Souboj s králíky za sebou, pokračovala jsem v pěstování a těšila se na první skromnou úrodu jahod. Jahodníky začali kvést, objevily se první zelené plody a za nedlouho začaly růžovět. Už už červenaly, my se moc těšili na první ochutnání, když jsme si všimli, že než stačí pořadně ztmavnout, tak jsou pryč!!! a to buď úplně, nebo jsou aspoň nazobané.
Tak jsem poznala svého druhého nepřitele - ptáka. Nevím, jaký druh to je, nikdy jsem je nepřistihla při činu, takže proto jen takové obecné označení "ptáci". Znovu tedy do obchodu, tentokrát pro ochranou síť proti ptactvu. Přikryla jsem svoje krásné jahody a doufala, že tohle je už opravdu to poslední opatření. Manžel si ze mě začal mírně utahovat, když prohlašoval, že máme ty nejdražší jahody v zemi.
Jinak mám ale ptáčky ráda a s jednou paní ptáčkovou jsem si zjara docela dobře rozuměla. Jak jsem připravovala půdu na osev a sazbu a trošku se v ní vrtala, našla jsem dost broučích ponrav a sem tam nějakou tu žížalu. No, a jedna paní ptáčková mně při této práci začala z bezpečné vzdálenosti okukovat. Teda asi spíš ty ponravy, to přiznávám. Tak jsem jí je začala házet na vedlejší záhon a ona jednu po druhé sbírala do zobáčku. Ale nežrala je, schovávala je pro ptáčata. Někdy jich měla v malém zobáčku narváno snad pět, než konečně odstartovala "vyložit". Dělala mi tam takhle společnost celé sobotní odpoledne.
O pár měsíců později, když začala červenat rajčata, se samozřejmě ptáci vrhli i na ně. Asi mají tu červenou barvu nějak zakódovanou. Takže jsem potřebovala přikrýt i záhonek s rajčaty. Nechtěla jsem ovšem tu síť jen tak přehodit, tak jsem si nejdřív udělala "speciální" kostru z podpůrných kůlů, na jejichž konce jsem přibila malá kulatá prkénka, aby tou sítí kůly neprolezly. Až na to jsem pak přehodila síť. Akorát to tak vystačilo, aby se skoro dotýkala plůtku na ochranu proti králíkům. Jen na pár místech se mi to nepodařilo dostatečně napnout, tak tam byly otvůrky, ale říkala jsem si, že do těch se těžko nějaký pták trefí...
No, kdyby chtěl, tak se netrefí, ale jednoho dne jsem, myslím právě plela, nebo něco na té minizahrádce šmudlala a najednou slyším děsný ptačí křik. Seděla nebo spíš poskakovala tam (možná zrovna ta moje) paní ptáčková na plotě, a křičela, jako by ji na nože brali. Tak se dívám, co jí je, proč tak vyvádí, ale nic mě nenapadá, tak si říkám: ono ji to za chvilku přejde... Ale ona ne a ne zmlknout, naopak pokud to ještě vůbec šlo, tak snad přidávala na hlasitosti. Napadlo mě, že snad musí mít někde poblíž mládě a bojí se o něj, ale pořád jsem nic neviděla. Dívám se dívám - a najednou jsem toho mrňouse zahlédla...
Nehoda ptačí létací školy jak vyšitá. Maminka ho asi učila létat a ptáče se trefilo tam, kam by dospělý pták asi nedokázal. Muselo zaletět jedním z těch malých otvorů dovnitř osíťovaného prostoru a zpátky ven už neumělo. A co teď s ním a s ječící matkou za zády? Když jsem se k záhonu přiblížila, začala matka křičet ještě intenzivněji. Nejdřív jsem teda oddělala síť - tak z půlky záhonku. Nebyl to žádný špás, protože ta síť je velice chytlavá a tak byla snad na tisíci místech příchycená k pletivovému miniplůtku.
„Tak," myslela jsem si, po té práci: „teď můžeš klidně vyletět." Jenže hloupé ptáče vůbec nezaregistrovalo, že má volno a tlačilo se na druhém konci záhonku v houští rajčat. Tak jsem se s ním dobrých deset minut honila. Obcházela jsem záhon, hned tam, hned na druhou stranu a snažila se ho nahnat na stranu otvoru tak, aby si ho všimnulo. Matka na mě mezitím hulákala jak zběsilá. Docela mě to nervovalo, až jsem na ni zavřískla zpátky: „Tak co si pro něho nejdeš sama?!" V rozčilení jsem na ni ale mluvila česky, takže mi nejspíš stejně nerozuměla a dál jen poskakovala a vřeštěla na plotě.
Ptáče konečně přišlo na to, že má volno a ejhle, ono ještě vůbec neumělo létat! Zkusilo vyskočit, ale ten půlmetrový plotek nepřeskočilo. Tak, ty troubo, ty mě nakonec donutíš rozmontovat celý plotek? Nu co, dala jsem se do toho.... Když byl otvor hotový, zase jsme se za hlučného protestování matky s ptáčínkem pár minut honili z jedné strany na druhou, než ten malý moula konečně našel otvor a slavnostně vypochodoval ven. Tak jsem ještě matce řekla něco jako „Tady ho máš a starej se, ať už tam víckrát nevletí, protože příště už ho tam nechám."
Trošku jsem se bála, co se ptáčínkovi neschopnému letu asi stane v noci, ale stejně jsem s tím nemohla nic dělat. No, a nakonec jsem byla ráda, že už mám konečně klid. (Na chvíli ...)
Giussi, Washington, DC
A na zahrade nam drozdy, alebo skorce? chodili na ceresne. Sedel mi jeden nad hlavou, tak, aby som ho nedociahla a vadil sa so mnou. No ved nech si aj oni povedia svoje, nie?
Najviac ma rozculuju reci o tom, ze zviera si dovolilo vbehnut niekomu pod auto a poskodit mu chladic... Kriste, to ti ludia nemaju sajnu o evolucii a o tom, ze za tie miliony rokov sa zvierata nestretli s autami? To snad aby sme zacali macky krizit s gepardom aby to stihli prebehnut a pripadne aj s delfinom, aby mali dost rozumu. Ach, strasne mi ten maly chlpacik chyba, obcikaval mi necakane nohavice, vrcal pri jedeni do misky a ked som sa s nim hrala, bral to hrozne vazne a vzdy mi do ruky zatal pazuriky a zahryzol mi do prsta. 
taketo veci v strede cesty, nemravnici. Mne toto vyviedol moj Gino v strede sidliska s tulavou fenkou. Nestihla som ani mrknut a uz to bolo. Nastastie bolo len 5 hodin rano, tak som sa hanbila len pred pekarmi a mliekarmi co zasobovali obchod..
Jazvecikov milujem, su to male psiky s velkym srdieckom. A zaludkom Moj usiak je cavalier, rozmaznane princiatko, ten by veru chlieb nezjedol, ak by na nom nebola prazska sunka, aj to len z ruky a na velke naliehanie. Ma 9 rokov a problemy s figurou ziadne. svádím každý den,
jen vylezu ven.
