Je mu už osm měsíců, mému chlupatému puberťákovi. Je podruhé ostříhán - tentokrát tedy spíš podškubán, protože vypadá spíš jako odrbaná slepice. No, zkusila jsem jinou střihačku... Hlavní ale je, že má pryč ty hrozné dlouhé rousy, takže ho nemusím po každém návratu z venku sprchovat. Ale mám velký probléééém....
Slyšela jsem od jedné paní nádhernou větu: "Můj pes je dokonalý ve všem, perfektně vychovaný, poslouchá na slovo! Průšvih ale je, že to slovo neznám..." To platí na Kajínka taky. On tedy, když ho venku pustím z vodítka, je stále kolem mne, při zavolání přiběhne, neotravuje lidi ani jejich psy, chová se venkoncem slušně. Jen - a v tom je právě ten můj velký problém - jsem zkazila způsob jeho přivolávání.
Nemám ráda, když někdo na psa řve, případně píská, až vám uši zaléhají. Kayo fungoval na zaklepání umělohmotnou trubičkou s granulemi. Přiběhl, já mu jich pár dala, pohladila ho... A když jsem chtěla domů, tak jsem ho při té příležitosti i odchytla a dala na vodítko. No, a to je ten zádrhel. Můj chytrolín si velmi rychle ve své makovičce zafixoval, že když na něj panička venku zavolá, tak "přijdu, ale nesmím zas moc blízko, protože to by se šlo domů, bléééé".
Tak to nakonec dopadlo tak, že ho pouštím jen tam, kde je ještě nějakej jeho chlupatej kámoš a já ho pak odchytím při příležitosti, kdy ten druhej přijde na zavolání své paničky. Případně mi ho odchytí někdo jinej. No, průšvih, vím to!
To je něco, s čím si v současné době moc nevím rady - jak ho naučit, že domů se prostě občas musí a paničku poslouchat už tuplem...
x x x
Všechny průšvihy se dějí o víkendu. Tedy převážně. V pátek večer jsem Kayovi objevila na bříšku nějaký pupínek, trošku to vystupovalo, na konci tmavé... Po operaci šedého zákalu vidím sice perfektně na počítač i na svět, ale blbě na blízko. Takže jsme večer s Jirkou luštili, co by to jako mohlo být. Klíště? Bradavička? Kayo-poslušnej pejsek ležel na stole, všechny čtyři nahoru, a my mu na břicho svítili mobilem, nad "tím" šmejdili lupou a nevěděli co s tím. Nakonec jsem vzala pinzetu, nějakou co nejtupější, a zkusila za to zatáhnout...
Kajínek vykvik, já následně taky - a tak jsme to nechali být.
Dnes ráno jsme spojili obligátní hodinovou prochajdu s návštěvou veteriny. Naštěstí tam nikdo nebyl, milé dívky v recepci zavolaly pana doktora, pan doktor nás a už stál na vyšetřovacím stole. Kayo. Pan doktor vedle. Já přednesla svou story - a -
a dozvěděla jsem se, že to tedy fakt nejni klíště, ani bradavička - ale bradavka... Prostě čubíčkovo prsíčko. Nojo, oni to kluci mají taky... Pan doktor i sestřička se po ránu příjemně zachechtali a my pak blaženě odkráčeli do zdejšího malého krámku, kam chodíme téměř každý den pro housky. Pro báječné křupavé i lahodně měkké zároveň, snídaňové houstičky. S nimi jsme už dorazili domů a svůj úsměvný zážitek (víte, jak jsem se tam styděla?) jsem převyprávěla Jirkovi a nyní vám...
oddanej sluha Páně Psa
d@niela
Nácvik přivolání musíš začít od začátku, přivolávat jménem a ne na tubu s pamlsky (co když ji někdy nebudeš mít po ruce??). Metodiky najdeš na netu nebo začni chodit do nějakého kurzu na cvičáku.
Zatím to podnikám tak, že chodíme na hodinu ráno, kdy je ještě dejchatelno, pak před obědem, to si jdu vlastně pokecat s babama - takže taky tak na hodinku, a závěrem v noci. Takže našlapem tak 4 - 5 km denně, což mi dělá neskutečně fajn, a čubíčkovi to taky vyhovuje.
Tu šňůru si nějakou koupím. Asi v nějakém tom provaznictví... Už se na to těším
Jen musíte k usednutému psu poté dojít a připnout si jej na vodítko.
Výhodou je, že "sedni" se dá trénovat i doma...zatímco trénovat doma přivolání, když chytrý pes od vás stojí metr, je horší, protože ten pes si myslí, že už vlastně u vás je, tak co chcete?
Já bych volila spíš nácvik přivolání, psa každou chvilku potřebujete od něčeho odvolat, a ne vždy pomůže, že si pes sedne na místě, kde se zrovna nachází.
je tenoučké, mají i silnější a šla by domluvit úprava délky na jedno hodně dlouhé, 10 metrů aspoň, šlo by možná i samonavíjecí, zeptej se.
A k tomu jedno kraťoučké bez smyčky. My jsme kdysi s kamarádkou cvičily jejího zjankovatělého malého knírače, rodina, její rodiče, ho zkazili a on blbnul. Neposlouchal, vyjížděl po svých lidech a nedalo se odhadnout kdy, proč.. kdyby to nebyl takový mrňous, šlo by jim o život, ale i takhle to bylo hodně nepříjemné.
Venku se naštěstí držel kolem nich, byl to totiž poseroutka :-), ale přivolat se nedal, takže ho odchytávali různými úskoky, jako ty:-)
Tak jsme cvičily. Nejdřív s mojí stopovačkou, tu mi udělal táta z kožené šňůry na šicí stroje, jen připevnil vpletením karabiny. Pes se bál sprchy jako čert kříže, takže jsem nosila i velkou stříkačku s vodou, a kamarádka pamlsky. Takže nejdřív klasika - pes byl vypuštěn na šňůře, přivolán paničkou Ke mně, nešel, znovu přivolán, nešel, pic odemě vodou do kožichu, vzápětí, doslova okamžitě s první kapkou kamarádka na něj ohromně mazlivě, tónem ťuťuňuňu Ke mně, Kingáčku, ke mně, on k ní do bezpečí, pamlsek, a za chvíli znovu. Když nešel hned po tom mazlivém přivolání, dostal nenápadně další malou spršku a hned zase cukrouškování paničky Ke mně. Když šel jinam, pryč od paničky, přišlápla jsem šňůru tak, že to s ním pořádně cuklo. On se tak naučil, že když nepůjde hned, dostane sprchu, pokud by zdrhal, uškubne mu to hlavu, když naopak půjde, dostane pamlsek a je znovu vypuštěn.
Když to začalo fungovat, pustily jsme ho ze stopovačky, ale na obojek dostal krátkou prádelní šňůru (lepší by bylo to tenké vodítko s karabinkou, ale to jsme s kamarádkou neměly), aby se dal v nouzi chytit, a když jsem s ní byla já, tak ta krátká šňůra fungovala i na to přišlapávání, aby to s ním cuklo, pokud chtěl po přivolání změnit směr. Muselo se to dělat tak, abych ve chvíli, kdy ho chtěla přivolat, byla poblíž psa, a udělat to nenápadně, aby si mě s tím nespojil a nechtěl mě sežrat :-)
Naučil se to poměrně rychle, ale muselo se to potom dlouho upevňovat a často procvičovat. Přišli oba s paničkou cvičení na chuť, nakonec spolu zvládli i ZMMP a jak měl náplň, režim a řád, tak přestal blbnout a bylo s ním lepší pořízení.
On jde třeba po žebříčku domů, na parapet, ale my jsme venku na zahradě. Říkám mu pojď, Bertíku, půjdeme domů garáží. On sleze dolů a jde za mnou jako pejsek. V garáži si vše očichá, zjistí, že je vše na svém místě, pokud jsou otevřena zadní dveře auta, skočí dovnitř a prozkoumá jeho vnitřek, pak jde ke své bedýnce s absorbčním pískem a zjišťuje, je-li čistá, bez exkrementů. Jde dále ke dveřím do chodby a tam na mne čeká až mu otevřu. Na odpočivadle schodiště na mne opět čeká, tam ho vždy pohladím a on pokračuje ke dveřím bytu. Doma sebou na povel "sekni sebou" sekne :-) a čeká, až ho utřu jeho ručníčkem pacičku po pacičce a dám mu něco dobrého do misky. Když mi to dlouho trvá, jde za mnou do kuchyně, upřeně se dívá na stůl, někdy stojí i na zadních nebo se mi tře o nohy a vrní. Po "vyluxování" misky zatřepe přední nožičkou na znamení, že má dost, že skončil a asi že děkuje :-) a jde do svého pelíšku, kde následuje jeho dlouhá hygiena. Prostě zlatíčko...
U toho tvého chlupáče, Danielo, to půjde jako po másle, uvidíš. S Kayem bych zkusila flexi vodítko, já mám dlouhé 8m. Nic se nenamotává, samo se navíjí dovnitř. Také bych zkusila jiný povel a jiný pamlsek. Jinak už tu bylo vše napsané. Jsem ráda, že s Kaym nachodíš tolik kilometrů, kdepak, se psem je ten život o něčem jiném. :-)