Často si říkám, jak je to vlastně s tou výchovou. Zda vychovávají rodiče dítě nebo dítě vychovává své rodiče. V mém případě si myslím, že dcera byla s mou výchovou dost úspěšná. Podařilo se jí vychovat ze mě tolerantní matku, kterou jen tak něco nerozhází. Šla na to ovšem vždy velmi rafinovaně. Nedávno jsem si vzpomněla, jak dokázala zlomit můj odpor k tomu, chovat doma nějaké zvíře. Byla tehdy v pubertě a já jsem jednou odpoledne přišla z práce nic zlého netušíc domů.

     Dcera mě přišla pozdravit do předsíně a tajuplně mi sdělila: „Mami, u mě v pokoji teď spí jeden roztomilý šedivý pán, tak ne abys ho vzbudila, kdybys tam náhodou chtěla jít."

     Vlítla jsem do jejího pokoje jako tajfun. První, kam jsem pohlédla, byla její postel. Tam nikdo. Uff, to mi spadl kámen ze srdce. Až na jejím psacím stole jsem objevila papírovou krabici, ve které spal ... džungarský křečík. Roztomilý šedivý pán. Pak už jsem bez protestů souhlasila s tím, že dojdeme koupit akvárko. Křečík dostal jméno Bobík a za nějaký čas přinesla dcera dalšího křečíka, tedy křečici Vikinu. Přestože bydleli každý ve svém, Vikinu jsme jednoho rána našli v akvárku u Bobíka.

     Jak to dokázala, to nám není jasné, stěna akvárka byla čtyřikrát vyšší než ona. Láska je prostě mocná čarodějka.

     Brzo na to se narodila dvě mláďata. Pozorovat je bylo pro celou rodinu zajímavější než sledování televize. Bobík se dožil požehnaných tři a půl roku, přičemž průměrný věk džungaráčka je kolem dvou let. Byl sportovec do pozdního věku a zplodil další potomky ještě se svou dcerou i vnučkou. Z té doby se u nás ujalo rčení: je jako bobík, malý, ale výkonný. Když už byli všichni naši příbuzní a známí dostatečně zásobeni malými džungaráčky, usoudila dcera, že je čas zkusit něco jiného. Křečka pandu, morče, zakrslého králíka, rybičky, koně (toho naštěstí neměla ustájeného v bytě, i když její pokoj někdy nasvědčoval, že by z něj v mžiku maštal mohla být).

     Teď s námi už víc jak sedm let sdílí byt distinguovaná černobílá dlouhosrstá kočičí dáma.  Sama si nás vybrala, když jsme po manželově těžkém infarktu šli hledat nějakou kočičku do útulku, aby měl doma po celý den společnost. Nejen, že se jí podařilo manžela z poinfarktové deprese dostat, vždycky vycítí, když někdo potřebuje potěšit a tak se přijde přitulit. Jsme ji vděčni za spoustu krásných chvil, kdy nám dává najevo svou bezmeznou (skoro by se dalo říct až psí) náklonnost a lásku.

     Je báječnou a nevtíravou společnicí. Často si jen lehne na stůl a  tiše pozoruje, jak někdo z nás zrovna tvoří něco na počítači. Vždycky nás spolehlivě rozesměje, jak si dokáže uvolněně lehnout na záda a roztáhnout tlapky do všech stran. Obohatila náš život a já nechápu, jak jsme předtím mohli bez tak úžasného zvířete žít.

P.S. Dcera už je dospělá, takže kdyby mi tajuplně sdělila, že v jejím pokoji spí roztomilý šedivý pán, tak už bych tam nevlítla jako tajfun, ale jen tiše obrátila oči v sloup. Ona je totiž na starší prošedivělé pány...  

Ariana

a vodíš si je domů? : d@niela

srpen 24, 2009 22:36

To je někdy problém - kam s nimi ? : wendy

člověk trvá na tom, že jen do dobrých rukou, což je správné, ale ne vždy se to podaří. Mít zvíře je nejen radost ale i povinnost. Naše Lukyna už je starší dáma a když jsem kamarádce psala, že už s námi ani na houby nechodí - ne že bych si stěžovala, jen jsem to konstatovala, napsala mi moc pěknou větu :
" Dala vám už tolik radosti, že ji teď už s ničím neobtěžujte, zaslouží si klid." No, já vím že ano.
Zvířecí terapie například jsou uznávané a účinné, ať už je to cílené, nebo se k vám to vaše zvířátko jen přitulí...

srpen 25, 2009 07:06

Ariana : mamča

Kočinda je opravdová dáma. Já jsem ke kočkám taky vždycky přišla jak slepý k houslím, ale nelituju. Většinou k nějaké další přijdu díky svému nadměrně vyvinutému samaritánství.
Před třemi měsíci jsem adoptovala jednu kočičí tulačku 2 v 1. V sobotu jsem konečně udala do "dobré rodiny" i to druhé kotě, a je u nás najednou smutno. Záclony jsou na místě, ubrus se vrátil zpátky na stůl, kočkami "namnožené" kytky už pomalu zakořeňují...
Za pár dní se mi vrátí domů velké kočky z letního bytu, a už se na ty potvory chlupatý docela těším. Teď ještě smířit novou tulačku s plašankou, aby si rozdělily území v bytě.

srpen 25, 2009 15:29

kočka je krásná, : Inka

máme také takovou černobílou, ale nemá tak dlouhý kožíšek a je to drobek. Také jsem si říkala Ariano dost často, že mě děti hodně vychovaly a jak mě znají. Občas jsem je napráskala oba dva, aby si neměli co vyčítat a za chvíli jsem jim vždy přišla říci za co dostali. Aby neměli pocit, že to bylo neprávem. Vždy se tomu chechtali a chechtají dodnes, jak po výpravsku čekaly kdy dorazím a co ze mně vypadne. No zvířat u nás i přes mé protesty bylo také dost, nikdy jsem žádné zvíře nechtěla mimo psa, potože mi bylo jasné, že ta práce s tím bude zase na mě, tak snad proto. Ale jak už je člověk starší, děti odstěhované, tak mám nějakou potřebu se o někoho starat a s někým se mazlit ....

srpen 25, 2009 16:02

včera mi volal malý 6ti letý : Inka

synovec z telefonu mé švagrové, byl celý nadšený: "Inko musím Ti něco říct, máme nové koťátko a ještě jedno jsme dostali jako bonus." Aha tak to jsi Kubo asi spokojený co?" " Jo strašně moc" A potřeboval jsi ještě něco?" "Ne, ne jenom to, abys to věděla" Aha aha, tak to je moc dobře, tak se o něj hezky starejju?" "Ano budu, tak ahoj a přijď se na ně podívat...."

srpen 25, 2009 21:50