Asi víte, co je lanýž. Vzácné a drahé houby s tímto jménem se vyskytují zejména ve Středomoří, například v italském Piemontu, ve francouzském Périgordu či v oblasti Istrijského poloostrova. Rostou převážně v dubových a jiných listnatých lesích. Jenže - já vám nechci psát o houbách, ale o lidech. Lidech, kteří jsou stejně dobří a především - stejně vzácní.
Tohle přirovnání mne napadlo, když jsem přemýšlela, jak zdůvodnit mnoha skuhralkám, proč je tak těžké najít "toho pravého, vysněného, hodného, milého... atd." Ano, je to asi stejně náročné, jako najít v lese lanýže :-). Nehledě i na další možnost podobnosti, protože tahle houba není zrovna nejhezčí. A přitom jak je úžasná!
Ono totiž stejně tak u partnera nezáleží na kráse, jako na jeho kvalitách. A i když jsem zatím psala o tom partneru-lanýži v mužském rodě, stejné trápení mají muži. Najít krásnou kočku nen nějak moc těžké, ale aby byla i ta známá "partnerka do deště"?
Tak zaprvé všem hledačům doporučuji, aby si napsali všechny své požadavky. Ty hlavní, i ty, které jsou třebas na první pohled malicherné. Mj. jistě víte, že kolikrát nějaká ta drobnost časem hraje roli největšího rozvraceče vztahu, drobnost, kvůli které se stanete na partnera až alergickými.
I. Rozhodně nelovte.
Nesoustřeďte se na hledání. Ten, případně ta, která urputně loví, je k poznání a spíš než by se zadařilo, budou před nimi případní partneři uhýbat, utíkat. Ono je to snad nějak z toho nadrženého lovce cítit …
Vzpomínám si na jeden konkrétní případ. Jedna moje - moc hodná a milá - kamarádka byla velice nešťastná, že stále nikoho nemá, zkoušela všechno možné a výsledek se nedostavoval. Tak jsem se rozhodla to „okouknout“, případně jí nějak navigovat. Manžel souhlasil, slíbil hlídat naše mrňata, a my dvě se vypravily večer na tanečky.
Měly jsme super místo, kousek od parketu. Helena se kradmo rozhlížela kolem, chvilkami rudla, byla jak na trní. (Nevím, asi bych se podobně chovala a cítila před bunggie jumpingem.) Konečně pro ni někdo přišel. Vzápětí jsem šla s někým na parket i já a snažila se nenápadně být poblíž. První tanec oba mlčeli, každý hlavu na jinou stranu, dvě pohybující se sfingy. Později už tančili kus dál, ale všimla jsem si, že si povídají. Super.
Když jsme se zase setkali u stolu, hned jsem na ni zvědavě vyjela, o čem si povídali?
„O dovolené, co budeme dělat v létě.“
„A co on?
„No, říkal, že pojede s partou na vodu, tak jsem se zeptala, jestli můžu jet s nima taky.“
„Ježišmarjá, proč? Vždyť jste spolu mluvili poprvé v životě. Co ti na to řekl?“
„Že ještě neví…“
Pochopitelně, že už pro ni nepřišel.To přeci není možné! Ona do něj hned zaťala spáry!
Bylo to s ní docela těžké, ale snažila jsem se ji navigovat a kupodivu se nakonec zadařilo. Sice to trvalo trochu dýl, ale po několika "výukových večerech" si Helena někoho našla, vdala se, vymilovali si synka a nějakou dobu spolu dokonce manželili. Nevydrželo to sice moc dlouho, je už dávno a podle všeho navždy rozvedená, ale to je zas jiná story. (Ono totiž není zas tak těžké si někoho najít, případně se i okroužkovat, ale horší je, ve vztahu vydržet, umět žít ve dvojici. To je holt už podstatně vyšší level...
Nesmíte být jak suchý zip, hned se přilepit.
Ve vztahu funguje nesmírně jednoduché pravidlo: jeden couvá a tím dává tomu druhému najevo, že jeho zájem není až tak žížnivý. Což toho druhého podnítí - vlastně provokuje - k tomu, aby se snažil couvajícího odchytit.
A - platí to i obráceně: pokud se na partnera nějak věšíme, oblemcáváme ho svými city, vyžadujeme 100% jeho času, začne zcela zákonitě couvat.
d@niela
Mj. máte nějaký konkrétní příklad? Napište!
Fakt by me zajimalo, jak tohle vysvetluji treba psychologove.
Je to možná trochu drsné čtení, ale realistické.
Nenapravitelný romantik by mohl přijít i o iluze...
Svého muže jsem poznala, když jsem se rozhodla budovat kariéru a nevdat se.
Naše druhé dítě jsme počali po marných snahách, když jsem se rozhodla přijmout řídící funkci a nevěnovat se už mateřství. Podepsala jsem smlouvu těhotná, aniž bych tušila.
Další dvě děti jsme osvojili, když jsem vyhodila poslední věci po starších dětech s tím, že je nikdy nebudu už potřebovat.
Telefon, že jsou na cestě k nám, přišel, když jsem nastoupila do paralelního zaměstnání, kde se mi konečně začalo dařit.
Nerozumím tomu. ALE FUNGUJE TO.
. Mně někdy pomohlo projet si v hlavě celou cestu zpátky a někdy jsem našla - třeba hodinky na splachovací nádržce od WC, kam jsem je odložila před tím než jsem šla mýt sprchový kout - a tak podobně.
