Pro ty, kteří dřívější MILENINY texty, tak suprově popisující život s shetlandskými poníky, pamatují: vrací se zpět s nejnovějšími zážitky. Že život věnovaný péči chovu koní není procházka májovou zahrádkou, asi chápete, ale představovat si jen jízdu na koni, kovbojské zážitky - jsou romantické představy. Mít jako „koníček“ koně, vyžaduje poměrně časově a fyzicky náročnou každodenní péči. Ale teď už má slovo Milena:

S chovem koní jsem začala „za svobodna“ v roce 1985, kdy jsem si pořídila jezdeckou klisnu Sonetu, v roce 1987 jsem odchovala první hříbě, ale pak mne rodinná situace donutila Sonetu prodat a místo ní jsem pořídila našeho prvního shetlandského poníka Robina. A také býčka na výkrm, abych uspokojila manželovu rodinu (místo „darmožrouta“ něco, z čeho budou peníze…), což byl začátek našeho chovu skotu.

Ale zpět k poníkům. Zaměřila jsem se tedy na poníky, pořídila k Robinovi klisničku, pak jsem si půjčila čistokrevného plemenného hřebce Goldan Cavaliera, a podařilo se mi pořídit na splátky postupně dvě další čistokrevné klisny Almu a Samanthu. A tak to pokračovalo dál, dva kroky dopředu, krok zpátky. Odchovala jsem několik hříbat, prodala je a za peníze pořídila rostoucím dětem většího poníka, nebo jsem prodala menší chovné klisny a pořídila většího koně.

Postupně jsem se od shetlandů přes welsh pony dostala znovu k chovu velkých koní, měli jsme dvě teplokrevné klisny a dvě klisny plemene hafling. Přesto jsem stále držela alespoň jednu shetlandku, klisnu Sametku, nar. 1997. To už jsme začali s tehdejším manželem hospodařit, naše farma se rozrůstala: jak co se týče výměry obhospodařovaných pozemků, tak i co se týče početních stavů skotu. A tak se tam několik koní snadno přiživilo. Jezdily na nich naše děti i jejich kamarádi, já jsem se svezla v sedle jednou dvakrát za rok.

Takže když děti přestaly koně bavit, děvčata „utekla“ do světa, postupně jsem zase podobnou metodou vyměnila velké koně za malé, v jednom případě šlo doslova o směnu jedné mladé teplokrevné klisny za dvě shetlandky, jinak prodejem získané peníze posloužily k postupnému importu chovných koní z Holandska a Anglie. Uvažovala jsem tak, že místo čtyř velkých koní můžu mít třeba deset minishetlandů a věnovat se chovu shetlandských poníků tak, abych držela krok s předními chovateli tohoto plemene koní v ČR.

Počátkem roku 2016 jsem konečně dosáhla plánovaného rozšíření chovu. Měla jsem dva plemenné hřebce – Parlington Ruperta a Pica, deset chovných klisen – Sametku, Aletku ( Alleta v. Kairos), Duhu (Yentl-Rainbow), Světlušku (Tawna Firefly), Elišu (Chasend Elizabeth), Grácii, Guineveru, Lociku, Amber a Fláji, a dvě mladé klisničky – Faith a Euridiku. Z uvedených klisen byly dvě z Anglie, dvě z Holandska a zbytek, osm klisen, byly „aslanky“, tedy můj odchov.

Život ale nepřináší pouze krásné chvíle, leckdy je člověk postaven do situace, kdy všechny dosavadní plány musí oželet. Týká se to i chovatelů koní, jak jinak. Nevítané a nečekané problémy rodinné, pracovní nebo zdravotní, donutí člověka hledat řešení - tedy pokud situace řešení má - nebo se smířit s tím, že nemá.

Nejsem první, ani poslední, kdo takovou životní křižovatkou prošel. 

Moje problémy začaly ve zmíněném roce 2016 rozpadem 30 letého manželství.

Poté následovaly velké zdravotní problémy, přestěhování na druhý konec republiky (z rodinné farmy na Plzeňsku do nájemního bytu v Šumperku) a výsledkem bylo, že jsem v 55 letech začala žít jinak než předtím. Ve svém „odrazu ode dna“ jsem našla znovu klid, pohodu a radost ze života.  

Až na jednu skutečnost - mé stádo poníků zůstalo v  původním bydlišti, na původní pastvině.  Jezdila jsem za svými poníky, hlavně kvůli činnostem, které by jinak neproběhly, tedy kvůli pravidelnému strouhání, očkování, jezdila jsem na hřebení klisen, jezdila jsem nechat očipovat a později prodat hříbata, ale takhle „na dálku“ se chov dlouhodobě dělat nedá.

Samotnou mne překvapovalo, jak mí „mazlíci“ stále i po delších obdobích, kdy mne neviděli, ochotně přibíhali na zavolání a bylo možné s nimi manipulovat. Dokonce jsem se v obou letech (2016 a 2017) zúčastnila s koňmi národní výstavy, ovšem jen díky velmi významné podpoře přátel a kolegů chovatelů.

Je samozřejmé, že jsem hledala možnosti, jak si své milované poníky přestěhovat jinam. Musím říct, že během roku 2017 jsem dostala dvě nabídky na možnost pastvy mého stáda poníků v Jeseníkách, ale v obou případech by bylo jenom na mě, abych se o koně postarala.

Nejenom, že v jednom případě bych musela vyřešit, jak pozemek oplotím, a hlavně jak na pastvinu budu pravidelně vozit vodu, v druhém případě jak se za koňmi budu dopravovat v zimě. Teď si asi řeknete – vždyť každý se musí o své koně postarat, co je na tom? Já se o své koně starala od roku 1985, neměla jsem je ustájené, ale buď v pronajatém prostoru, nebo přímo doma. Nikdy mi to nebylo zatěžko, ale s ohledem na prodělané onemocnění (zahrnující chemoterapie a ozařování), jsem si uvědomovala, že musím pokračování svého chovu poníků řešit spíše systémem ustájení u někoho, kdo mi na ně dohlédne, když nebudu moci sama. 

Ale komerční ustájení bych sama nikdy finančně neutáhla. Za 14 poníků, byť tedy koníků mrňavých, bych musela zaplatit minimálně 28.000 Kč měsíčně. Na naší farmě mě jejich pobyt stál cca 10.000  Kč za měsíc, počítáno dle toho, že výměnou za současnou péči o mé poníky měl exmanžel zdarma k užívání naše zemědělské pozemky, a já tedy z nich žádný jiný užitek.

Není jednoduché a levné,  někde ustájit dvě stáda poníků, i když jsou to minishetlandi. Přemýšlela jsem o tom, že pokud nenajdu řešení, část koní prodám a tím na nějaký čas ustájení poplatím (a samozřejmě za míň ustájených koní zaplatím o něco méně peněz), ale úvahy, koho si nechat a koho prodat, když většina koní měla pro mne určitou chovatelskou hodnotu, byly těžké.

„Hledám společníka se zájmem o chov shetlandů, kterého zaujalo mé stádo a chtěl by se do chovu pustit“ byla výzva, kterou končil jeden z mých článků v časopise Koně a hříbata v roce 2017. Pár lidí se ozvalo, ale s očekáváním, že v nouzi prodám březí klisny za cenu hříbat v nich…

Na jaře 2018 se mi ale podařilo se někam posunout v řešení – Jitka, která dosud chovala stádo ovcí, chtěla s jejich chovem skončit a chovat místo nich ve vybudovaném  pastevním areálu shetlandské poníky. Oslovila mne, jestli jí neprodám některou klisnu. A tak jsme se nakonec domluvily, že k ní přesunu celé své stádo. Prostorné oplocené pastviny umožnily vytvořit opět dvě chovná stáda, každé s jedním hřebcem. Mladé klisničky měly být umístěny do výběhů ve vedlejší vesnici. Našla jsem si přepravce schopného pobrat všechny poníky najednou, a hurá, konečně jsme mohli pro ně jet a odvézt je.

Po pravdě řečeno, po příjezdu k pastvině jsem se zděsila, jak poníci za pár týdnů, co jsem je neviděla, zhubli. Pravděpodobně hubli už předtím, ale v jejich zimní srsti, dlouhé 10 cm, to nebylo při předchozích návštěvách ještě viditelné. Exmanžel, který se o ně měl starat (tedy o jejich krmení), nechal koníky strádat, protože v té zimě (2017-2018) velmi podražilo seno, a on raději všechno dobré prodal. A tak pro mé poníky zbylo jen seno plesnivé, neprodejné, které raději nežrali, sytili se jen slámou a pásli se na zbytcích loňské trávy.

Ačkoliv jsem  manželovi nechala za péči o mé koně zdarma k užívání naše společná pole, a poníci mu také pomáhali získávat dotace na travní porosty, málem u něj zahynuli hladem.

Co teď? Poslat dopravce pryč a udat manžela za týrání zvířat?

Úřady to rychle nevyřeší, a manžel by se snadno z odpovědnosti vymluvil – nejsou to moji koně, ale manželky… Také dohady s exmanželem, aby dal koním do krmelce lepší seno, by byly zbytečné – vždyť všechno to kvalitní už prodal. A hlavně - koně potřebovali nejen nakrmit, ale intenzivní starost, kterou bych jim v „nepřátelském území“ bývalého domova nemohla poskytnout. Tak jsme přece jen koníky naložili a cestou jsem s úzkostí sledovala na kamerách z auta i vleku, jak cestu snášejí. Dovezli jsme je živé, ustájili ve stáji s plnými žebřinami nádherného sena a doufali - společně s Jitkou a jejím manželem - že je dokážeme zase dostat do kondice.

To však nebyl ten největší problém, který na mé poníky po přestěhování dolehl.  

Ale o tom vám napíšu zas příště…

(PS: fotit hubené koně jsem neměla čas ani chuť, a myslím,

že i kdybych fotky z té doby měla, čtenáři tu hrůzu vidět nemusejí;

proto ilustrační  fotky neodpovídají popisované situaci)

Všechny vás moc zdravím,