Hned zkraje musím zdůraznit, že vůbec nemyslím kočky, psy, fretky, potkany, želvy, minikrálíčky a všechny ty další zvířecí mazlíčky, kteří s mnoha lidmi tráví své dny uvnitř panelových krabic. Případně v běžných městských bytech, abych nevynechala ty zděné... Mám na mysli živočichy, které je možno po určité době jejich života zkonzumovat. Tedy králíky, slepice, pštrosy, krůty... v paneláku.
Ale ne, jsem zatím téměř normální, opravdu si nechci na balkóně pořídit farmu, jen jsem se včera bavila s jednou známou, která má opravdu občas nějaké to zvíře či pernatce doma. Buď na balkóně, nebo v kuchyni. Na jaře líhla pštrosy (pod lampou, neseděla na nich osobně), stejně tak prý se stará o krůtí omladinu nebo kuřátka. Nejprve se vylíhnou, pak je má v ohrádce v kuchyni, později je prý měla na balkóně. Tam prý donedávna měla i králíčata...
Má totiž chalupu, kde tuto svou „farmu" provozuje, poměrně daleko, takže jezdí krmit tak jednou dvakrát týdně. A proto se o tu svou „jedlou omladinu" stará doma, v paneláku. Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost u ní být asi dvakrát na návštěvě, v jejím příjemném a moderním bytě, a musím s podivem prohlásit, že jsem ani jednou necítila nic, co by na chování drůbeže či jiné zvířeny nějak upozorňovalo... To naopak u jiných, co mají pejska či kočičky, je to (někdy) jednoznačné.
Doma jsem to nanesla jako zajímavost svému spolubydlícímu. Ten hned mlsně zajásal, že by se konečně mohl dočkat dlouho slibovaného vypaseného ušatého macka, ale v zápětí to dementoval, protože by to prý dopadlo následovně: první týden by králík bydlel spořádaně v nějakém tom stlučeném domečku na balkóně, týden druhý by už hupkal za mnou z pokoje do pokoje, a posléze by se díval na televizi z mého klína. Od třetího týdne by nejspíš spal v mé posteli...
To jsem pochopitelně vyloučila, neboť nevěřím, že se dají ušatci vychovat k požadované čistotě. A i kdyby, neumím si představit, že bych pak Jáchymka nebo Malvínu (stoprocentně bych si chlupatce okamžitě pojmenovala!) dovolila popravit, takže by nakonec (navzdory mlsným požadavkům Jirky) odešli do králičího ráje až v celkové sešlosti věkem...
Mj. vy, co pěstujete zvířectvo či jakoukoli drůbež:
také je občas berete domů?
Nebojíte se pak, že si na ně zvyknete?
jenom loni v zimě když bylo asi -20 tak jsme je ohřívali v dílně... Manžel vyrobil nad kamnama (kousek stranou) bidlo a tam je nasázel... bylo to vysoko, tak seděly ani se nehnuly... 
a zabít je? obávám se, že budeme mít slepice - důchodkyně...
. Není jednodušší si toho králíka koupit již mraženého z venkova? V paneláku s tím bude asi hodně práce, aby to nebylo cítit. Také nemohu jíst zvířata co si denně hladím a pokud bych je snad měla zabít raději se stanu vegetariánem Pamatuju se, že babička chovala angorské králíky, a my, jako děti, jsme si s nimi chtěly hrát. Tehdy nám babička vysvětlila, že mazlit se můžem se psem nebo s kočkou, ale co se chová na maso, není k mazlení. Měla ty ušáky ráda, nikdy by je neošidila, ale věděla, že si k nim nesmí vypěstovat citový vztah. To by za chvíli měla zvířecí domov důchodců, a my bychom neměli ty krásné angorské svetry, a králičí svíčkovou.
Citovou vazbu na "užitečné" zvíře si lze vypěstovat, i když bude zvíře chováno tam, kam patří - tedy v králíkárně, kurníku, chlívku a podobně. Když jsme byly se sestrou malé, tak jsme u dědečka měly pojmenovaného králičího samce (taky posloužil časem jako oběd). Ale naši bratranci a sestřenice šli ještě dál, svoje králíky (co chovali jejich rodiče) měli pojmenovány všechny. Takže jednou byla na oběd Soňa. Podruhé Kulík... a tak dál.
- Hele, co kdybysme na pokoji začali chovat prase?
- No asi by to šlo, ale co ten bordel a ten smrad?
- Však si zvykne...
No a u někoho je to jako nekonečný příběh
Máš pravdu Myško, a velcí papouškové jsou velice inteligentí tvorové, mluví, mazlí se, žárlí, křičí, dožívají se vysokého věku - úplně jako někteří lidé.
A jak se rodiče furt oštěchtávají, olíbávají, ozobávají, pěkně před dětičkama, navzdory vyčerpání rodičovstvím, tak má vypadat sexuální výchova v praxi! :-)
