Zpráva o tom, že se koně splašili a utekli se mnou neznámo kam, se rozšířila rychlostí blesku. Po návratu jsem byl vítán jako hrdina z války, nebo nějaký laureát. Šéfová mě dojatě objala a byla samá starost. Dokonce ani půvabnou pokojskou, Marcelku, jsem nemusel k objetí přemlouvat. Ženy totiž milují hrdiny...

      Sníh poletoval již od poloviny listopadu, větší nadílka ale přišla až začátkem prosince. Každé ráno jsem otevřel široká vrata chodby, vedoucí ke stáji a dnes... S potěšením se dívám na špičky smrků obtěžkané nočním sněžením a do růžova zbarvené ranním sluncem.

      Chalupy v údolí se ještě skrývají v namodrale mrazivém šeru, ale okna hotelu již zachytila první paprsky slunce a září do okolí diamantovým leskem.

       „Půjdete ven, klucí !“ oznamuji. „A já to tady po vás dám zatím do pořádku.“

      Radostně vyrazili na zasněženou louku. Míša štípnul provokativně Mišku do krku, aby ho vylákal k dovádění. Miška se vzepnul, zahrabal předními do vzduchu, sotva se postavil na všechny čtyři, vyhodil zadkem a rozcválal se bílou nádherou.

     Míša ho následoval. Radovali se ze sněhu jako děti, a já je v úžasu chvíli pozoroval.

      S úklidem stáje jsem nebyl ještě hotov, když tu mne jakási intuice donutila vyjít ven, abych se přesvědčil, že je vše OK. Slunce již osvítilo zasněžené smrky, lemující louku, naplno. Miška, nos zabořený do sněhu, jej nozdrami rozfoukával. Došel jsem k němu a pohladil po hřbetě. Zahrabal přední nohou, opatrně poklekl, překulil se na bok a počal se ve třpitivém sněhu válet.

      „Kde máš parťáka?“ povídám víc pro sebe než k němu a rozhlížím se po okolí. Míša nebyl v dohledu a na zavolání nepřišel. Vykročil jsem podél okraje lesa v jeho stopách. Po několika krocích, jsem uviděl ve sněhu nenápadné červené tečky, ale dál už se klikatila souvislá čára.

       Krev! Spousta krve! 

      Rozběhl jsem se, co mi hluboký sníh dovoloval. Po sto metrech stopy odbočily z volného prostoru do lesa.

      Tady jsem ho našel.

      Stál, hlavu svěšenou, přední nohy široce rozkročené, třásl se na celém těle. Po spodním pysku mu stékal do sněhu silný pramen krve. Sníh v okolí byl zbarven do ruda.

     Pohled byl šokující. Trvalo mnoho dlouhých vteřin, než jsem byl schopen rozumného rozhodování. Konečně jsem se vzpamatoval a našel příčinu krvácení. Míša měl tržnou ránu pod žuchvou, způsobenou šroubem podkovy. Při skotačení ho nejspíš Miška kopl.

     Přitiskl jsem na ránu kapesník, vzal koně za ohlávku a vedl ho zvolna ke stáji. Šli jsme pomalu, velice pomalu. Míša vrávoral, často se zastavoval. Po loktu mi stékala krev.

      „Pojď chlapče, pojď, musíme dojít! Je to již jen kousek!“ Přemlouval jsem ho a očima doslova přitahoval vrata do stáje. Několik metrů před cílem se Míša zastavil.

     Byl se silami v koncích. Přední nohy mu podklesly, nozdry zabořil do země a zadýchán rozfoukával gejzíry sněhu. Poklekl jsem také, vlezl pod jeho mohutný krk a ze všech sil jsem se ho pokoušel zdvihnout. Pochopil. Konečně jsme se oba postavili a nejistě vevrávorali do stáje.

    V té chvíli jsem zahlédl pokojskou Marcelku a vychrlil na ni: „Obvazy! Vatu! Ale hodně!“

     Míšovi se na stání podlomily nohy a se žuchnutím se skácel. Děkoval jsem Pánubohu. Představa, že by nedošel a skácel se někde uprostřed mrazivé, zasněžené louky, byla hrůzná.

     Marcelka vyřídila moji objednávku bleskově. Přihnala se s balíkem dámských vložek, několika rolemi fáčů a personálem hotelu, jako diváky. Míšovu natrženou cévu jsem ošetřil a houbou namáčenou ve vodě jsem dlouho skrápěl jazyk. Nebyl schopen se sám napít. Přikryl jsem ho dekou a šel telefonovat veterináři.

      „Hodně pít, držet v teple, první noc hlídat a nejméně týden doma,“přikázal.

     Do večera jsem Míšu pravidelně každou půlhodinu navštěvoval, na noc jsem si ustlal v  načechraném seně. Nebyla to má první noc strávená hlídáním koní. Spát ve stáji, je krásný zážitek. Intimní osvětlení slabou žárovkou, vůně sena a Miškovo chroupání stébel, dodaly večeru půvab. Míša na boku pravidelně oddechoval.

     S rukama za hlavou, dívaje se do klenby cihlového stropu, jsem se zatoulal do učednických let.

     S Karouzem jsme měli noční službu na porodnici. My, prvoročáci zemědělské školy pro chovatele koní. Našim úkolem bylo dávat pozor na klisnu, která se měla v noci ohřebit. Karouz si přinesl rodokaps, sedl si pod nejsilnější světlo a odcestoval do Texasu.

     S tímhle klukem jsem měl nerad cokoli společného. Dokázal strávit čtením o rychlých střelcích celou službu a práce vždycky zbyla na mne. Dnes to mělo být jednoduché: jeden spí, druhý hlídá. Změna po dvou hodinách. Spalo se ve speciální posteli, spíš bedně. Karouz si zvolil první hlídku. Já se tedy zavřel do bedny a chráněn tak před obtěžujícími mouchami spokojeně usnul. 

     Zdál se mi nádherný sen. Kráčel jsem úzkou cestou lemovanou jabloněmi, jejichž  koruny tvořily kvetoucí tunel. Po boku jsem si vedl krásnou dívku.  Šli jsme mlčky, až náhodný dotyk spojil naše ruce. Tělem mi prolétl slastný šíp. Dívka se zastavila. Pomalu jsme se k sobě otočili, bezeslova zahleděni jeden do druhého. S bušícím srdcem, které chce k jejímu, jsem poprvé lehounce přitiskl své rty na její...

     „Vstávej! Vstávej, ty vole! Vona porodila!“ řval Karouz a bouchal na bednu jako pominutý.

     „Jsme v průseru! Porodila dvojčata!“
 
     Mžouraje, vylezl jsem z bedny. Karouz měl oči na vrch hlavy a rukama mával směrem k boxu, kde se na vratkých nohách potácela dvě hříbata.

     Ten vůl usnul! Napadlo mě okamžitě. V přítomnosti tohoto blbce, se nemůže stát nic jiněho než malér... Nadával jsem pro sebe a vyběhl do noci k domku pana Kubaly, jež byl „porodní bábou“ koní. Po delším bouchání na dveře se rozsvítilo. Udýchán jsem zalhal, že kobyla je neklidná, a že to bude již každou chvíli. Až pan Kubala uvidí, že jsou již na světě, řekneme, že si holt kobyla pospíšila. Jednoduchý, jak facka.

  
       „Vy lemoumi!“ pustil se do nás starý dědek. „Ta hříbata jsou nejmíň hodinu na světě!“ křičel a vlepil každému pohlavek. „Dvojčata se u koní nerodí často a mohly tedy při porodu vzniknout vážné komplikace“, vysvětloval, když rutinně ošetřoval klisnu i krásného hřebečka s neméně krásnou sestřičkou, kteří již čile poskakovali.

     Klisna ty své dva zázraky starostlivě olizovala a hříbata, když konečně objevila dobrotu v podobě cecíků, hladově pila. Pak pobíhala na dlouhých, vratkých nohách okolo mámy a radovala se, že jsou.

     Pozorovali jsme ten zázrak přírody a ospalí jsme náhle nebyli. Dostali jsme tedy za úkol ty dva krasavečky zvážit. Byli jsme z toho celí umordovaní, neboť sourozencům se od mámy na váhu vůbec nechtělo. Za naši poctivou snahu náročný úkol splnit, nám pan Kubala slíbil, že naši nedbalost nenahlásí, pokud se něco podobného už nikdy nestane a my budeme službu u koní vykonávat zodpovědně.

     Horlivě jsme to odkývali.
           
  

     Míšu jsem hlídal ještě jednu noc. Při večeři jsem lákal pokojskou Marcelku k společné hlídce. Přestože jsem barvitě líčil přednosti spaní v seně, odmítla s argumentem, že v seně je spousta myší.

     Míša se zotavoval rychle. Již následující den se postavil na nohy a týden po úrazu jsem ho už vyvedl ze stáje na krátkou procházku. Netrvalo dlouho a šlapal s Miškou v saních, jako by se nic nestalo.

      Celý prosinec vydatně sněžilo. Sněhová nadílka nám dávala zabrat. Zapřahal jsem do saní někdy i třikrát denně. Připnul jsem těžkou traverzu, a protahoval cestu. Nebyli jsme sami. Kočí z jiných bud dělali totéž. Některé ráno sníh sahal koním až po prsa, cestu jsem hledal jen podle tyčí, které ji lemovaly.

      Večer jsem chodil do stáje doplnit vodu a na pár minut jsem si obvykle sedl na bednu s ovsem a pozoroval, jak spokojeně chroupají seno. Míšovo chování ke mně se od úrazu změnilo. Vítal mne hlubokým zařehtáním, někdy mi i dovolil malé pomazlení. Mírný odstup si ovšem udržoval stále.
   
      Štědrý večer jsme oslavili v malém kruhu personálu hotelu. Po tradiční večeři jsem spěchal do stáje, abych svým miláčkům donesl dárky. Jablka, mrkev a pár kostek cukru. Byl jsem na měkko. Z rozjímání mne vyrušilo tiché volání. Marcelka. Cítila se také osamělá, a tak mne pozvala k sobě...

       Po vánocích ovšem začal mumraj. Personál nastoupil v plné sestavě. Pozdě odpoledne přijel první autobus s hosty. Již za tmy, se saněmi naloženými kufry a lyžemi k prasknutí, jsem se s koňmi probíjel k hotelu. Podávali jsme úctyhodný výkon, jenže vítr stále sílil. Ledové vločky cestovaly vodorovně snad stokilometrovou rychlostí a neúprosně bičovaly.

     Cestu jsem hledal instinktem, nebylo vidět od jedné tyče, značící cestu, k druhé. Aby nebylo všeho málo, když jsem již viděl matnou zář hotelu, tak se na jedné vysoké závěji saně převrátily. Po úmorné námaze jsme nakonec dorazili před hotel. Ze všeho nejvíc jsme připomínali sousoší ze sněhu a ledu...

     Nedočkaví hosté na nás v úžasu zírali a naštěstí místo připomínek o zpoždění, se vrhli k saním a pomohli náklad vyložit.

     Každé ráno jsme sjížděli pro drobné nákupy do Pece, cesta byla pěkně z kopce. Pod sanice jsem spustil řetězy – a hyjéé...! Dolů jsem se těšil. Před hospodou Hvězda stálo vždy několik párů koní. Čekali jsme až přivezou rohlíky, čekali jsme až přivezou mléko, čekali jsme... na to či ono, a nikdo nepospíchal.

     Z bezpečnostních důvodů jsem připínal Míšovi na chomout červenou varovnou cedulku: „Pozor, kouše, kope!“ A na ohlávce měl pod levým i pravým uchem červené kolečko, s fáborky stejné barvy. Byl vyfešákovaný, jak do svatebního kočáru. „Parkoval“ jsem vždy tak, že Míša stál u zdi a Miška jej z levé strany kryl. Tím jsem znesnadnil jeho pokusy nic netušícím turistům utrhnout rukáv, nebo alespoň kapsu.

     Vždy jsem koně přikryl dekou, neboť čekání se většinou protáhlo, a vykročil k restauraci. Veškeré informace o situaci v zásobování, co je nového ve světě a na které boudě je pěkná servírka či rekreantka, jsem se nejlépe dozvěděl uvnitř.

     Stůl pro štamgasty byl plně obsazen. Mé oči pomalu přivykaly přítmí, ale nasládlá vůně tabáku Amfora prozradila přítomnost hajného Skrbka. Po hlase jsem poznal místního „donchuana“ Fanču a vysoký ostrý hlas bezesporu patřil doktoru Johnovi. Uvítací ceremonie, košilaté poznámky jen pršely. Přešel jsem to mlčením, půjčil jsem si od jiného stolu židli a vklínil se mezi ně v právý čas.

 
      „Já jsem, doktore, prodělal dnes ráno děsný šok.“ Povídá hajnej Skrbek a zabafal s fajfky. „To já prodělávám každý den, když se potkám ráno s manželkou v koupelně. Z toho si nic nedělej,“ culil se doktor a plácl ho po rameni.

     „Já neměl šok z manželky, na to jsem již zvyklej, ale z králíka.“

     „Z králíka?“ ozvalo se současně několik překvapených hlasů.

    „Jo, z králíka!” vypustil mezi fousy oblaka kouře a pomalu opřel ruku i s fajfkou stůl. „Večer mi Jarča povídá: Zítra bude králík, tak to ráno zařiď!“ a ukázal pravou rukou krátké seknutí. „Králíka jsem zavěsil do rozporky, naříznul běhy a začal stahovat. S kožkou jsem byl asi v polovině, když se z ničeho nic ozvalo strašný zaječení. Já se tak leknul, že jsem mu ten kožich rychle voblík zpátky.“

     Všichni se rozesmáli a doktor poznamenal: „Tak jsi ho jen omráčil a on se probral, ne? To se může stát.“

     „Prdlačku! Tohle mne v první chvíli taky napadlo. Když jsem se ale vzpamatoval, zjistil jsem, že jsem šlápnul našemu kocourovi, co se mi motal pod nohama, na ocas. Mohl jsem z toho mít smrt.“ 

    „Nalej nám všem po malým rumu,“ požádal Fanča výčepního Mirka.

    „Na to, že nám hajnej úlekem nenatáh bačkory, se musíme napít!“

PEPA KOUBA

(pokračování příště)