Následující příběh je starý asi šest let. Od té doby se hodně změnilo: pisatelka (nepletu-li se) změnila povolání, místo svého bydlení, poněkud rozmnožila stav obyvatel planety a nevím nevím, jestli má podobné "souputníky", jako byl ten, o kterém v následujícím příběhu píše. Jedno ale vím jistě: že je i teď stejně fajn holka, jako tehdy, kdy psala o svém milém zvířátku:
Když někdo týrá zvíře, tak je mi v prvé řadě líto zvířete a v druhé řadě bych onoho tyrana zadupala do země. S lidmi je to jiné - když se stane zločin, který se má smysluplně a v souladu se zákonem vyřešit, nejde do toho vkládat emoce. Jímavé americké filmy o tom, jak se policista vrhá na zvrhlíka, který znásilnil dítě a dává mu co proto, sice mnoha lidem lahodí, nicméně v praxi je to nepoužitelné. Jednak je to regulérní zneužití pravomoci veřejného činitele a jednak se ten, s kterým emoce cloumají, daleko nedostane. Takové věci je třeba přijímat s chladnou hlavou.
Ale to jen na okraj, chci vám povědět o svém zvířátku. Chovám totiž potkana - vlastně potkanici :-))).
Jak jsem k ní přišla? Jeden pán, kterému jsem docela pomohla (nebudu říkat jak, protože to není důležité) se mi chtěl za každou cenu nějak odvděčit. Skoro nic neměl - a měl moc rád zvířata. Na psy neměl prostor ani peníze a tak choval potkany. Protože ovšem ze zásady žádné úplatky ani odměny v podobě alkoholu a nevím čeho ještě, nikdy neberu, přinesl mi nádherný dárek - když se narodily jeho potkanici potkáňátka, donesl mi vybrat z pěti krásných myšinek. Čtyři byly černobíle skvrnité, ale jedna byla celá černá. 
A nerejdila v té krabici jako všechny ostatní, ale seděla v klidu a koukala na mě. To bude filozof a myslitel! (zaradovala jsem se jako F. Ringo Čech, když si šel vybírat svého dobrmana. Když jsem posléze vzala myslitele do ruky, viděla jsem, že je to vlastně myslitelka... A myslitelka mi hned zalezla do rukávu, usalašila se tam a odmítala i přes mé snažné prosby tento prostor opustit. Bylo jasné, že my dvě jsme se hledaly, až jsme se našly. Tak jsem přišla k své myšince...
Když přijdu ze služby, dám si ji na klín, a chovám ji a ona přivírá očíčka a přestane hýbat čumáčkem i fousama, a je na ní vidět, jak se jí to strašně líbí... a já jí drbu za ouškama, nebo koukáme spolu na televizi a ona buď usne, nebo se myje, sedí mi na rameni a jak se vehementně olizuje, tak mi občas blízne na ucho... Nebo okusuje piškot a drobí mi ho do klína a já se vůbec nezlobím:).
Kdyby jí chtěl někdo ublížit, asi bych mu usekla mačetou hlavu :-))). A točí mě, když mi někdo říká, že je to hnusná velká myš s olysalým ocasem. Žijeme spolu v symbióze - to zvíře si nechá ode mne líbit absolutně všechno. Já od něj taky. Jsem prostě součást její smečky, a myslím, že ne vůdce, ale rovnocenný partner. Naše smečka má totiž jen dva členy. Na ostatní obyvatele domácnosti svorně kašleme a do smečky je nebereme. Život s tvorem, kterým ostatní opovrhují a ohrnují nad ním nos, je prostě skvělý. Tvor má olysalý ocas, velké bílé tlapky, žluté zuby, dámy při jeho spatření vyděšeně piští a pánové se otřásají odporem.
Jmenuje se Dafné. Krásné, krásné jméno.
Miki
Jo, ty "růžový ručičky" jsou krásný, a potkan je čistotnej přinejmenším jako kočka.
Jak jsem si lehla na gauč tak ona hup a už se natáhle přes moje rameno, olizovala mi nos a tváře a strkala čumáčkem abych hladila a hladila... Měla jsem ji neustále za patama, snad měla strach že ji opustím, byla totiž prý v tom obchodě delší dobu, nikdo ji nechtěl že byla většího vzrůstu. Měla svoji velkou klec a k ní přistavenou ještě cestovní, jako kadibudku, s pískem pro kočky. Nikdy nic mimo klec neudělala.
Každý rok jezdíme na dovolenou a poprvé po návratu s námi nemluvila, byla naštvaná a
tekly jí slzy a nám taky.
Dodneska když si na to vzpomenu, mám slzy v očích. Bohužel, zemřela loni, bylo jí 11 let. Čekala až se s ní rozloučím.... Moc mi chybí. Bylo to zlatíčko
