"Přísloví je krátká věta založená na dlouhé zkušenosti." Řekl Miguel de Cervantes. Mám ráda přísloví. Je v nich hluboká moudrost, a v podstatě se těžko najde něco, nějaká situace, činnost, na kterou by se nějaké z nich nenašlo. Tak zkusme si to vyzkoušet... Našla jsem jedno, které se mi nesmírně líbí: "Kdo miluje svého psa, musí milovat i jeho blechy."
Co já se ženským naříkám, že pana absolutně dokonalého, případně rytíře na bílém koni nemají šanci najít. Že ten, koho si vyberou (nebo vybraly), nebude bez chyby, stejně jako nejsou ony. Že záleží jen na míře vzájemné tolerance. Že si musí včas uvědomit všechny jeho chyby, nejen to, jak je úžasnej v posteli, jak příjemné má finanční zázemí. Ale že třeba taky vyluzuje občas nelibé zvuky, že doma chodí děsně rád ve vytahaných spoďárech, i když v kanceláři platí za firemního elegána.
Jsou věci, mnohdy i nepříliš vábivé, které pro ně budou snesitelné a naopak - mnohdy dovede vytočit i záležitost poměrně nevinná. Například si mi postěžovala jedna, že její partner se občas v posteli drbe na své hustě ochlupené hrudi. Čte si, a přitom se drbe... A ty jeho chlupy prý taaaak odporně vržou...
Jenže - tohle jí vadí až teď, po osmi létech. Po o něco delší debatě jsem pochopila, že to je jen jeden z mnoha zástupných problémů - protože ona je dnes už alergická na cokoliv, co s ním souvisí. Je to asi rok, co jí poměrně dost ublížil. Přišla mu (jak fádní) na nevěru. Ale ustála to, pokračují dál. Jenže ona dnes ty jeho blechy nesnese... Nesnese už ani jednu z nich, vidí každou extra i všechny dohromady. Nevím, jak to tam dopadne....
Znáte nějaké přísloví na podobné téma?
d@niela
ale ještě spíš:
Chceš-li mít stálou lásku, drž ji na trojím provázku.
Kde je láska, tam je také bolest.
Láska je rouškou nedostatků.
Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk.
Dobré slovo i železná vrata otvírá.
Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi neušel aspoň půl míle
