Už to vypadá, že každé léto bude naše krajina žíznit. V malém to vidím na své zahrádce a je to drásající. Nejde ovšem jen o letní problém, v létě je to jen víc vidět – jde o trvalý úbytek vody v naší krajině, postupné vysychání, které si lidé snad začínají uvědomovat... i když se zdá, že většina populace (které pořád teče voda z kohoutků) to nevnímá jako moc naléhavý problém.

Trápí to spíš jen menšinu, která má užší vztah k půdě, rostlinám a přírodě, nebo je přímo závislá na tom, co na polích, loukách, zahradách a v lesích vyroste. Kupříkladu Daniel Pitek, majitel rozsáhlých pozemků v Českém Středohoří, kterého sleduju na Facebooku, už píše, že tam u nich usychají nejen jehličnaté porosty, ale umírají i listnaté lesy na suťových svazích...

Co dělat. Aspoň se snažím na své zahrádce udržet oázu života – zatímco, jak koukám přes plot, to někteří sousedé už vzdali a nechali záhonky pusté a prosychající do hloubky...

Jak si poradit?

Popíšu tu různé způsoby, jak se snažím sucho řešit, ale všechno to funguje jen částečně a do jisté míry.

Tak především jsem na podzim nechala nainstalovat dva kubíkové IBC barely, které skutečně nachytaly z dešťů vrchovatě vody. Na zalévání mi vystačily asi měsíc, což je mnohem lepší než malé dvěstělitrové barely, které jsem používala do loňska. Nicméně už jsem „na suchu“ a musím zalévat z vodovodu. Což mě hněte. Jednak proto, že si člověk uvědomuje svou zranitelnost a závislost na vodovodu, a jednak proto, že studená tvrdší voda nedělá půdě a rostlinám dobře, a teď nově (jelikož se do hloubky zabývám půdními živáčky) mi došlo, že zřejmě zabíjí i bakterie, protože v ní ještě jsou stopy chloru.

Další možností je pěstovat rostliny na vláhu nenáročné – takové mám v nejslunnější partii zahrádky, jsou to v zásadě středomořské bylinky a vévodí jim fíkovník. Další plochy, kde nejvíc pobýváme, jsou vysypané štěpkou. Tyhle typy ploch se zalévat nemusí a mohu je rok po roce rozšiřovat a ustupovat od pěstování rostlin náročnějších na vláhu. Zeleninu typu rajčat a salátů můžeme konečně mít ve velkých květináčích, to se mi zdá dokonce úspornější na zálivku, jelikož vláha se v nich celkem drží, zatímco ve volné půdě, nekonečně žíznivé, se rychle rozplývá a mizí...

Ale přece jen mám pořád ještě záhonky s jahodami, libečkem, rebarborou a dalšími trvalkami, a v tom mám nasázeno pár hodně náročných brukvovitých rostlin jako je vytrvalá brokolice, Schwarzkohl (černé zelí, semínka jsem si dovezla z výletu do Bamberku), Tree cabbage (česací dva metry vysoká kapusta z Anglie – to člověk prostě musí vyzkoušet)... takže každý večer pobíhám s hadicí a konvemi a zhruba půl hodiny až hodinu napájím záhonky vodou.

Samozřejmě se snažím mulčovat. Posekaná květnová tráva mi sice moc dlouho nevydržela a sluníčko ji speklo do nepatrných suchých vlákének neposkytujících půdě mnoho ochrany, ale náš pan pokryvač odřízl obří větev z naší staré douglasky – jelikož ohrožovala střechu – a tím pádem jsem získala opravdu hodně chvojí na mulčování, které už je na záhonech opravdu znát. Další zdroje větviček s listím mám z keřů, které špatně snášejí sucho, optimisticky vyhnaly nové větve a šlahouny, ale teď vadnou a hnědnou – takže redukuju jejich listoví, ušmikávám větvičky a zase mulčuju: to se týká hlavně klokoče (který v přírodě roste ve vlhkých hájích) a zimovzdorného kiwi. A konečně mám jeden tamaryšek, který pěstuju záměrně na mulč – každým rokem ho kopicuju.

klokočí

K tomu ještě právě teď přidávám poslední metodu: místo kapkové závlahy (kterou si v naší džungloidní přírodní zahrádce moc neumím představit, a taky mi vadí to vhánění vody pod tlakem rovnou z kohoutku) si postupně pořizuju zavlažovací květináče, ve kterých zalepím dírku, zakopu je do země, naliju do nich vodu a přikryju miskou... a pozoruju, jak se z nich voda pomalu vsákává do okolní půdy. Tedy já vím, že existují speciální nádoby typu olla, jsou krásné a připomínají amfory, ale nepřijdou mi pro mé účely zrovna praktické – nějak mi vadí, že do nich není vidět, na zimu by se měly vyndavat a při větším počtu se dost prodraží. Je fakt, že některé květináče (v závislosti na materiálu) odmítají prosakovat, a tak experimentuju s tím, že dírku naspodu nezalepím úplně, ale nechám tam nepatrný otvůrek pro vodu.

Tohle všechno dohromady trochu pomáhá udržet zahrádku při životě a zároveň nevyplýtvat na zálivku příliš mnoho pitné vody, ale co je to platné, na porostech je znát „zaražený růst a vývoj“. Nehledě na trávník, který nechávám zežloutnout, jelikož už vím, že se dokáže poměrně rychle vzpamatovat.

Samozřejmě to neznamená, že bych se s klimatickými změnami smířila. Naopak kvůli nim docela panikařím - stačil by malý posun k ještě tropičtějšímu a víc pouštnímu počasí a úplně všechny snahy o přizpůsobování by rázem byly k ničemu... není nic těžkého popustit uzdu sci-fi fantazírování o tom, že to, co kolem sebe teď pozorujeme, je jen úvod k dystopii, kdy se voda z našich končin vytratí docela, zmizí i z vodovodů, krajina se změní v polopoušť, kde přežijí jen nejhouževnatější druhy, nejodolnější k suchu, jejím obyvatelům nezbyde než zvednout kotvy a pokoušet se migrovat kamkoli, kde voda ještě bude... jenomže peníze a věci ztratí hodnotu a nastane boj o holý život...

Naopak pro mě začíná být těžké na podobné vize pořád nemyslet.

Eva Hauserová