrátili jsme mu jméno na Goldan, což byl ve skutečnosti prefix (prefix a sufix jsou názvy chovů, budete je znát z chovu psů, prefix jde před osobní jméno zvířete, sufix za jméno zvířete).

Měli jsme mu říkat správně jeho jménem  "Kavalír", odpovídalo by to jeho charakteru bezezbytku, ale na to bylo za chvíli pozdě, už to byl Goldan, Goldík nebo Goldánek. Ale jak jsem tedy na počátku svého chovu shetlandů získala originálního importovaného shetlandského poníka? Naivním dopisem adresovaným na hřebčinec Písek jsem požádala o pronájem plemenného hřebce shetland pony. Protože jsem už stačila malinko nakouknout do lesku a bídy tehdejšího českého chovu koní, ve kterém jako kdyby nebylo pro poníky místo (skoro nikdo je nebral vážně, nikoho nezajímalo, k jakému plemeni pony patří, vesele se křížilo cokoli s čímkoli), zdůraznila jsem, že chci hřebce do 100 cm, jednobarevného. Věděla jsem, že originální shetland je do 107 a doufala jsem, že pokud takto „požadavky“ upřesním, nestane se, že by mi nutili poníka s KVH 130 cm, který by byl pro moje chovatelské záměry a klisničku Korinu velký.

Míru své naivity jsem pochopila až poté, co jsem o něco později, kdy už hřebec Goldan Cavalier „řehtal ve stáji“ – po prohlídce Seznamu hřebců na rok 1992. Jakousi hrou osudu jsem si napsala o hřebce, kterého hřebčinec vlastnil, ale nebyl zde využit. A který opravdu splňoval moje „podmínky“ plemene, velikosti i barvy, ale jen proto, že právě takového hřebce měli, výběr nebyl. A v ČR působilo jen 5 hřebců shetlandů včetně Goldana!

Ale popořádku – napsala jsem dopis, odpověď nepřišla. Myslela jsem si, že ani nepovažovali za vhodné poslat mne s troufalou žádostí „někam“ – život šel dál. Až v prosinci 1991 přišel zčistajasna telegram – přidělili jsme vám plemenného hřebce Goldan Cavaliera, přivezeme ho dne… Cože? Oni mi opravdu půjčí hřebce? A jakého? Jméno mi totiž nic neřeklo a podrobnosti v telegramu nebyly. Zapůjčenému hřebci na výšku a plemeno nehleď? S rozechvělým očekáváním jsem vítala písecký náklaďák, otevřeli rampu – nic nebylo vidět, hřebeček se celý schoval za přepážkou. Hurá, bude aspoň dostatečně malý, ta největší obava mi spadla ze srdce jako kámen. Pak ještě pár vteřin napětí, zda to nebude kravsky strakaté – a vida, krásný ryzáček! A už mi ho skládají z vozu a vedou do připravené stáje -  je celý (jako) můj! Nádherný vánoční dárek – bylo 23.12.1991…

Lucka tak akorát dosáhne na hřbet hřebce, kterého čistí - věk 5 let Lucka, 3 roky Eliška (u hlavy koně), hřebec 18 let

Díky náhodě a dopisu poslanému v pravý čas, jsem směla prožít 7 let s originálním britským hřebcem, víc jsem pro čistokrevný chov SHP opravdu získat nemohla. Tedy, co se týče hřebce – narazila jsem ale na to, že nemám k němu vhodné klisny. Měla jsem zpočátku jedinou – Korinu, tedy potomka německé klisny SHP s jakýmsi českým hřebcem Bobíkem.

Ještě před první připouštěcí sezonou – 1992 -  nastal již popsaný problém s Robinem, vyřešený prodejem Robina. Poté jsem s právě tříletou klisnou Korinou předstoupila poprvé k hodnocení mého koně na svodu klisen a tím splnila podmínky k tomu, abych opravdu měla chovný pár! Prostřednictvím bezplatných inzertních časopisů (internet ještě nebyl k dispozici) jsem aktivně nabízela Goldanovo „služby“ a v prvním roce jsem kromě Koriny připustila ještě 6 cizích klisen. Snažila jsem se důvěru, kterou mi dal hřebčinec Písek, nezklamat a usilovala jsem o to, aby hřebec opravdu byl zde chovatelům k dispozici a odchovalo se po něm hodně hříbat. V mém chovu se Korině následně narodil ryzáček Kordan.

V sezoně 1993 jsem opět připustila 7 klisen, z toho dvě své. Povedlo se mi k hřebci sehnat klisnu s původem, jeho vnučku Almu. Příbuzenská plemenitba není ideální, ale co si jiného počít v situaci, kdy v celé ČR je 5 plemenných hřebců shetlandů a klisen s původem jen o něco málo více? Výsledkem této připouštěcí sezony byla dvě hříbata - od Koriny jsem odchovala klisničku Kassiopeiu, od Almy hřebce Allegro. Kassiopeia bohužel příliš narostla, přerostla otce i matku (patrně vliv otce matky), Allegro se později stal plemeníkem.

V třetí sezoně – 1994 -  hřebec připustil jen 2 moje a 2 cizí klisny, Alma hříbě vstřebala, Korina porodila hřebečka pojmenovaného Gerry.

V následující sezoně 1995 bylo připuštěno 5 klisen, z toho opět dvě moje. Namísto Koriny, kterou jsem začala připouštět welsh pony s cílem odchovat pro rostoucí děti větší poníky na jejich ježdění, jsem do chovu shetlandů zařadila klisnu Samanthu, koupenou ze ZOO Plzeň. Samantino první hříbě s Goldan Cavalierem byl hřebeček Šemík, druhé hříbě počaté v této sezoně byla klisna Armair Amy od Almy, kterou jsem později vyměnila za nepříbuzného hřebečka Bornea.

V roce 1996 byly připuštěny jen 4 klisny, ale narodila se tři hříbata – u kolegy Ing. Boháčka klisnička Betynka, u nás Almě hřebeček Ardo a Samantě klisnička Sametka. Ano, hřebečci Kordan, Allegro, Ardo a Šemík byli v podstatě pojmenováni chybně, ale v té době to chyba nebyla, řád plemenné knihy se teprve tvořil včetně pravidel pojmenování hříbat.

V roce 1997 jsme udělali rekord – 11 připuštěných klisen. Vlastně 10 připuštěných – jedenácté Armair Amy jsem připouštěcí lístek vyplnila pro jistotu poté, co jsem zjistila, že nedopatřením byla asi půl hodiny ve výběhu pohromadě s hřebcem. Klisny Almu, Samanthu a Kassiopeiu jsem jako březí prodala – Almě se narodil hřebec Alek, Samantha porodila mrtvé hříbě, Kassiopeia klisničku Korinu II. Důvodem prodeje byl růst dětí, které shetlandům odrůstaly a museli jsme pro ně pořídit větší jezdecké poníky. V té době jsme rozvíjeli (převážně manuální dřinou) naši farmu a na to, ponechat si doma k velkým i malé poníky, nebylo dost peněz i sil. Nebo přesněji – prodej malých umožnil investici do větších, a to, že se početně stádo koní nezvětšilo, umožnilo vše zvládnout i časově.

V roce 1998 působil Goldan Cavalier na dvou stanicích – u Ing. Jakovljeviče připustil 4 klisny – původová Kateřina II. dala život budoucímu plemeníku Grand Kavalírovi, já, přestože jsem již vlastní klisny na připuštění neměla, jsem dokončila připouštěcí sezonu s dalšími sedmi připuštěnými klisnami cizích majitelů  - narodily se 3 klisničky – Silva ze Samanthy, Tara z Libušky, Dandy z Dáši a hřebeček Sigi od Sindy.

Celkem se podařilo za sedm let počít 2 budoucí plemenné hřebce a 6 dalších hřebečků a dále 11 klisniček – 6 bylo, myslím, zapsáno do některé Plemenné knihy. Goldan Cavalier přišel do Málkovic po chovné kariéře v chovu Ing. Tvrdíka s dosavadním výsledkem 2 synů v chovu a 11 zapsaných chovných dcer. Jistou stopu v rodokmenech českých shetlandů tedy již zanechal, já jsem mohla přidávat další a další potomky, což se dařilo. Nakonec tedy dosáhl „skóre“ čtyř uchovněných synů a 17 dcer. Já si ponechala ve svém chovu z nostalgie jedinou klisničku – Sametku, která je mu velmi podobná. O Sametce jsem vám již vyprávěla, letos v dubnu jí bude 20 let a čeká 16. hříbě.

Chovné využití hřebce Goldan Cavalier jsem už rozebrala, ale život s ním nebyla jen ta odchovaná hříbátka. První přínos byl, že na rozdíl od Robina byl schopen chovat se v přítomnosti klisen pod sedlem klidně, jako by ani nebyl hřebcem. Konečně jsem mohla dcerám nasedlat 2 poníky a vzít je na společnou vyjížďku. Korinu si obsedla Lucka, takže Goldan připadl Elišce. Děti na Robina, hodného jen o samotě, rychle zapomněly, protože možnost, že mohou jezdit bok po boku, vše zastínila. Na jednom vodítku jsem měla hřebce, na druhém klisnu a sama tedy chodila uprostřed. Postupně se Lucie rozjezdila a mohla jezdit samostatně v řadě před námi či za námi.

Hřebce jsem také zapřahala. Přišel k nám skoro 18 letý, tak jsem si říkala, že snad už někdy tahal. Dala jsem na něj postroj a hned zapřáhla a jela. No, trochu mne zaráželo, že se neuměl držet krajnice, měl sklony tlačit se do středu silnice. Já se smála, že chce jet po anglicku vlevo, ale bylo jasné, že jsem ho právě zatahala. Brzy tahal mnohem lépe než Robin – byl větší, měl více síly, delší krok, a byl i v samotě klidnější.

Vzpomínám na jeden návrat z dětského dne. Vypravili jsme se s dvěma poníky, Almou a Goldanem. Hřebce jsem zapřáhla, na vozíku jsem jela s mladšími dětmi Eliškou a Markem, Lucka nás doprovázela v sedle Almy. Na hřišti jsem hřebce vypřáhla, nasedlala, povozila děti, pak zase zapřáhla a vraceli jsme se domů. Elišku vzal manžel domů autem, Lucka dojela poslední část cesty zkratkou přes pole. Mareček mi cestou usnul v náručí…Tehdy jsem velice ocenila Goldanův charakter – dovezl nás až před dveře domu, postál v klidu, než jsem malého uložila do postýlky, pak jsem hřebce teprve vypřáhla a on se zařehtáním odcválal ke svým klisnám…

Nebo vzpomínka na návštěvu, která se přišla podívat na koně s malým batoletem. Prcek se pustil otcovy ruky, udělal pár krůčků ke hřebci a chytil balanc tak, že objal koňskou nohu – a Goldan stál jak vyřezaný ze dřeva. Hřebec se vždy ke každému natáčel hlavou a předkem těla a tím zabraňoval možnosti, že by nějakému dítěti nechtěně ublížil – pohladit ho zezadu po zadku bylo nemožné.

Eliška byla nešťastná – chtěla klusat, ale Goldan měl jiný názor – připadala mu na rychlou jízdu moc malá, zatímco se staršími dětmi cválal, skákal malé překážky a občas je i ze sedla vyklopil. Svatý nebyl, ale uměl rozlišovat malá lidská „hříbátka“, na která musí stejně jako na ta vlastní dávat pozor a větší lidská „hříbata“, která už potřebují ukázat „odsud posud“. Po vyjížďce, odsedlání a vypuštění do výběhu jsem často byla svědkem toho, jak klisnu, se kterou byl na vyjížďce, kde si jí ani nevšimnul, po krátkém namlouvacím tanečku připouští.

Klisny, které jsme cizím majitelům připouštěli, zde byli po kratší či delší dobu ustájeny. Náhle jsme měli dostatek poníků pod sedlo i pro jiné děti a mohli pořádat společné tréninky i vyjížďky nebo plavení v jednom z málkovických rybníčků. Vše bylo přínosem pro moje holky, protože jednak vyzkoušely pod sedlem i jiné poníky, ale také je ježdění více bavilo, když chodila „na poníky“ celá parta dětí ze tří sousedních vesnic. Také bylo možné vzdálenějším kamarádkám nabídnout možnost prázdninového pobytu u nás (tři nebo pět dětí, to už nakrmit a poslat večer spát není rozdíl), na oplátku naše děti jezdily na týden za kamarády do města, užily si i bez nás rodičů, co neměli nikdy dost času, městské radovánky – kino, pouť, cirkus. Prostě oboustranně výhodný „handl“.

Jsem přesvědčená, že nepřeháním, když prohlašuji, že za těch 7 let povozil Goldan kolem tisíce dětí. Vozil děti na dětských dnech i v zákulisí koňských show a soutěží, spoustu dětí jsem povozila i v Lysé nad Labem během výstavy Kůň, nebo během prvních výstav pony v Nečtinech a Manětíně. Zúčastnili jsme se např. koňské show v Bezdružicích, v Radčicích a v Plzni, kde naši poníci byli nejen součástí programu, ale zbytek dne rozdávali radost vožením dětí. Brala jsem sebou hřebce a 1 - 3 klisny. Kobylky se v nošení dětí střídaly, hřebec vydržel celý den – stačilo mu, že se k uvázané odpočívající klisně po obejití „kola“ zase vrací. V Lysé, při prvním ročníku dnes už tradiční výstavy, jsem s Goldanem strávila tři výstavní dny a snažila se po boku ostatních plemen koní propagovat shetlandy v prostředí plném milovníků koní.

Nezapomenutelný byl také výlet na Gutštejn, školní turistická akce, kdy jsem pomocí hřebce mohla vzít sebou i malou Elišku, která by to jinak neušla. Goldan střídavě vezl ji nebo Lucku, nebo jiné dítě. Do slavného kopce v Mydlovarech jsem Goldanovi posadila do sedla obě holky, sama jsem se chytila řemínku u sedla a hřebec nás do kopce vytáhl všechny tři.  Přes potok u Gutštejna jsem musela hřebce přeplavit, protože můstek přes říčku nebyl pro jeho kopýtka schůdný, a zatímco děti z výletu odvezl autobus, já s Goldanem musela po svých (přiznávám, že kousíček před domovem mne tak bolely nohy, že jsem nakonec na vedeného hřebečka nasedla a nechala se dopravit domů). Doma po vpuštění hřebce ke stádu Goldan zařehtal a odcválal ke klisnám – a já se odpajdala …

Jak jsem už popsala výše, v posledním roce jsem se o Goldana rozdělila s kolegou Ing. Jakovljevičem a na další rok jsem měla domluvené zapůjčení k Sametce nepříbuzného hřebce Borgise. Vrátila jsem tedy Goldan Cavaliera hřebčinci, aby jej mohli pronajmout kolegovi, u kterého by byl využit, a který o něj hodně stál, neboť se mnou sdílel obdiv k jeho povaze i exteriéru. Oba jsme nepochopili, proč hřebčinec Písek naše dohoda nezajímala a hřebce sice od nás odvezli, ale nikoli na stanici Slapy, ale – na jatky.

Přestože hřebec by se býval v následujícím roce dožil 25 let, byl stále zdráv a plodný, nebyl důvod jej zlikvidovat. Stačilo ho přepravit k jinému zájemci a stále by hřebčinci vydělával! Tato zbytečná smrt opravdového koňského kavalíra mne dodnes mrzí (dceři Elišce jsem o jeho konci nikdy pravdu neřekla), lidem z hřebčince jsem ještě při předávání hřebce říkala, že kdyby jej někdy z chovu vyřazovali, chci mu zajistit důstojné dožití. Tušit, že hřebec bude nahrazen nákupem svého vnuka, nikdy bych ho z Málkovic nepustila, pár klisen na připuštění bych mu každý rok zvládla sehnat, aby hřebčinec dostal svůj nájem. Utěšuje mne pouze možnost, že hřebci hrozila ta jatka už předtím, než přišel k nám do Málkovic a že jsem mu prosbou o pronájem plemenného hřebce pony možná život o sedm let prodloužila!

Ještě se vrátím k věku hřebce – v první připouštěcí sezóně u nás byl hřebec 18 letý, zdálo by se, že příliš starý, ale vydržel v plném zdraví 7 připouštěcích sezón. Trochu jsem měla pocit, že ke konci tohoto období už neměl tolik energie, ale možná to bylo zkresleno tím, že jsme už chovali a sedlali několik poníků s KVH kolem 120 cm a vedle nich shetland mohl působit dojmem koně, co má méně „páry“.

Goldan Cavalier nedílně patří k období, kdy moje děti byly malé a plně si shetlandy užívaly. Zůstal nezapomenutelný, přestože to bude „za chvíli“ 20 let, co nežije… Jak jsem psala, měla jsem k němu pouze tři klisny, z nichž za nejlepší považuji klisnu Samanthu. A od této klisny pochází klisna Sametka (nar. 1997), která nepřetržitě zůstává v rodném hřebčíně. Jistou podobnost s jejím otcem pozoruji cca od jejích 2 let, od chvíle, kdy se mi při letmém pohledu na pastvinu zastavilo na vteřinu srdce – jako kdybych znovu viděla Goldan Cavaliera, v té době už mrtvého!

Jsem ráda, že jsem si Sametku ponechala a doufám, že se u nás dožije nejméně 25 let, které Goldanovi dopřány nebyly.

MILENA

Milena. : mamča

To je mi líto. Ale možná to byl její první střet s realitou, že o "možnost vyhrát mistrák přišla ještě před startem". To by otrávilo i dospělého, natož mládě vychované v zásadách fair play.
Určitě ale Tvoje děti zocelil život na farmě, kde není nic zadarmo a zvířata chtějí žrát i v neděli .
Dětství se zvířaty o které je třeba se starat, je dobrá průprava pro budoucí život a budoucí vlastní potomstvo.
Všechno dobré, co jsi do dětí vložila, se Ti vrátí. Počkej, až budeš mít vnoučata. Děti Ti je budou vozit na farmu a nadšeně ukazovat a vyprávět, co všechno jako děti dělaly a jak si to užily. To "otravné" bude zapomenuto a zbydou vzpomínky na to hezké.

únor 16, 2016 10:34