Ta vážná dáma na fotografii je Siegelinda, nejmladší člen domácnosti. A má docela zajímavý rodokmen. To bylo totiž tak: jednou v zimě, před léty a léty, se u nás objevila velká černá kočka ze sousedství a protože dostala něco na zub a bylo jí dovoleno natáhnout se na mřížku ústředního topení, přišla další den znovu a postupně u nás trávila spoustu času. Dostalo se jí tedy i nového jména (původní jsme neznali) a protože krásně hluboce brumlavě předla, znělo Brumhilda, a časem správněji Brunhilda.

Po čase si ji namluvil veliký, jednooký, také zcela černý kocour ze sousedství, zvaný Joffre a zplodili spolu pár koťat. Ty Brunhilda pyšně chodila ukazovat, až se jednou jedno z nich zatoulalo nepozorovaně do sklepa, ze kterého jsem je jen šťastnou náhodnou na poslední chvíli zachránil, už pěkně hladové a prochladlé. Dostalo se mu tedy poněkud větší péče než ostatním a jména Kriemhilda. A rostlo jako z vody.

Když Brunhildu nešťastně srazilo auto, nahradila ji v pravidelných návštěvách naší domácnosti a nebylo věrnější, přítulnější, společenštější a milejší kočky.

A taky pěkně zvědavé: když jsme přestavovali dům, měli jsme obavy, že jí hluk, zmatek a spousta řemeslníků vyštvou, opak byl však pravdou. Kdykoliv někdo z řemeslníků sáhl po cihle, kladivu či lžíci, mohl si být jist, že nejprve narazí na zvědavou kočičí hlavu.

Dokonce si z té doby odnesla na zádech do zrzava vyšisovaný flek od čerstvě vyhašeného vápna!

A tuhletu Kriemhildu při bouřlivých kočičích námluvách (v okolí připadá na jednu kočku asi tak pět, deset kocourů) nakonec vybojoval polodivoký, šlachovitý, bílomourovatý, nikterak hezký a pranic přítulný kocour.

To už jsme si ovšem domluvili se sousedkou, že jedno Kriemhildino kotě už připadne cele nám.

Což je právě Siegelinda.

Bohužel záhy na to i Kriemhildu srazilo auto při neopatrném až pyšném přecházení ulice....

A teď, proč to vlastně celé vyprávím (pominu-li jeden důvod, že rád na Brunhildu a zvláště Kriemhildu vzpomínám): Siegelinda rozhodně nepatří mezi příliš přítulné, lísající se, vzorné domácí mazlíčky, na to měla poněkud svérázného otce. Prohání ptáky a sem tam k velké nelibosti mé paní některého uloví, nosí domů myši a s potěšením je zakusuje na nejsvětlejších místech koberce, každou chvíli se kvůli maličkosti urazí, při každém šustnutí je okamžitě ve střehu a sem tam se chová pěkně nevypočitatelně až střeleně.

Ovšem jsem přesvědčen, že auto ji určitě nepřejede, na to jí zůstala spousta zdravých instinktů....

A jsem u závěru nejzávěrovatějšího: kdejaká žena snila či sní o vysokém, pohledném, silném, sebevědomém sexy chlapovi, který by ovšem zároveň nekoukal po jiných ženských a jiné ženské by nekoukaly po něm a vůbec by byl domácí puťkou, nejraději trochu pod pantoflem.

Kdejaký "chlap - ňouma" pak sní o krásné, vzdělané, chytré a podnikavé ženě, která by se o něho ovšem zároveň nezištně, věrně a dokonale celý čas starala. A kdejací rodičové chtějí na jedné straně děti, které budou zdravé, čilé, činorodé a zvídavé, na druhé straně ovšem tiché, uvážlivé a zcela poslušné a touhy rodičů kopírující.

Toužíme po silných, rychlých autech se spotřebou malého motocyklu a luxusních dovolených za hubičku. Sníme o závodním koni za cenu herky....

Miroslav  Macek