EMPATIE KONÍ
Úterý, 27 říjen 2015
Mám jako mazlíky koně, tak vám napíšu ne o psech, nebo jiných mazlíčcích, ale o koních... Začnu vzpomínkou na Goldana. Jednou jsme se vraceli z dětského dne, pořádaného ve vzdálenější vesnici. Protože hrozil déšť, poslala jsem dcerku, doprovázející nás v sedle Almy, ať jede napřed zkratkou přes pole, zatímco já ten lán musela s hřebečkem ve vozíku objet. Na nějakou terénní jízdu s miminem v náručí nebylo pomyšlení…


 

 

 

 

Malý Mareček mi totiž usnul na klíně a nemohla jsem s ním nic dělat, než ho dál jednou rukou přidržovat a druhou třímat opratě. Goldan o samotě táhl jak čert, měla jsem ho co držet, aby s náma „nezdrhl“, a tak jsem se docela fest obávala, jak doma na dvoře zvládnu sesednout s Markem na rukou. Goldan se zatím plnou silou opíral do opratí a nejraději by to vzal tryskem, takže do dvora jsme zatáčeli, že nám byla málem dokořán otevřená vrata malá.

 

Tak se dalo čekat, že obvyklé zlobení hřebce po jeho návratu domů ke klisničkám, bude s ním, takhle  rozjařeným, ještě o něco výraznější. Očekávala jsem, že jakmile povolím opratě, nastane známé popocházení a cukání s vozíkem, jak to koník předváděl jindy. Zastavila jsem tedy poblíž dveří a Goldan mne překvapil: najednou se přepnul do stavu „jsem opatrný na tvoje baby“ a stál, jako kdyby mu někdo řekl „štronzo.  A tak se problém, nad kterým jsem přemýšlela během jeho velmi energické cesty domů, vyřešil jeho empatií.

 

Já v pohodě sestoupila, aniž se syn probudil, odnesla ho do pokoje a pak teprve šla vypřahat Goldana, který na mne nehnutě čekal. Pochopil nějak, že tentokrát musí zastavit na dvoře tak, jak jsem ho to učila. (Mj. ale nikdy dosud ani poté se mu to takhle báječně nepovedlo.)

 

Protože se vždy choval k malým dětem jinak než ke větším, byl vždy opatrný, aby jim nijak neublížil, věřím tomu, že vycítil,  že je důležité, aby při tomto sesedání z vozíku bral ohled i na mne, když mám prcka na rukou; zatímco cestou domů o nic moc nešlo, nic klukovi nehrozilo a tak mohl laškovat a spěchat.

 

 

Trochu odbočím - kromě koní chováme i krávy. Ty mi svým chováním připomínají děti (které mám tři), protože každý den na mne zkoušejí, jestli by se dnes nemusely dojit, dělají, že nevědí, co se od nich chce a i když dvakrát denně trénují cestu do dojírny, pořád jsou mezi nima zvířata, co se schovávají až doposledka za druhé a jako kdybych od nich slyšela „ já nechci – až potom, ať jde radši někdo jiný…“.

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 


Koně se chovají víc „dospěle“ – spíš jako vtipálkové,

co vám klidně šlápnou na nohu, shodí vás ze sedla,

utečou z výběhu.

Ale také poznají, kdy končí legrace a hrozí velmi vážný úraz.

 

 

 

 

 

 

Další příklad, kdy kobyla svým jednáním zabránila zlému úrazu, je z doby mého ježdění v oddíle. Vraceli jsme se z vyjížďky a prakticky dojeli až ke stáji; stačilo ji jen objet a sesednout. Kamarádka jela přede mnou a tak jsem to měla dobře před očima. Její kobyla se něčeho polekala a nepřipravenou jezdkyni shodila a přeběhla po ní do stáje. Alespoň tak se to nám to ostatním, ztuhlým zděšením, jevilo.

 

Alena skutečně měla na tváři blátivý otisk podkovy kobyla však dokázala příslušnou nohu i ve svém splašeném běhu odlehčit, plně vahou nedošlápnula a tak to skončilo neuvěřitelně -  jen malou modřinou od hrany podkovy.

 

 

 

 

 

 

 

Můj osobní zážitek, s mojí vlastní klisnou Sonetou, zapřaženou do saní, je asi nejprůkaznější. Jely jsme po silnici a jakýsi vůl v autě za náma si na nás zatroubil. Kobylka se splašila, a že byly zaváté příkopy, netrefila se správně na odbočku polní cesty, ale vzala to přes příkop...

 

Drncnutí mě vyhodilo do sněhu před sáně. Zoufalé a naléhavé hou! však zastavilo Sonetu na místě, sanicemi saní snad centimetr od mého obličeje a břicha...

 

Zcela určitě nezastavila proto, že by metrákové saně přese mne neutáhla, tahali jsme s ní mimo jiné i dříví z lesa, a už se nám stalo, že táhla tak poctivě, že když se jí strom zaklesl a nemohla ho povytáhnout, nepovolila ona, ale spíš postroj.

 

Nevím, jak by to dopadlo, kdyby tenkrát Soneta nepochopila, že její okamžité zastavení, prakticky uprostřed kroku, fakt potřebuji.

 

 

 

 

 

Byla jsem tenkrát v 7. měsíci těhotenství. Měkký sníh, do kterého jsem spadla, a koňské pochopení situace nám umožňují se již 21 let radovat z dcery Lucie... Občas si říkám - mělo tenkrát vliv, že Soneta sama byla také „v naději“ a tedy vnímavější ke mnou vykřiklému povelu a skutečně okamžitému splnění?

 

 

 

 


 

 

Pro další zamyšlení mám vztah Asky, plnokrevné kobyly s poničkou Sametkou, letos na jaře. Asku jsme dávali do výběhu pouze přes den, mezi 10. a 16. hodinou (čas byl dán tím, že dopoledne bylo odvedení Asky do výběhu ukončením práce u zvířat, odpoledne jsem odvedením Asky do stáje naopak začala). Tak to fungovalo, dokud se Sametka neohřebila.

 

Všimla jsem si, že se obě nastávající maminy drží často pospolu, ač jsou v podstatě z obou krajů spektra plemen – urozený anglický plnokrevník a primitivní až pravěký shetlandský pony…

 

Když se narodil malý Bonsaj, Aska mu dělala „tetičku“ a pomáhala Sametce hlídat hříbě před zvědavostí ostatních příslušníků stáda. Sametka tuto spolupráci přijímala a Asku jako jedinou k hříběti pustila.

 

 

Ovšem odvedení Asky do stáje nepřicházelo v úvahu – odmítla se nechat odvést a začala jí tedy sezona nocování venku trochu dřív, než jsme plánovali.

 

 

 

 

 

 

 

Vzpomínám, jak jsme se rozhodli koním nechat vystrouhat kopyta (už pár let děláme očkování koní, odběr krve i strouhání na pastvinách, pro veterináře koně přidržím za hřívu, pro kováře k něčemu uvážu); dovedla jsem Asku a Sametku ke krmelci a uvázala každou z jedné strany. Aska byla ale najednou velmi neklidná a tak nervózní, že jsem ji musela přivázat k Sametce. Až pak, když jí očichala záda a zjistila, že její malá přítelkyně je v pohodě, se zase uklidnila.

 

 

 


 

 

Aska se posléze venku i ohřebila. Ani se nenechala pak odvést (s hříbětem) do stáje. A tak se stalo, že se její Merci omylem dostala za ohradník do druhého výběhu. Aska jen stála za páskou, hlavu nataženou do toho druhého výběhu a snažila se uklidnit malou Merci, která nevěděla, jak se dostat zpátky k matce. Šla jsem jim pomoci, ale nevěděla jsem, zda se nechá Aska odvést k brance – v podstatě od hříběte, když se pár dní předtím nenechala odvést ani s hříbětem. Ale byla jsem překvapená – Aska mne najednou velmi poslušně následovala a tak jsme spolu došly přes branku na druhou pastvinu, a pak už s hříbátkem zpátky k ostatním koním.

 

Jak poznala, že jedině já jí mohu pomoci a jedině tím, že ji povedu pryč?

 

 

MILENA

 

 

 

 

Komentáře
kouzelné, : Simča
ale asi velmi těžké, chování takových mazlíků. Ale musí to být, když je jak a kde a ským, moc fajn život.
Jako holka jsem moc po koních toužila, ale holt, ve městě to nejde. Tak jsem alespoň chodila na jednu jízdárnu pomáhat.
říjen 27, 2015 13:37
MILENA : -doktor-
Úžasné a krásně napsané.Děkuji za všechny kdo milují koníky,koníčky i koně.....Ahojky
říjen 27, 2015 14:34

Powered by Azrul's Jom Comment
busy