Ještě před převozem poníků jsem se byla u Jitky podívat, abychom se domluvily. Ona mi ukazovala dvě klisničky, které si mezitím koupila. Jedné teklo z nosu, nic dramatického – a já si řekla, že na chřipku přece mám své koně proočkované. Neviděla jsem v tom problém. Dodnes nevíme, jestli nemoc přinesla do chovu ta klisna, která měla výtok z nosu, nebo jestli se nakazila od té, co už žádné klinické příznaky neměla, protože později, když onemocnělo celé mé stádo, nešlo už původce nemoci prokázat.
Šlo o „hříběcí“, nemoc dosti podceňovanou.
Mě to stálo život pěti hříbat a čtyř chovných klisen.
Přišla jsem o spolehlivou, z Holandska dovezenou, poničku Aletku, přišla jsem o kvalitní „angličanky“ Světlušku (Tawna Firefly) a Elišu (Chasend Elizabeth), i o malinkou klisnu Lociku i s jejím prvorozeným hříbětem.
Čtyři hříbata to přežila, desátá klisna potratila a už nikdy hříbě nedonosila (Amber jsem později prodala jako poníka pod sedlo šikovné holčičce). Sametka, nejstarší z mých klisen, jakýsi živý talisman, sice nemoc přestála, ale tím její chovná kariéra skončila, její hříbě jsme nezachránili. Takže suma sumárum z deseti chovných klisen zbyly jen čtyři.
To
je řeč čísel, která nic nevypovídá o tom, jak člověk prožívá smrt koní, které
má rád. Koní, o jejichž život jsme s ustájovateli a veterinářem bojovali,
opakovaně je dle potřeby léčili antibiotiky, umísťovali do závěsu, pokud se
nedokázali udržet na nohou, přikrmovali v případě hříbat mlékem, a přesto
ta zubatá mnohdy zvítězila.
U Jitky a Jarka jsem trávila celé dny i noci, pravidelně chodila po dvou hodinách napojit hříbátka, než zesílí natolik, aby zvládla sama pít od maminek, otáčet ležící klisny, kontrolovat ty stojící, ale podpírané závěsem. Pijí? Žerou? Vyměšují? Čím jim v boji s nemocí pomoci?
V našem případě nemoc zasáhla koně ve špatné kondici, kdy po přestěhování nestačili mnoho nabrat na sebe a během nemoci znovu mnoho nežrali.
Nemoc se projevuje zánětem mízních uzlin, které často prohnisají přes kůži ven, což je ta lepší alternativa, i když tekoucí hnis není nic pěkného.
Myslím si, že někteří koně uhynuli na celkové vyčerpání, někteří na „otravu krve“.
Popisuji to jen několika slovy, protože na to ani moc vzpomínat nechci. Jsem chovatel a vím, že k chovu patří i nějaké to riziko, ale takovýto „masakr“ nikomu zažít nepřeji.
Těšila jsem se, že ten rok konečně překonám dosavadní maximální počet pět hříbat v ročníku, byla jsem nadšená, jaký prostorný areál nyní poníci mají k dispozici, a o to víc bolelo, že si ho Aletka, Světluška a Locika vlastně vůbec neužily.
Ano, život musel jít dál.
Stalo se, co se stalo, změnit to nikdo nedokáže, nemá smysl uvažovat „co by bylo, kdyby“…
Přijala jsem dobrovolnou karanténu, aby to pokud možno už od nás žádný cizí kůň nedostal. Nechtěla jsem někomu jinému způsobit to, co se stalo nám. Nejela jsem ten rok se svými koňmi na žádnou výstavu, ač jsem to měla například do Pardubic jen kousek.
Koně jsem totiž nepřestěhovala do Jeseníků, ale do Borohrádku.
I to bylo skvělé. Už jsem za nimi nemusela cestovat víc jak šest hodin, ale jen něco přes dvě hodiny.
Mohla jsem jezdit častěji a hlavně jezdit za přáteli, kteří se mi o koníky starali.
Na výstavu jsem nejela ani v roce 2019 a myslím si, že už asi po výstavách se svými koňmi jezdit nebudu. Pohárů mám ve vitrínách vlastně až až – ale co jsou vám platné poháry a tituly šampionů, když vám ten úžasný kůň uhyne? Místo vystavování svých koní se teď více věnuji posuzování, a to jak chovatelských výstavních tříd, tak i speciálních výstavních tříd.
Jitka si postupně přikupovala další kobylky a mě bylo jasné, že vzhledem k Jitčino plánům a k počtu těch mých pozůstalých, je koní možná v Borohrádku mnoho.
Jak už jsem zmínila, prodala jsem Amber a také mladou Faith.
Prodala jsem na podzim také tři odchované hřebečky, a Jitce jsem prodala jednoho z mých plemenných hřebců - Pica, dále klisničku Guernicu narozenou v Borohrádku a o rok starší Euridiku.
Pica jsem prodávala nerada, ale ze čtyř chovných klisen, které mi zůstaly, byly tři jeho dcery a poslední, Holanďanka Duha (Yentl Rainbow) po připuštěním s ním neodchovala žádné hříbě, zatímco s Rupertem ano (to jsou prostě ty genetické „záhady“).
Na inzerát nabízející k prodeji mé hřebečky se poněkud pozdě (už byli zamluvení) ozval zájemce z mého blízkého okolí, doslova za kopcem. Začali jsme se domlouvat, že by si tedy předběžně zamluvil dva hřebečky z ročníku 2019.
(Já vždycky zkouším zjistit, nač si zájemce o moje hříbata koníky pořizuje, a několikrát jsem zájemci koupi rozmluvila, když účel pořízení nebyl pro minishetlandy ideální (např. koupě hříběte pro 10 letou slečnu toužící mít koně k ježdění – než poník vyroste, vyroste i slečna a poník ji už neunese), a tak jsem zjistila, že se situace opakuje.)
Je zde chovatel ovcí s oploceným pastevním areálem, který už ovce chovat nechce a hodlá louky vypásat poníky místo ovcí.
Znovu následovala moje nabídka, že poníky „poskytnu“ zdarma – a
obavy druhé strany, jestli nejsem potížista a jestli budeme dobře vycházet.
V tomto případě bylo výhodou, že máme společného známého a tak mě mohl doporučit...
Hádejte, jak to dopadlo?
Manželé, u kterých poníky nyní mám, Pepa a Pavla, jsou jako rodina (dokonce to už dvakrát návštěva zmínila - ten Pepa, to je tvůj bratr?
Je fakt, že Pepa je úplně jiný zemědělec, než byl můj exmanžel. 