Máme doma veverky. Máme totiž veverky rádi. Musíme. Před asi deseti lety jsme vedli krutou válku s veverkama, protože díky jejich akrobatickým schopnostem bylo absolutně nemožné mít plné krmítko pro ptáky. Během hodiny bylo v lepším případě vysypané (v horším někde na zemi s překousanou šňůrou či rozhlodanou střechou).

Vyzkoušeli jsme snad všechny možnosti zabezpečení krmítka pro ptáčky, ale jakmile jsem zjistila veverčí skákací/létací/šplhací možnosti, uvědomila jsem si, že to je předem prohraný boj.

Jo, asi by to zabezpečit nějak šlo. Jsou v prodeji krmítka, kam se prý veverka nedostane, ale ta jsou opravdu hnusná. A taky, kdybych si doprostřed zahrady zapíchla tyč – ovšem nesmí být v blízkosti cca dvou metrů nic, z čeho by se dalo na ni skočit - tak by to snad možná šlo.

Ale já přišla na daleko lepší řešení: budu mít veverky ráda. A tak mám už na zahradě jejich tři krmítka a chundelatí hlodavci dostávají jména. Za odměnu si v naší borovici postavily hnízdo a teď už pátým rokem čekáme mladé. Pepa je totiž zase těhotnej.

Nejodvážnější je ale veverka Rakev.

Rozhodl(a) se totiž, že bude bydlet v ohromném hnízdě, které patří orlovi, co nám sem taky lítá.  Na jaře orel přiletí, opraví hnízdo, pobude pár potřebných měsíců, a pak ho zas půl roku vidíme jen občas.

Ale hnízdo zůstává, orel lítá pravidelně už čtyři roky a Rakev ho má tedy v nedovoleném pronájmu.

Proč Rakev? Jednou se tam orel s Rakví sejde a hnízdo se pak promění v opravdovou rakev (pokud ovšem orel veverku neslupne).

Je velmi zajímavé sledovat veverčí rok. Na jaře se veverky zblázní a všude se zběsile honí. Stádium namlouvání a lásky.

Pak kluci nějak zmizí a budoucí matky se začnou cpát čímkoli, co jim nabídneme (různé druhy ořechů, žaludy, kaštany, jablka, sladké brambory, slunečnicová semínka, kukuřici), nebo i tím, co nenabídneme (mladými výhonky stromků, či kůrou).

Těhotenství trvá cca 30-40 dní. Únor, březen. Pak na cca měsíc veverčí máma kojí (rodí se většinou 2-8 mladých, my máme většinou tak 1-3 miminka). No a někdy v květnu je Pepa přivede ukázat i nám. (Kromě Rakve máme ještě Růženku, ale jinak je to samej Pepa.

Když jich po zahradě běhá víc, běhá tam Pepa Jedna, Pepa Dvě, Pepa Tři… jsem totiž velmi kreativní ve vymýšlení jmen.)

Veverky mají mladé na jaře či na konci léta, tedy dvakrát ročně. Málokdy vidíme, že by si pomáhaly, většinou to je právě jen máma veverka, která se stará o mláďátka. Na podzim se mi ale u jednoho krmítka sešlo a spokojeně se společně živilo dokonce veverek pět.

Jinak se honí a velice vehementně, rády a hlavně dlouze, si nadávají.

Někdy je až neuvěřitelné je sledovat; při jejich odvážných skocích prožívám mnohokrát takovou malou klinickou smrt… Hodně veverek sice skončí pod kolama aut, ale hodně se jich i zabije právě při neobratném skoku. Bohužel, jednoho takového jsem byla svědkem.

Veverky jsou celkem chytrá zvířátka, dají se ochočit - je možné je krmit z ruky, ale nedoporučuju, maj totiž šíleně ostrý drápy (aby se jim dobře lezlo) a tak, když si berou oříšek, vás můžou škrábnout.

Na zimu, když si připravují skrýše se zásobami, tak mnohokrát jen předstírají, že si tam hrabou a schovávají oříšky, ale je to jen k matení dalších veverek či ptáků. Skutečné skrýše si označí svou vůní, aby ji pak v zimě našly.

O čemž ale silné pochybuju, viděla jsem vždy jen veverku zahrabávající a trávník mi ničící, nikdy ne v zimě dolující zmrzlou hlínu.

Ale třeba jsou naše veverky už námi rozmazlené.

Letos máme veverčí hnízdo konečně i trochu víc vidět. Je velké zhruba jako fotbalový míč a skládá se z různých větviček, nacupovaného provazu z dětské houpačky, nacupované ochranné fólie na záhony a troškou nacupované matrace ze zahradní houpačky.

Snažím se sice Pepy vychovat, vysvětlit jim, že zahrada je OK, ale patio už ne. Zatím mi to zjevně moc nejde.

Pár zajímavostí o veverkách:

Na světě je jich přes 265 druhů. Nejmenší je africká Pygmy veverka měřící pouhých 10 cm. Největší je Alpine Marmot, dosahujících přes 70 cm. Váha v rozsahu 10 g - 8 kg!