Starší a velmi unaveně vypadající pes se mi nedávno zatoulal ke dveřím. Byl však na pohled dobře živený a podle pěkného obojku a čistého kožichu bylo zřejmé, že má i dobrou péči. Přátelsky vrtěl ocasem a s psím oddaným výrazem přišel až ke mně a nechal se pohladit po hlavě.
Celý šťastný, že jsem ho neodmítl, mne sledoval domů. Kráčel pomalu po schodech vedle mě a když jsem mu pak doma nabídl pamlsek, pouze ho očichal, lehnul si na koberec do kouta a téměř okamžitě usnul. Asi za hodinu se postavil, znovu přátelsky zavrtěl ocasem a odkráčel ke dveřím.
Pustil jsem ho ven.
Na druhý den se opakovalo totéž. Znovu na mě čekal přede dveřmi, šel dovnitř, lehl si na stejné místo v koutě a zase asi hodinu spal. Tak to šlo po několik týdnů... až mi to nedalo a na kus papíru jsem napsal vzkaz, který jsem připevnil k obojku:
"Rád bych zjistil, kdo je majitelem tohoto nádherného a milého psa, a jestlipak víte, že skoro každé dopoledne přijde váš pes ke mně domů a hodinu tu spí?"
Následujícího dne měl pes na obojku tuto odpověď: "Jmenuje se Rusty a žije v rušné domácnosti se šesti dětmi, z nichž dvěma nejsou ještě ani 3 roky... Chce si jenom odpočinout a chvíli se vyspat.
Mohla bych zítra přijít s ním?"
