Kudlanka - PSÍ OČI

V devíti jsem toužil po pejskovi. Bílém a chlupatém. Toužil, toužil, škemral. Ale otec - prostě otec řekl NE. Přímluvy bratra a maminky i mé uslzené oči... ano, nakonec slavily úspěch.

Netrvalo dlouho a už se kolem mne motal bílý chlupatý pejsek. Ihned jsme si padli do srdíček. Láska na první pohled. “Žerykůůůů!“ volám. Světe div se, on na to slyší. Je to miláček. Žeryk, Hurvínek? Uhodli jste, byla to má oblíbená dvojka. Přísahám, Hurvínkovi jsme ostudu nedělali. U každé lotrovinky a lumpárničky byl Žeryk a Kája (tak mi nadávali).

Žeryk byl kamarád. Byli jsme spolu v dobrém i zlém. Žeryka jsem naučil chodit na syrová vajíčka ke slepičkám. Otec se našim kouskům jen usmíval, ale když se začaly ztrácet vajíčka, byl ve střehu. Nešlo mu na rozum, proč ty šilhavý potvory najednou málo nesou. No, nebyl to právě kladný přístup ke kuru domácímu, ale co naplat ….otce nepředěláš. Odměnou za Žeryka musel chudák Kája štípat dříví na zátop a silnější na topení.

Sekal-li taťka, odletující polínka můj šikulka láskyplně schovával nebo roztahoval po zahradě a úplně nejraději někde zahrabával. Žeryk svým šestým smyslem vycítil nějaké skryté jiskření a přitvrdil. Otcovu zahradní obuv z předsíně s gustem schovával do dřevníku nebo do své boudy.

Druhý den pustil králíky z králíkárny a příště slepice, však víte, ty potvory... z výběhu. Náš otěcko se už neusmíval, ale tichým hlase pronesl: „Punťo, jdeš z domu. Na lumpárny stačí náš kluk. (To jako já.) Žeryk dělal úžasně smutné a moc krásné psí oči na kde koho. Ale nic naplat, otec je hlava rodiny.

Sousedce zrovna zavřela navždy oči fenečka. Osud se naplnil. Psí oči jsme dělali oba. Ale nepomáhaly mé slzy ani Žerykův nářek... Osud však stál při nás, nerozdělil dva kamarády. Paní sousedka měla již své roky a poprosila mne, zda bych jejího pejska (To dá rozum, že Žeryka) nemohl venčit. Mohl, Kája mohl, a jak rád. Naše přátelství pokračovalo. Pokračovaly i naše lumpárničky.

Rozdělil náš až život. Odešel jsem studovat. Dospěl jsem. Studie, vojna, zaměstnání. Přišel jsem o kamaráda a oddané psí oči.

... : deeres

Psi vždycky neomylně poznají, kdo je nemá rád. Moje máma tvrdila, že psy nesnáší a dokud jsem se neodstěhovala z domova, nesměla jsem žádné zvíře mít. Dvě bílé myšky, které jsem odněkud přitáhla, mně spláchla do záchodu. Ale v mé dospělosti se všichni naši chlupáči k ní vždycky hrnuli i když je odháněla, nakonec bylo jasné i proč. Když to nikdo neviděl, tak jim podstrčila nějaký ten pamlsek a mudlala je. Máma měla sestru, mojí tetu a my tehdy hrubosrstého jezevčíka. Když teta přišla ke mně na návštěvu se svým manželem, museli jsme jeho boty schovávat. Strejda neměl Filipa rád, nadával mu do podvraťáku, ačkoliv byl papírový a bylo to vzájemné. Filip si sice nedovolil nic, kromě temného zabručení, ale jakmile našel jeho boty, tak se mu do nich vydělal. Pak se někam zašil a s potměšilým ksichtem čekal na strejdovo zařvání.

červenec 13, 2012 08:42

hahaha - jak já pamatuju svého dědu, strejdu Ládu a tvého tatínka, : alena puntíkovaná

tak zrovna tihle tři bratři nepotřebovali moc, aby je to přivedlo do varu. Takže chudák Žerýček toho ani tolik provést nemusel. Náš děda ještě tak vydýchal za války kanárka a následně kočku. Ale ta musela "bydlet" venku, neb zvíře patří do přírody. Já nesměla mít ani bílou myš, protože máma se děsně bála myší. Takže moje děti směly mít všecko - teda krom hmyzu, sklípkanů a hadů.Alíčka jsem měla patnáct let, kočku Konvalink šestnáct, kočku Prdloušku mám desátý rok a feku Fifinku mám sedm let. Pavouky luxuju.

červenec 14, 2012 20:14

puntikovana a deeres : -doktor-

...holky mý zlatý děkujia puntiku máš pravdu.Byla to troj...k pohledání.Osobně jsem nejvíce měl rád strejdu Frantika,tvého dědečka,byl nejruzumnější.Asi to bylo tím,že byl jako legionář v Rusku a přiše v té kalvárii na sibiřské magistrále oprsty na nohou.Pro mne byl hrdina.papa

červenec 15, 2012 13:28

no, to je vidět, : alena puntíkovaná

že jsi strýce Frantíka neviděl v ráži. On nebyl v Rusku, ale v Itálii a bojoval na Piavě. A o ty prsty přišel jen na jedné noze. Já mu jako holka rovnala fáče. On byl vlastně hrozně hodněj člověk,...ale když ho "chytl rapl"...myslím, že to bylo genetický zatížení...po rodině kolovaly nejrůznější historky o všech třech bratřích......přitom, jejich otec..pradědeček ...byl ohromenj kliďas. Když mi bylo tak šestnáct, tak jsem zatoužila naučit se hrát na kytaru...such jsem sice měla, ale jinak obě ruce volšový, výuka logicky skončila tak, že mě děda honil po baráku a mlátil mě tou kytarou a babička mě musela zamknout na půdu, aby mě nezabil.Škoda, že byl z chudý rodiny, byl opravdu nadanej a hrál na všechny strunné nástroje, doma jsme měli kytaru, loutnu, ukulele, bráč, bizernici - to ani nikdo neví, co to je. Taky jsme měli kastaněty a tamburínu. Nevím, kam se to všecko podělo.Ale nějak jsme se mu s mámou nepovedly - mámu dal učit na housle....ani ti nebudu říkat jak to skončilo, ta kytara, to bylo taky fiasko. Strašně toužil po tom, aby ze mě byla učitelka...no, to bych v mládí nesměla doma doučovat svého přiblblého bratra. To byla takové šichta, jsem prudce odmítala kohokoli cokoli učit. Hanička tety Anči nejenže hrála na harmoniku, ale stala se i učitelkou - tohle děda Anče strašně záviděl....a já to měla často "na talíři".

červenec 15, 2012 22:15

puntikatá : -doktor-

.....joooo děda František,bydlel u nás a v 86 letech zemřel po operaci prostaty,když v noci vstal a upadl na topení byl fakt bezva děda,byla s ním děsná prča.Blbě viděl,ale četl celý roky co jsem ho znal.A na strejdovu tamburinu si pamattuji.Chtěl mne na naučit hrát,ale chyba lávky zde narazil.Nemá sluch,natož hudební a ručičky jak hrabičky.A bylo po nadějích na nového člena tamburašů.Jooooo,to byly česy.pa

červenec 16, 2012 14:54

Jo ty myslíš pradědečka, : alik puntik

s tím byla legrace.....ale já slyšela, že ho porazilo auto. Děda - můj - zemřel v pětašedesáti na rakovinu střev. No, nějak jsme se nepovedli, nebo co.Oni v tom Tamburáši zas nehráli tak špatně - dokonce měii na repertoáru italskou píseň Santa Lucia. Pamatuju se, že jsem si sehnala italský text a naučila jsem se ho nazpaměť - dokonce jsem dědovi přeložila o čem to je a taky jsem to zpívala a on mě doprovázel na tu mandolínu.....byla jsem jeho velká naděje...no ale hudebník gholt ze mě nebyl. Tak nás aspoň s bráchou učil německy a popuštěl nám v rádiu německý pořady pro děti. Já z toho měla ve škole, průšvih,neb jsem - V PADESÁTEJCH LETECH!!!! - ve škole zapěla německou lidovou "Fuchs Du hast die Ganz gestollen". Děda i babička byli sudeťáci a tak mluvili německy tak dobře, že ani Němci nepoznali, že jsou Češi. Děda byl fakt kofr. Když jsem začala mít ve čtvrtý třídě Ruštinu, takse přihlásil do tzv. Lidových kurzů Ruštiny, zakoupil si učebnice a slovníky...a sám se naučil plyxnně rusky. A jelikož příklady táhnou, stejným způsobem jsem se v dospělosti učila jazyky já.

červenec 16, 2012 16:33