Ovanul mně známý pach koní a štiplavého čpavku. Dva mohutní tahouni pomalu otočili hlavy a zvědavě si mne prohlíželi. Hnědák na pravé straně hlasitě zafrkal a zabušil mohutnými údery pravé přední do dřevěných trámů podlahy. Předváděl skrytou energii osmi metráků svalnatého těla.
Míša, jak mne informovala cedulka o jeho jménu nad stáním, vycenil zuby jakmile jsem se přiblížil. Zlobně koulel očima, sršela z nich vzdorovitost. Projít okolo mohutného zadku až k hlavě, jsem se neodvážil. Dával jasně najevo, co si o lidech myslí. Raději jsem přešel k jeho partnerovi. Miška, tak se jmenoval druhý fešák, byl o trochu světlejší a nohy mu zdobily bílé podkolenky. Ohon, hříva i ofina připomínaly mizerně obarvenou blondýnu.
Tenhle obr přijímal mé laskání radostně, opatrně bral hebkými pysky nabízenou mrkev, kterou jsem šlohl z bedny před kuchyní hotelu. Proklouzl jsem pod jeho krkem. Mrkev, kterou jsem také nabídl Míšovi, mi z ruky neurvale vyškubl. Přitom mi ale vyšel starý trik. Podařilo se mi ho volnou rukou chytit za ohlávku. Švihl hlavou a snažil se mě setřepat. Nozdrami jak trumpety zuřivě frkal. Věděl jsem, že má strach.
Trvalo dlouho, než se trochu uklidnil. Konejšivě jsem na něj mluvil, hladil ho, ale napjaté svalstvo na mohutném krku napovídalo, že ke skutečnému klidu má daleko. Hmm...prolétly mi hlavou předchozí informace. Tak tohle je ten problém.
Vešel jsem do kanceláře ředitelky hotelu. Uvítala mně příjemná vůně parfému a já pro změnu přinesl vůni sena a koní. Ředitelku jsem znal. Hrál jsem jednu sezónu s třemi muzikanty v restauraci Vyhlídka, kde ona tehdy šéfovala. „Vezmeš tu práci ?“ podívala se na mně s prosbou v očích, které se přes silná skla brýlí zdály být dvojnásob veliké. Kývl jsem a jí se viditelně ulevilo: „Během dvou sezón se tu vystřídali tři kočí,“ řekla. „Ten mezulán je k nezvládnutí. Kouše, kope, kočí se ho bojí, a tak ho zas na oplátku mydlí vším co jim přijde do ruky. Minulý týden tomu poslednímu téměř ukousl palec. Co se potom dělo ve stáji, slyšely servírky až v restauraci. Ředitel rozhodl nekompromisně: Pokud to takhle půjde dál – utratit! Jsi poslední šance toho krásného koně. Vím, že máš zkušenosti a jsem ráda, že jsi se rozhodl do toho jít.“
“Tak na tu poslední šanci!“ pozvedl jsem nabídnutou skleničku a mé srdce tajně jásalo radostí nad návratem zpět, do mé milované horské vsi – do Pece, kterou jsem na rok z pracovních důvodů opustil.
Před sedmi lety jsem v malém horském nádraží vystoupil z vlaku. Podíval jsem se k horám a mým tělem se pozvolna rozléval radostný pocit, který mne ubezpečil o správném rozhodnutí. Nechal jsem za sebou čas, kdy o tom co bude či nebude, rozhodovali jiní.
Tedˇ je to jen na mně. Sebevědomně jsem pohodil batohem na zádech a vykročil po uzoučké silničce, lemované strmými svahy a ukusoval nesmlouvavé kilometry. Čím blíže k cíli, tím větší nadšení.
Moje pout´ končila v malebném údolí s chaloupkami, roztroušenými po loukách. Ty lemovaly lesy a kamenné zídky vytvořené rukama pracovitých horalů. Byl jsem si jist, že jsem našel to nejkrásnější místo.
První noc jsem spal v penzionu vdovy Kudláčkové. Malovaná postel a prachová peřina! Po dvou letech vojny těžko popsatelný zážitek. Druhý den jsem se již oháněl sekerou v lese a vdechoval opojnou vůni pryskyřice. Následovalo sedm stejně provoněných let. Lidé přijížděli do hor za odpočinkem a s radostným očekáváním zábavy. Problémy a špatnou náladu většinou nechávali doma.
Všude se tančilo, zpívalo, politika nikoho nezajímala a ženy zřídkakdy říkaly ne. Po setmění okénka roubených chaloupek svými světly stydlivě konkurovala milionům hvězd, atmosféra pohody okouzlovala. Byl jsem štastný. Mohl jsem se dívat do úpřimných, přátelských tváří, naslouchat neuvěřitelným příběhům, tulit do náruče hezké ženy a těšit se, že jednou právě tady třeba potkám Ji.
Po týdnu jsem vstoupil do stáje v doprovodu urostlého šuhaje, který mi měl koně předat: „Toto je strašná sviňa”, ukázal varovně na Míšu. „Pozri sa, čo mi ta beštia zrobyla! Teho už len zakalit´, do boha! Už ma z něho jebe! Ja som Jano“, představil se a rozepnul košili. Štípanec na prsou hrál všemi barvami. Nikdo se nenarodí zlý, pomyslel jsem si. Ani koně. A kývl jsem hlavou směrem k postrojům. „Kdy jsi s nimi byl naposledy venku?“ „Nie je čo robiť, je medzisezóna“, odpověděl vyhýbavě. A kruci! Zaklel jsem pro sebe. To nebyli venku nejmíň týden! „Jdeme zapřahat !“ zavelel jsem. Jano nejevil příliš velké nadšení. Jen jsme sáhli na postroje, koně viditelně ožili. Ochotně brali udidla, bez trucování si nechali navléknout uzdy i chomouty. Míša snad dokonce ze samé radosti nad vycházkou i zapomněl být zlý.
Venku to ovšem byla jiná! Uličníci divoce kouleli očima, z nozder jim vystřelovala pára jak z lokomotivy. Míša i při své mohutnosti klusal jako úspěšný absolvent vídeňské španělské školy. Přední nohy zdvihal tak vysoko, že se div neuhodil koleny do brady. Miška, prý rozený flegmatik a i jinak nesmírně hodný kůň, několikrát vyhodil zadkem k nebesům a poskakoval jak kůzle.
Jano ze sebe chrlil plejádu nadávek, přerušovanou jen okamžiky, kdy smýkán ze strany na stranu, lapal po dechu. Pochopil jsem, že zapřáhnout ty janky do vozu je zatím vyloučené, a tak jsme se nedobrovolně nechávali vláčet po louce u hotelu, dokud se trochu nezklidnili. Podezíral jsem Jana, že nevzal koně ven úmyslně, jen at´ si nový kočí pěkně užije.
„Zapřaháme!“
Zapnout pobočnice do rozporky nejde jinak, něž si stoupnout koni za zadek. Jano zaujal místo u hlav a dal tím najevo, že tuhle práci ochotně přenechává mně. Zapnul jsem postroje rychle, ale v zádech mě mrazilo. „A je to“, řekl jsem s opovržlivým nadhledem a vyhoupl se na kozlík.
Jenže jsem si nestačil ani sednout. Míša se vzepnul a vytrhl uzdu Janovi z rukou. Z pod ocasu se ozval zvuk, jako by někdo plnou silou zatroubil na basbombardón. Míša vyrazil vpřed, Miška se ochotně přidal. Vyhazovali zadky a kopyty mi šermovali skoro pod nosem. Než jsem stačil pobrat otěže pevněji do rukou, už se hnali plnou párou po hrbolaté cestě kamsi do mlhy... Scéna jako z westernu: koně pádí tryskem, muž zapřen do otěží, tvář zkřivenou námahou a strachem, vůz bláznivě poskakuje po nerovné cestě a za zády ječící pronásledující indiani. Bohužel, to nebyla scéna s filmu, ale syrová skutečnost. Koně odmítli poslušnost.
Měl jsem vážné obavy, že divoká jízda nemusí mít štastný konec. Brzdy! Brzdy! Prolétlo mi hlavou. Pobral jsem otěže do levačky, a pravou, jak mně jen poskakování vozu dovolilo, jsem točil klikou. Brzdy zabraly, ale ti dva mezuláni pádili dál, jako by táhli necky. Miško, prrr...! vsadil jsem kartu na „hodného“. Prrr...!! křičím a ze všech sil, které mi ještě zbyly, se opírám do opratí. A hle, Miška, ten zlatý hodný kluk, zpomalil splašený úprk do mírného cvalu, přibrzdil Míšu a po sto metrech již jen klusali... Věděl jsem že mám vyhráno, ale pot mi stékal po zádech proudem a dech se skoro ani polapit nedal. Šestnáct metráků přede mnou na tom nebylo jinak. Kouřilo se z nich, jak z prádelních hrnců, krky i slabiny jim pokrývala pěna.
Povolil jsem brzdy, neboť se kouřilo i z pneumatik.
Zůstali jsme venku ještě hodinu, než jsme zamířili zpět k hotelu a do stáje. Koně jsem odstrojil z postrojů již sám. Víchem jsem vytřel ty dva zpocené uličníky do sucha, vlhkou houbou otřel oči a nozdry. Míša se kroutil, snažil se mne alespoň štípnout zuby, ve slabinách i pod břichem byl lechtivý. Pohladil jsem ho po krku a sjel pomalu rukou k přední noze. Zdvihl ji bez problémů. Vyčistil jsem mu kopyto a s uspokojením jsem zjistil, že u kováře byl nedávno.
Požádat neznámého koně, aby si nechal prohlédnout a vyčistit kopyto zadní nohy, zvlášť, má-li špatnou pověst a jste s ním ve stáji sám, vyžaduje zkušenost a kus odvahy. Kůň okamžitě pozná strach a nerozhodnost. Přejel jsem koni rukou po hřbetě, popleskal jsem ho po mohutném zadku: „Míšo nohu!“ Velím a je ve mně malá dušička.
Poslechl. Položil jsem si kopyto velikosti talíře na koleno. Vyčistil jsem ho a prohlédl střelku. Potěšilo mě, že při této práci potíže nebudou. „Poslouchej, ty,“ začal jsem Míšovi kartáčem pročesávat hřívu. „Víš, že já mám dokonce glejt na to, jak se starat o koníčky? Taky jsem jezdil dostihy, abys věděl! Vyhrál jsem sice jen jeden, ale nechal jsem za prdelí patnáct koní i se všemi favority. Někdy ti o tom povím.“
Míša zaklapal pysky naprázdno, stáhl jimi s žebřin seno a zatvářil se spokojeně. Mé vytahování ho viditelně zaujalo...
PEPA KOUBA
(pokračování příště)
), tak bych na ten koňský hřbet radši nelezla. Ale se zklamanými zvířátky mám dobrou zkušenost, i když šlo "jenom" o kočky. Laskavé zacházení a po kouskách získávaná důvěra dokáže z těch "zarputilců" udělat fajn parťáky.
Znova mi na chvíli bylo patnáct a já byl na letní brigádě v Kladrubech nad Labem, u koníčků. Prosím moc prosím o další a další pokračování.