Je to už nějaká doba, co jsem vám napsala, jak se z nevychovaného pejska dá správným jednáním vychovat hodný a poslušný kamarád. (Pokud byste si chtěli ten předchozí díl přečíst, tady si klikněte.) Takže v onom minulém díle jsme se seznámili se základními způsoby, a skončili jsme u povelu „Ke mně.“ U tohoto povelu se ještě zastavím, protože může dojít k tomu, že budete nuceni použít tzv. negativní motivaci.
Negativní motivace znamená v podstatě donutit psa, aby udělal to, co vy chcete, protože on vám dává najevo, že vás má na háku a vaše povely rovněž. K tomu může dojít zejména v pubertální fázi vývoje psa, což začíná cca kolem šestého měsíce věku a končí kolem třetího roku věku psa.
Není to dogma, obecně platí, že čím větší plemeno psa, tím déle trvá dosáhnutí plné mentální dospělosti. Tedy jorkšír může být psychicky dospělý v cca dvou letech, zatímco pastevecké plemeno bude tak trochu ještě psí pošuk i v těch třech letech.
Tady bych se zastavila u jednoho velmi rozšířeného mýtu, že v jednom roce věku „to musí být hotový pes se vším všudy.“
Často se s tímto lze setkat v nabídkách různých pochybných cvičáků, a lidé, kteří na to naletí, pak spláčou nad výdělkem.
Protože v roce věku je KAŽDÉ psí plemeno BEZ VÝJIMKY psí puberťák v plném rozletu, se vším, co k tomu patří, typické projevy jsou následující:
Neznám tě.
Neslyším tě.
Jsem naprostej king a mistr světa.
A tebe vlastně vůbec nepotřebuju.
Z čehož vyplývá nutnost obrnit se trpělivostí. Že vaše roztomilé štěňátko právě přišlo do puberty, poznáte především podle toho, že najednou „ohluchne“.
A zatímco dříve, když na procházce nechtělo jít, vy jste ho naoko nechali, ať si teda je tam, kde chce, a ono se najednou rozeběhlo za vámi, protože instinkt mu velí držet se smečky, tak psí puberťák je schopen si v takovém případě odfrknout a odejít přesně na opačnou stranu od vás, jen aby vám dokázal, že vás fakt vůbec nepotřebuje.
Psí puberta se nejlépe zvládá ne vztekáním, rozčilováním se, nezvládnutými emocemi, ale naopak je ta hra o to, kdo má pevnější nervy.
Vy prostě psa nesmíte nechat vyhrát.
Protože když vyhraje, příště zkusí něco dalšího a většího a horšího. Správný postup je ten, že když už dáte psovi povel, tak musíte trvat na jeho splnění, i když byste na tom daném místě měli strávit noc.
Z čehož logicky vyplývá neúkolovat psa, pokud za deset minut musíte venčení ukončit, protože jdete do práce.
Sama si dobře pamatuju, že rekord mám s Bonnym, když mu bylo asi deset měsíců. Já vydala v lese 34 povelů „Sedni“, a pacholek na mě asi v polovině vrhnul pohled, který mi naprosto jasně říkal: „Neposlechnu, protože nechci, protože seš úplně blbá, a nech mě bejt“.
No, nakonec pochopil, že dokud si nesedne, tak se prostě domů nejde, tak to pak vzdal a s naprosto znechuceným výrazem si sednul.
Zpět k povelu „Ke mně“ za použití negativní motivace. Negativní motivace znamená, že psovi způsobíme pro něj nějaký nepříjemný impuls, abychom zastavili nežádoucí chování. Takže máte řekněme ročního puberťáka, který dosud poslouchal, ale teď si prostě postavil hlavu, že vám na nějaký povely dlabe a prostě nepřijde.
Zavoláte povel jednou. Nic.
Doporučuju zavolat podruhé, abyste měli jistotu, že vás pes při tom prvním třeba nepřeslechl, že to opravdu udělal cíleně.
Vy v takovém případě zachováte klid, dojdete si z místa, odkud jste volali, na místo, kde se zrovna nachází pes, který k vám nepřišel, připnete si ho na vodítko, poodejdete na délku vodítka směrem k místu, kde jste původně stáli a kam měl váš pes přijít a znovu dáte povel „Ke mně“. Počkáte ty povinné cca 2-3 vteřiny, pak prudce vodítkem škubnete.
Pro psa je toto právě ten potřebný nepříjemný impuls. A pak si psa na vodítku přitáhnete k sobě. Znovu poodejdete na délku vodítka směrem k původnímu místu, kde jste stáli.
A povel, pauzu, škubnutí a přitažení si psa opakujete.
Tímto způsobem postupujete dál, až dokud nejste i se psem na onom původním místě.
Pak teprve psa náležitě pochválíte, odměníte pamlskem, odepnete z vodítka a dáte mu volno.
Necháte ho chvilku proběhnout a znovu zavoláte povelem „Ke mně“. Pes bezprostředně po takové nepříjemné zkušenosti přijde. A samozřejmě dostane pochvalu.
Nezapomeňte – vždycky za žádoucí chování chválíme a odměňujeme.
Lidi na to dost často zapomínají, ale pes, úplně stejně jako člověk, podvědomě prahne po ocenění a uznání.
Bez toho si ten náležitý vztah se psem
nevybudujete.
Samozřejmě, po nějaké době, kdy už jste sehraná dvojice, pes je dospělý a máte vztah, tak se nemusíte přesně držet scénáře (moji psi slyší i na „pocem, vole“ nebo na „seš hluchej“, případně „to si snad děláš p.del!“).
Jo, tento návod píšu jako univerzální pro začátečníky, kteří mají svého prvního psa v životě a nevědí o tom vůbec nic.
V příštím díle vám povím něco o tom, jak NENAUČIT psa tahat na vodítku.
Vy, kteří máte už "psí frajery",
tak se taky přidejte s dalšími návody...
LENKA „jednička“
pokračování příště
A kdy myslíš, že je nejvhodnější čas se štěnětem začít chodit na cvičák?
Takze vsechny ty kasarenske poucky jo, ale s mirou. Kazdej pejsek je jinej...
A to rikam jako byvaly dogmusher. Slavna vitezkyne zavodu Iditarod Susan Butcher si brala stenata do postele.
Mikin
S naším psem jsem na cvičák poctivě chodila. Patřil k těm nejšikovnějším, nejlíp plaval, aportoval, ale jak nastoupila puberta, stala se z něj neřízená střela a trvalo to ne do tří, ale spíš do pěti let jeho věku. Pouštět ho z vodítka šlo jen v místech, kde to neznal, to se mne držel. V okolí našeho domu, si to dodnes netroufnu a to mu už je devět a už není tak rychlý.
Nevím, kde jsem udělala chybu, na cvičáku nám nikdo neporadil.
Vořech, kterýho přitáhla Sim před 11 lety, byl kříženec Jack Russela a byl to taky rapl se všema, jenom ne se mnou. Byla jsem s ním několik měsíců doma, když jsem se léčila po operaci a měl na mně vypěstovanou závislost, takže se ode mě nehnul, ať kolem nás lítaly kočky nebo cokoliv. Bohužel v létě umřel, podle veterináře infarkt, bylo to hrozně rychlý a škoda ho, byl to prima pošuk.
No a jelikož já jaksi bez psa nemůžu být, tak jsem si konečně pořídila štěně plemene, jaký jsem vždycky chtěla. Už se nemusím starat o děti, naopak mi oba pomůžou tím, že když budu v práci, pes nebude sám. Sim má čubu, která s nim bude vzrůstově kompatibilní, takže má i kámošku na prolítání a je to fajn, když venčíme společně. Zatím teda štěně dostává dost kotel. Ale je výhoda, že ji Sim dost vycepovala, takže štěndo prostě spoustu věcí odkoukává.
Vím, že tohohle naučit základní povely musím, tak jsem prostě zvědavá, jak na to jdou profíci. Nechci ho mít neustále na vodítku.
Na cvičák není nutné chodit. Není to povinnost. Pokud víš, jak na to, základní výchovu psa zvládneš sama. Pokud nechceš se psem dělat sportovní kynologii nebo ho nechceš do služby, tak nepotřebuješ, aby ti vzorně chodil u nohy a ještě na tebe oddaně zíral (ve skutečnosti nezírá oddaně na tebe, ale proto, že čeká pamlsek, nicméně pro laickou veřejnost to skvěle vypadá, tak se to na zkouškách vyžaduje) Na cvičák se pak chodí se psy, které chceš dotáhnout na zkoušky, tak pak přijdou na řadu cviky z "vyšší dívčí" a obrany - kousání a vyhledávání ukrytých osob, případně pachové práce.
K dotazu, jak na to, když pes nečeká na místě, ale začne si z tebe dělat prču, že utíká. Ta negativní motivace, kterou jsem popsala, je postup řešení v konkrétním případě. Nelze ji samozřejmě použít vždy a všude.
Pokud pes zdrhá, tak tě zase zkouší. Je to jen hra. V tom případě nikdy neběháš za psem, protože tak ho v tom podporuješ, ale vždycky SMĚREM OD NĚJ. Nejlíp se to dělá s něčím, co pes miluje. Každý pes je buď vymaštěnec na aporty, takže míček, který mu ukážeš a nalákáš ho na sebe nebo je to tzv. pažravec, tzn. že máš nějakou dobrotu, kterou on miluje a která je pro něj natolik lákává, že kvůli tomu k tobě přijde.
Nezapomeň - pes v pubertě si prostě hraje. Nedělá nic s cíleným zlým úmyslem, nejde o boj, je to prostě jen zkoušení hranic. A jako takové nedospělé mládě nepůjde do něčeho opravdu natvrdo.
Těžko se to vysvětluje takhle na papíru. Ale obecně platí, že ty svého psa znáš nejlíp a tak víš, jakou mám v povahu a co na něj nejlíp funguje. Metod je spousta, já tady vypichuju ty nejpoužitelnější z nich, který zabírají na drtivou většinu psů.
Tím bych teda chtěla vyvrátit mylné představy, zde panující, že pes je buď služební - tzn. zavřenej v kotci a nezná nic jinýho než tvrdej výcvik anebo gaučovej mazel.
Správně je kombinace obojího. Když pes pracuje, tak se poveluje a přitom klidně doma může chrápat s páníčkem v posteli.
Nevím, kde jsem udělala chybu, na cvičáku nám nikdo neporadil.
Problém většiny cvičáků je, že pro ně je pes "německý ovčák". Tedy přistupují k němu jako k německému ovčákovi, což samozřejmě nefunguje univerzálně na všechny typy psů.
A znova - základ je výchova psa, ne výcvik. Kdes udělala chybu, ti nejspíš teď už neřekne nikdo.
Na cvičák se má chodit s tím, že chceš něco svého psa naučit, víš jak a potřebuješ k tomu to prostředí, pomůcky, případně figuranta.
Ne v tom smyslu, "tak jsem tady, tady mě máte, naučte mě, co s tím (psem) mám vůbec dělat".
Pro úplné začátečníky je tohle velké nebezpečí, protože právě nedokážou poznat blbou radu. Pro tyhle lidi je nejlepší individuální výcvikový servis u lidí, kteří naopak nejsou "cvičákovci" a kteří jim pomůžou přesně s tím konkrétním problémem.
Moje kamarádka taky chodí na cvičák se svojí AUO, které bylo už 7 let a když slyším, jak to tam probíhá, tak rostu. Přesně ve stylu - a teď všichni hromadně budeme dělat to a to a to. Přesně "všichni jste německý ovčák."
A každý pes to má jinak, u některého uspějete vlídným slovem a některý uličník vyžaduje tvrdší ruku. Vždycky je dobrý vzít si štěně k už vychovanému psu. I když nejradši ze všeho se jeden od druhého učí kraviny.
Tohle podepisuju.
A je to pravda, taky znám pár lidí, co maj psy na práci, hlavně v lese teda, a přijdou domů, pes sebou plácne na gauč a večer k páníčkovi do postele a všichni jsou spokojený. No a druhej den třeba strhne divočinu.
Já jsem pro Buráka nikam nejezdila, věděla jsem, že se ke mně vrátí, ale vždycky to byly nervy.
