ENY pod článkem o zahrádkaření napsala krásné vyznání o lásce ke "svému kousku zahrádky". A ještě tam byl dovětek od Aleny P-H, která připsala: "To je přímo od srdce a natolik inspirativní...
Moc díky, Eny... za to, co jsi napsala a hlavně, jak jsi to napsala. Doufám, že si to přečte víc lidí. Inspirovalo mne to a 'nakoplo', a už se nebojím pustit do svého "veledíla". I když pomaleji, než bych si přála."
A tak vám všem velice ráda předávám Enyino vyprávění a fotky:
Před šesti lety, po rozvodu, jsem si splnila sen. Daly jsme s mou mamčou dohromady pár peněz a já našla kus nádherné země, 8 km od místa, kde bydlím. Orná půda... 1800 m, 25 vzrostlých ovocných stromů - hrušky, jablíčka, švestky, ořech a pozůstatek bunkru po Němcích. Ten je zaplněný vodou a pomalinku tam vodička po deštích dotéká. Takže je čím zalévat, mimo mých tří sudů na dešťovku. Není tam elektřina, pitná voda, plyn, nic. Prostě jen ráj.
Na úřadě mi bylo řečeno, že tam nesmím betonovat ani stavět plot. Ale můžu tam třeba vysadit vánoční stromky a prodávat je. Tak jo, místo plotu mám dokola 300 smrků pichlavých. Už jsou celkem veliké. Jednou šel kolem myslivec a povídá: "Tohle vám stejně zničí srnky, postavte si tady prozatímní plot". No, a už je tam. nejlevnější, školkový, lesní, jen železné trubky v zemi a na ně přišroubované hranolky. Než spadne, stromky snad vyrostou.
Ze dvou stran je pole, z jedné les a z jedné konce dvou obřích pozemků a domy sousedů - ale ty jsou 150 m daleko. Klid, pohoda, jen srnky a zajíci.
Jo - a sem tam myslivec.
Od sousedky jsem si za pár peněz odkoupila maringotku a vyšperkovala. Sedačku jsem si vyrobila sama, i maringoťácky očalounila.
Kuchyňku pod vsazené okno jsem vyrobila do "u". Pohodlná a velká. Vařím tam jak o život. Jo, a svítím v celé chajdaloupce led světlama. Jsou jen na baterie, ale stačí, osvětlí. Koukněte: ložnička, obýváček s kamny a kuchyňka.
Jo, a aby se tam dalo žít, vsadili jsme dvě otvírací okna s okenicemi. Sen...
S mamčiným přítelem, starším pánem, ale velmi zručným, jsme vyrobili kolem maringotky terasy na metrových nožkách, jedna je zastřešená a druhá prosluněná, je to krásné posezení a trávíme na zahradě nádherné víkendy.
Tři roky sadím, vymýšlím a snažím se o přírodní zahradu. Letos jsme vsadili do nejmokřejšího místa tohohle ráje na zemi šest van, zapustila jsem do mokřin trubky a po každém dešti se jezírka změní ve vodopádky.
Už tam mám žabky, ještěrky, vážky, spoustu všehomožného hmyzu a plno ptáků. Tak takhle se dá plnit velký sen i s malými penízky...
Mám tam bylinky: máta, meduňka, šalvěj, bazalka, heřmánek, jitrocel, rozmarýn, všechny možné keře, ale vše jen jedlé, ať rostou samy, na podzim se jen sestříhají, maliny,ostružiny, rybízy, angrešty, borůvky, josty.... Taky mám založené dva komposty a na nich okurky a cukety a měly být i dýně. Ty jsem ale neuchránila před slimáky.
Pak ještě 14 m fazolí a do mulče kolem stromů fazole a brambory, na záhoncích (lehce zaplevelených - vytrhávám jen bodláky) mám rajčata; paprikám se tam nedaří. Cibule - a na co jsem sakra pyšná - mám 900 česneků.
Jdu na to s lehkostí, co přežije přežije, co ne, neřeším. Začaly se rozrůstat i vinné révy, mám v plánu je navést nad nezastřešenou terasu; vyrobit rám z toho, co les nabídne.
Takhle jsem vyřešila 20 m chybějícího plotu u lesa. Krásně jsme si vyčistili les a vyrobili senza plot. Jo, a takhle mám vlastně i vyrobenou kadibudku s chemickým wc.
Nedávno jsem našla na netu stránky o výrobě nábytku z palet. Dovezla jsem tam nějaké z práce a za odpoledne vyrobila lavičku, těžkou, pevnou a parádní, za další dvě hoďky bylo křeslo. Vím jistě, že tohle mi hned tak nikdo neukradne a sedí se v tom pohodlně.
Myslela jsem si, že když si takhle budu hrát, pustí mne touhy bydlet v chaloupce, že zjistím, jaká je to dřina. Opak je pravdou, drží mne mé sny čím dál více.
Toužím se každé ráno probouzet a mít krok do přírody, nechat pesanům volnost běhání po velké zahradě, otevřít si z pokoje francouzské okno do zahrady a kochat se ranní přírodou..... Tahle má nádherná zkušenost mne jen utvrdila v tom, že bych to ještě zvládla.
Jsem ale šťastná za to, že jsem měla možnost narazit na takový pozemek, že jsem měla tu odvahu, a chuť a sílu, se do toho pustit.
Chvílema mne jímá strach, že už je tam vše hotovo a více nejde.. Ale - konečně si užívám čtení v houpací síti, opalování, ďobání ovoce. Taky sekání trávy je skvělý relax.
Takže ano, jsem šťastná, že se mi podařilo založit přírodní zahradu. Teď už je to na ní, jak se bude rozrůstat. Já jen žasnu, jak krásně se vše rozrůstá, žasnu, co všechno mi tam roste, už jsem i zapomněla na semínka, která jsem nasypala pod strom a letos tam vyrostla náruč nádherných bílých květin...
Příroda je kouzelná...
Vaše "zelená" ENY
Zjistila jsem, k svému velkému údivu, že i já věkem lehce zezelenala a přestávají mi stačit nádoby a truhlíky s letničkama pro okrasu a s bylinkama do kuchyně. Ten dům přišel pro mě právě včas.
Belgičák je maminčin šampion, a čí je ten krásnej šarmantní blonďák, ležící u mrňouse jorkšíra? :-)
To blonďaté stvoření je Bianka, porozvodový relax a antistresová pesanka, tulící, hodná a tak empatická. A hlavně strašně chlupatá! Je to úžasný plavec. Zahradu si užívá. Asi jako každý pesan. Enynka není čistý York, je napůl se silky teriérem a tomu odpovídá počáteční zdrženlivost ale jakmile pozná že ten nový člověk co k nám chodí je u nás už dost často tak se mu už nehne z klína. Je absolutně poslušná. Oproti mnohdy ignoranské Bie.
Bait je kluk hodný, vycvičený, milující svou paní. Je to pan pes. Aportuje fantasticky a neúnavně. A hlavně je to mamčin velký ochránce. To není taky zanedbatelné. V dnešní době.
My máme zahradu 2x větší, ale jezdíme tam většinou jen o víkendech. Kytky v truhlících tedy každý pátek zastihnu s připaženými listy a celý víkend je resuscituju. Když v pondělí ráno odjíždíme, kytičky a veškeré rostlinstvo pěstěné, právě obživlo a zahrada je krásně posekaná. Ani se nám nechce domů a do práce. Teď jezdíme ještě aspoň jednou v týdnu opečovat zahradu a synové se denně střídají v opečovávání koček, které jsou tam "na letním bytě".
Zahrada je hlavně práce, ale kdo k tomu má kladný vztah, je to i velká radost.
PS : Naši synové dříve říkali, že jezdíme na "gulag"...
Naše zahrada byla kdysi písečákem, potom, po válce, se tam vozily sutiny vybombardovaných domů. Když dědeček v padesátých letech ten pozemek kupoval, bylo to rumiště. Měl vizi, za kterou šel, nadřel se tam hrozně, stejně tak jeho děti - jedním je moje maminka. Tehdy tu zahradu nenáviděla. A dnes ji miluje, bydlí tam (s druhým mužem postavili celoročně obyvatelnou chatu) a neustále ji zvelebuje. Ten kus práce, co se tam udělal od mého dětství, jak se zahrada proměnila, to je něco úžasného. Výsledkem je zahrada s unikátní pískovcovou stěnou, ohraničená thujemi a smrky, což nám zaručuje soukromí. Aby nevznikla mýlka, nechválím sebe, ale svoji maminku. To ona je hybnou silou všeho na zahradě.
