Všeobecně si moje okolí myslí, že jsem ženská tvrdá a protože jsem schopná zatlouct hřebík do zdi aniž bych musela následně volat odborníka na vystavení nové, že snad ani neexistuje problém, který bych nezvládla. Tedy o tom je přesvědčena hlavně ženská část osazenstva naší malé vesničky. Názory té druhé poloviny jsem ješte neměla odvahu zjištovat, protože jim vlastně fušuju do řemesla, a jak znám pány tvorstva, nebude jejich mínění asi moc lichotivé...
Ovšem nikdo není dokonalý, a tak i já jsem zřejmě někde pochybila ve své „vládě železnou pěstí“ všemu a všem kolem sebe. Začalo to celkem nenápadně - moje pitbulka začla stárnout. A jak ubíhaly měsíce a posléze i roky, dělala si čím dál víc co chtěla a kdy a jak chtěla.
Povely jako „k noze“, nebo „zůstaň“ zmizely v propadlišti času a pokud jsem je někdy vylovila, pitbulka se zatvářila nahluchle (což pochytila od páníčka), a odbloumala někam z doslechu a pokud možno i z dohledu.
Mezitím přibyly dvě kočky a malý jezevčík, kteří mi poskytli nové pole působnosti pro moje výchovné snažení. První kočka, holka, byla už na první pohled rozmazlená princezna a na druhý pohled mě v tom jenom utvrdila.
Ale s ní jsem ten mocenský souboj tak úplně neprohrála; celkové jsme skončily tak někde uprostřed - já pán, ty pán. Už si ode mě nechá vykartáčovat či ostříhat srst a vyčistit uši, aniž by mě sekla. Na oplátku já už od ní ani neočekávám, že by třeba přišla na zavolání nebo že by v mé posteli spala projednou soubežně s mýma nohama a ne napříč.
Další přírustek, jezevčík, se mnou dodnes boxuje velmi statečně a urputně, takže tenhle boj je zatím nerozhodný. On mě naučil povel „otevři ty pitomý dveře“ a já ho naučila ještě lepší povel „vypadni“, ale tím jsme dospěli k dočasné remíze a jak to bude dál, ani jeden z nás netuší. A poslední, kocourek, dnes už roční, ten se mnou ani žádné bitvy svádět nemusel. Přiznám se, že si mě ochočil od první minuty a dodnes jsem se z téhle závislosti nedostala. Ale protože je to úžasné zvířátko, které čte myšlenky, za celý rok byla snad jenom jedna či dvě situace, kdy jsem na něj houkla.
V tom případě neposlechl, poctivě dokončil, co začal - hrnul se na jídelním stole do mého talíře - ovšem jídlo na talíři jenom očuchal, kouknul na mě se značným pohrdáním (ty toho naděláš pro jedno čuchnutí) a se stolu seskočil. Nikdy víc tam nešel, když jsme jedli.
Ale situace, ve které mi došlo, že je tu něco špatně, nastala kupodivu před kurníkem. Krmila jsem jako každý podvečer slepice a jedna araukána postávala za plastovou popelnicí, v které mám už namíchané krmení.
Byla zvyklá, že jí tam vždycky hodím pár zrníček, jenom pro ni... Ten večer jsem se rozhodla, že milá slepička muže dlabat s ostatními v jednom hejnu, z jejich bežného krmítka, a nic jsem jí nehodila stranou. Pak jsem šla po jiné práci a když jsem se za půl hodiny vrátila, tahle araukána tam ješte pořád postávala a trpělivě čekala. No což, tak jsem jí tam nakonec to zrní hodila, ale jen jsem to udělala, došlo mi, že teď už si mě docela slušně vychovala nejenom zvířátka domácí, ale dokonce i ta blbá slepice…
V tom prípade neposlechl, poctive dokoncil, co zacal - hrnul se na jídelním stole do mého talíre - ovšem jídlo na talíri jenom ocuchal, kouknul na me se znacným pohrdáním (ty toho nadeláš pro jedno cuchnutí) a se stolu seskocil. Nikdy víc tam nešel, když jsme jedli...
A pak kdo je tady pánem?
Nechá si však všechno líbit, protože asi ví, že mu děláme jen a jen dobře. Od čistění očiček po vyndavání klíšťat. (To když ještě neměl obojek proti havěti). Menší problém je snad jen s podáváním pilulky proti červíkům. Přitom mi asistuje manželka. Vezme kocoura do náruče, položí si ho na záda, drží mu tlapky, já mu jednou rukou opatrně otevři tlamičku a druhou rukou mu dám na jazyk dvě čtvrtky pilulky. Někdy se to povede okamžitě, že je spolkne, někdy je jazykem vyhodí, takže celý obřad se i několikrát opakuje. Když je konečně "spapá", jak já říkám, dostane pochvalu a pamlsek na zajedení. A na půr roku máme pokoj.
