Kde přesně se vzala moje ujetost na zvířata a miminka, nevím, ale nejspíš za to můžou geny. Protože moje máma si pořídila štěně a mimino ve chvíli, kdy bydlela v zahradním domku, kde se voda čepovala venku na zahradě a na záchod se chodilo do přilehlého spřáteleného domu.
Cestou domů tramvají se mé čerstvě těhotné mamince i štěněti udělalo špatně, a tak zbytek cesty došly pěšky, tu a tam blinkající do příkopu.
Pes byl z rodiny erdelteriérů, jmenoval se Alba a byl to můj kámoš největší. Teda vlastně kámoška. Většinu svého raného dětství jsem strávila v psí boudě.
Jedna z mých nejstarších vzpomínek je, jak mi na dětských kalhotkách visí několik zuřivých černých štěňat a na okousaný nohy od takový tý dřevěný postýlky se stahovací postranicí.
Taky se pamatuju, jak jedno štěně strašně zvracelo a máma u něj seděla, brečela a cosi mu táhla z huby.
Myslela si totiž, že chudák štěně v posledním tažení zvrací vnitřnosti.
Naštěstí se ukázalo, že vnitřnosti jsou pětimetrovej provázek, který pažravé štěně sežralo.
Pak mi rodiče pořídili bratra a sobě půl baráku a stěhovali jsme se. Bez Alby, protože podmínka spolumajitelky byla „žádný zvířata“. A tak Alba zůstala u babičky.
Nějakou dobu jsem se spokojila s bratrem, ale pak zákonitě přišla věta: „Mami, já chci zvířátko.“ Máma, poučená několikaletým soužitím s teriérem, jehož největší životní vášní bylo lovit slepice, hrabat tunely uprostřed záhonu s mrkví a sundávat vypraný cejchy z prádelní šňůry, tvrdě odolávala.
Nicméně přesto naší domácností prošlo několik želv, které chvíli pobyly a pak zase šly o dům dál. Proč se říká „pomalej jako želva“ fakt nevím, ty naše zdrhaly celkem dost svižně.
Pak jsem dostala akvárium. Taky rybičky, rostlinky, šneky a poučku, že rybičkám nesmí teplota klesnout pod 18 stupňů. A taky mi dali teploměr. Co mi ovšem nedali, bylo topení...
A tak jsem několik následujících týdnů strávila nalepená na sklo akvárka a hypnotizující teploměr. A samozřejmě stalo se, co se stát muselo, teplota minula čárku s osmnáctkou a já jsem propadla panice. Zmrznou mi rybičky! A popadla jsem žehličku, přiložila ji na stěnu akvárka a jala se milé rybičky ohřívat.
Jestli si myslíte, že desetilitrové akvárium je malé akvárium, zkuste prolejt kýbl vody knihovnou a následně kobercem, pod kterým jsou parkety. Dodneška mi to mlátěj o hlavu.
Jak jsem mohla bejt tak blbá, neznám snad základní fyzikální zákony? No, neznala, milí rodičové, fakt neznala, bylo mi deset :-)
Pak jsem dovlekla domů myš. Původně jsem chtěla dovléct morče, ale to neprošlo. Jak mámu kdysi vyškolila z touhy po domácím mazlíčkovi Alba, tak mě vyškolila z držení hlodavců tahle myš.
Řeknu vám, nejsem žádná cimprlína a už vůbec ne ve věku 12ti let, ale myši prostě smrděj. I když jim pucujete bedýnku každej den.
A tak myš bydlela na balkóně.
Pak jsme chovali pakobylky. Pakobylky donesla máma z práce, kdosi se jich potřeboval zbavit. No, pakobylky nás teda nenadchly. Nakonec o ně projevila zájem moje spolužačka, tak jich dostala celou pětilitrovou okurkovou láhev a nádavkem krabičku od sirek s pakobylčíma vajíčkama. Obojí si uložila v pokoji na poličku a byla šťastná.
Až do chvíle, kdy jednou přišla domů ze školy a celej strop měla souvisle pokrytej čerstvě vylíhnutýma pakobylkama.
Sice jsem říkala, že z touhy mít doma hlodavce mě vyléčila myš, ale pouze částečně. Úplně mě vyléčili až křečci. Křečky mi věnoval táta. Dva.
Zaručený samečky. Samozřejmě, že jeden z těch samečků po čase povážlivě ztloustl, a když zase zhubnul, měli jsme křečků osm. Což se opakovalo s pravidelností šicího stroje. Postupně jsem zamořila křečky celou 3.B včetně tý spolužačky, co si minule vzala pakobylky.
Nepoučitelná :-)
Ona se mi ovšem po čase revanšovala několika koťaty, čímž padlo tabu „žádný zvíře“ a do naší domácnosti vtrhla zvířata s velkým Z. Ale o nich až příště :-)
Můra Noe
