Když někdo týrá zvíře, tak je mi v prvé řadě líto zvířete a v druhé řadě bych onoho tyrana zadupala do země. S lidmi je to jiné - když se stane zločin, který se má smysluplně a v souladu se zákonem vyřešit, nejde do toho vkládat emoce. Jímavé americké filmy o tom, jak se policista vrhá na zvrhlíka, který znásilnil dítě a dává mu co proto, sice mnoha lidem lahodí, nicméně v praxi je to nepoužitelné. Jednak je to regulérní zneužití pravomoci veřejného činitele a jednak se ten, s kterým emoce cloumají, daleko nedostane. Takové věci je třeba přijímat s chladnou hlavou.

Ale to jen na okraj, chci vám povědět o svém zvířátku. Chovám totiž potkana - vlastně potkanici, holčičku. 

Jak jsem k ní přišla? Jeden pán, kterému jsem docela pomohla (nebudu říkat jak, protože to  není důležité) se mi chtěl za každou cenu nějak odvděčit. Skoro nic neměl - a měl moc rád zvířata. Na psy neměl prostor ani peníze a tak choval potkany. Protože ovšem ze zásady žádné úplatky ani odměny v podobě alkoholu a nevím čeho ještě, nikdy neberu, přinesl mi nádherný dárek - když se narodily jeho potkanici potkáňátka, donesl mi vybrat z pěti krásných myšinek.

Čtyři byly černobíle skvrnité, ale jedna byla celá černá.  A nerejdila v té krabici jako všechny ostatní, ale seděla v klidu a koukala na mě. To bude filozof a myslitel! (zaradovala jsem se jako F. Ringo Čech, když si šel vybírat svého dobrmana.

Když jsem posléze vzala myslitele do ruky, viděla jsem, že je to vlastně myslitelka... A myslitelka mi hned zalezla do rukávu, usalašila se  tam a odmítala i přes mé snažné prosby tento prostor opustit. Bylo jasné, že my dvě jsme se hledaly, až jsme se našly. Tak jsem přišla k své myšince...  

Když přijdu z práce, dám si ji na klín a chovám ji, a ona přivírá blahem očička a přestane hýbat čumáčkem i fousama, a je na ní vidět, jak se jí to strašně líbí... a já jí drbu za ouškama, nebo koukáme spolu na televizi a ona buď usne, nebo se myje, sedí mi na rameni, a jak se vehementně olizuje, tak mi občas blízne na ucho... Nebo okusuje piškot a drobí mi ho do klína. A já se vůbec nezlobím.  

Kdyby jí chtěl někdo ublížit, asi bych mu usekla mačetou hlavu :-))). A točí mě, když mi někdo říká, že je to hnusná velká myš s olysalým ocasem. Žijeme spolu v symbióze - to zvíře si nechá ode mne líbit absolutně všechno. Já od něj taky. Jsem prostě součást její smečky, a myslím, že ne vůdce, ale rovnocenný partner.

Naše smečka má totiž jen dva členy. Na ostatní obyvatele domácnosti svorně kašleme a do smečky je nebereme. Život s tvorem, kterým ostatní opovrhují a ohrnují nad ním nos, je prostě skvělý. Tvor má olysalý ocas, velké bílé tlapky, žluté zuby, dámy při jeho spatření vyděšeně piští a pánové se otřásají odporem.

Jmenuje se Dafné.  Moje Dafné.

Miki

... : Milene

Když jí tak hezky popisuješ a máš ji za člena, tak se na ní dívám jinýma očima. Je kouzelná.
Asi bych si jí pohladila.
Kdybych jí potkala samotnou u nás v bytě, tak bych asi ječela.

listopad 10, 2023 22:48