Tak si čtu vaše návody, rady.... A přicházím tedy i s tou svou. Je to už hodně dávno, co jsem prožívala (jako každý z nás) zoufale nešťastnou lásku. Bylo to jak hrozná choroba, horší než bolavé zuby, rozbité koleno, migréna a co já vím ještě - všechno dohromady. Hlava mne neposlouchala, jen kdesi v pozadí poslední záchvěv rozumu mi dovoloval jít do práce, ale už ne se na práci soustředit. Místo očí jsem měla dva vodovodní kouhoutky. Puštěné...
Vybrečela jsem se kamarádkám. Nepomáhalo to. Svěřila se mámě - nepomáhalo to. Trvalo to skoro čtyři měsíce, tohle moje systematické hořekování. Už jen při pohledu na mne se muselo všem okolo svírat srdce, vypadala jsem tak, že "boží umučení" bylo proti mě kreslená groteska. Až jsem jednou u jedné z kamarádek natrefila na její starší ségru. Nebo - spíš - mne a mého skuhrání už měla kamarádka plné zuby a přehrála mne na ni? Nevím, ale každopádně, od toho dne se všechno změnilo...
To, co mi kamarádčina sestra poradila, jsem později ještě několikrát použila. Ne, není to tak, že by se člověk z minuty na minutu "uzdravil", zmoudřel, ale rozhodně, mě to pomohlo a pomáhalo. Tak poslouchejte, co mi řekla:
- Danielo, jestli jsi ve stavu, že nemůžeš být bez něj, tak s ním buď, klidně. Ale - stanov si (sama pro sebe) podmínky, které budeš striktně dodržovat. Stýkej se s ním, ale nespi s ním, nemazli se s ním, nelíbej se s ním. Scházejte se jen společně "s jinými".
- konkrétně to bylo tak, že jsme si šli třebas sednout do restaurace. Naši známí a my. Známí o ničem nevěděli, já nic nikomu neříkala, on rovněž, protože stále doufal, že mne ukecá. Ale já jsem vždy z nějakého důvodu odešla dřív než on. Se všemi jsem se bavila, s ním také. Ale nedopustila jsem žádné důvěrnosti, nešla jsem s jen ním pod jednu střechu, natož pod jednu duchnu :-))). Tenkrát sice ještě nebyly mobily (stolní founy už byly, sice to bylo v minulém tisíciletí, ale po stromech už jsme nelezli...), ale každopádně jsem mu řekla, aby mi nevolal, že se ozvu já...
- a tím se vyřešila další věc, kterou jsem prožívala stejně, jako vy dnes: neseděla jsem před tou černou mrchou (stolní telefony bývaly černé), nehypnotizovala jsem ji, aby už, už, už! zazvonila... Teď zas čekal ON! A že čekal, to mi věřte...
- Během této "odmilovávací" doby, si ho dej pod "zvětšovací sklo" - prostě si víc všímej, jak jedná - s tebou, s ostatními; jak mluví, jak se chová v různých situacích. Snaž se co nejvíc se na něj dívat ne okem rozostřeným láskou, ale tak, jak se na něj dívají ostatní; jednoduše - snaž se ho brát a vnímat takového, jaký opravdu je. Znovu si probírej vše, co a jak to bylo: jak se v které situaci zachoval, co pro tebe udělal (třebas i to, co by bylo jemu nepříjemné, ale dělal by to jen a jen kvůli tobě), případně, zda jen bral a nedával (tím nemyslím jen materiální, ale především citové "statky").
- Snaž se oprostit erotiku od vztahu - tedy jednoduše řečeno, přemýšlej, co všechno mimo erotické přitažlivosti je na něm tak unikátní...
- už jen to, že jsem se musela soustředit na to, být "fyzicky nedosažitelná", mi trošku zvedlo moje poničené sebevědomí. A - naopak se u něj víc projevily jeho mužské lovecké pudy :-))). Což mi, proč to nepřiznat, také dělalo dobře. Ale - věděla jsem, že nesmím ustoupit! Za žádnou cenu!
- stále jsem ti totiž přehrávala to, co vlastně bylo důvodem a i když se moje srdce tomu bránilo, rozum pomalu nabýval zase své území. Už to nebylo tak zlé, už jsem ho dokázala vidět očima ostatních. A po určitém čase - věřte mi! - přišlo uzdravení... Respektive: dokázala jsem ho vidět takového, jaký opravdu byl. Už jsem si dokázala říct: bylo to hezké, bylo to i smutné, ale už je toho dost. Šmytec... Tehdy jsem si pak vychutnala vítězství nad sebou samou: tahle kapitola pro mne skončila, můžu už jít v pohodě dál...
Vím, zklamání vždycky hrozně bolí, člověk se cítí tak moc bezbranný, ponížený. Smůla, není mu už "pár" let, aby se rozběhl a vyplakal v mámině náručí, najednou jsme na všechno sami a máme pocit, že se všechno proti nám spiklo. Ale - právě ta dospělost nám dává sílu, abychom tohle vše překonali. Musíme proto zvládnout být zodpovědní i ve svém žalu - už opravdu nejde sebou praštit na zádíčka, mlátit ručičkama nožičkama a ječet: "Já ho chcíííííííí, mamííí, já ho chcííííí..." Věřte mi, hlavní je se tomu tolik nepodávat.
A ještě jedno: ráda bych vám připomněla jedno zajímavé a téměř stoprocentně účinné pravidlo, které vám chci přímo demonstrovat:
- vezměte si do rukou pravítko a držte ho každou rukou na jednom konci. Pevně. Nyní tou jednou, dejme tomu levou rukou, pohněte kus doleva. Co udělala ta vaše pravá?
- teď zase pro změnu tou levou rukou zatlačte doprava. Co udělala vaše pravá?
Já vím, vypadá to jako hloupost, ale tady to máte přímo názorně: když jste levou uhnuli, vaše pravá šla mechanicky za ní; když ste levou zatlačili na tu pravou, tak ta zase mechanicky couvla... Jo, přátelé moji, takhle to je i ve vztazích. Když budete pro svého partnera (partnerku) jako stíhačka, bude před vámi utíkat. Naopak, když si vámi nebude jistý, nebudete tou vždy a na všechno připravenou rohožkou, bude se snažit.
Však ten exkomunikovaný nevěrník, který dostal právě kopačky, taky najednou je převelice aktivní... Ale - byla by opravdu hloupost se tím nechat zmást, uchlácholit. Ono se říká: "čím hrnec jednou navře, tím už provždy smrdí". Je sice pravda, že v některých případech je dobré dát druhou šanci. Ale - neradila bych to už za svobodna... Proč dopředu tolik slevovat?
Akorat ze tohle asi nebude fungovat, pokud tomu protejsku budete totalne ukradeni. Tezko pak ocekavat, ze hrani na "vzacnou" ho k necemu primeje a vyburcuje jeho aktivitu. Proste nekdy funguje zatahnout pravitkem nalevo, ale nekdy se to pravitko nazdory fyzikalnim zakonum stejne prodlouzi :-).
A čas, než se tak stane, je dobré proložit zábavou, dělat věci, co nás baví, co jsme už dávno chtěli udělat, plnit si své sny. Najít si takovou aktivitu, která nás pohltí. Třeba horská turistika. Plavání. Návštěva kinokavárny s kamarádkou, kterou taky baví filmy s duší. Předělání bytu k obrazu svému. Číst, číst, číst, až se učtete. Najít si pár podobně založených lidí a podnikat výlety, cestovat, chodit po lese. Začít se rozmazlovat sama. Dělat to, co jsme předtím nemohli. V ideálním případě je dobré vylít na mobil horké kafe, aby nefungoval a nenutil nás se k němu neustále vracet s otázkou, jestli nemám náhodou nějakou novou zprávu.
A nic se nedá uspěchat - rýma se také léčí sedm dní, u někoho zmizí během tří. 
ono je hezké být milována, ale když tě miluje chobotnice...no nemusí mít jeden všecko, že
Před rokem a půl o Vánocích jsem se náhodou seznámila s jedním člověkem, který je čech, ale žije v Americe, ale každý rok na Vánoce se sem vrací. Seznámil nás jeden kamarád skutečně náhodou. Zjistil, že se zajímám o fotografování a že mám nový foťák, se kterým neumím moc zacházet a nabídl mi, že můžeme jít spolu na Petřín a že mi tam vysvětlí co a jak. V předvečer naší schůzky mi napsal, jestli bych s ním nešla na večeři. Napsala jsem mu že ne, protože se mi vůbec nelíbil a řěkla jsem si, že to tím úplně zkazil, že mi dal najevo že se mu líbim - tak jsem si to vyložila a bylo mi to nepříjemné. Jak jsem řekla, on se mi totiž nelíbil vůbec. Přemýšlela jsem i o tom, že s ním následující den nepůjdu, ale nakonec jsem šla. A jak dokonale se můj názor na něj během jednoho půl dne s ním změnil, hrozně mi lichotil a dal mi najevo, že se mu líbim a že jsem fajn a řekl, že hned jak mě viděl, tak věděl, že si spolu budeme rozumět. A to mě strašně ovlivnilo, je to přesně tím mým nízkým sebevědomím, já jsem hned okouzlená tím, že mě někdo ocení a hned se do něj zamiluju...Ještě ten den mne pozval na svojí rozlučkovou párty, kam jsem přišla, ale potom jsem toho litovala,protože jsem mu tím moc dala najevo, že mi s ním bylo taky fajn...Pak odjel. Napsala jsem mu jednu zpávu na fb, citově nijak nezabarvenou,jen že mu děkuju za fotografický minikurz a ať mi pošle název jedné knížky, kterou mi doporučoval. Neodepsal. Během roku jsem na něj myslela, hlavně samozřejmě těsně potom co odjel, ale i pak dál. V létě se na fb objevila jeho fotka s komentářem "just married" . To bylo jak rána kamenem, vážně mě to šíleně zasáhlo, úplně absurdně hodně, vždyť jsem s ním strávila jeden den...Vůbec jsem ho neznala, ale stejně mi s ním bylo tak strašně dobře...V tu chvíli jsem přemýšlela o tom, že si ho vymažu z přátel, že mi nestojí za takové emoční výlevy, že se přece nenechám ovládat nějakým facebookem, ale neudělala jsem to.
V prosinci, tedy rok od toho, co jsem ho poznala mi napsal zprávu, že zas přijede do Prahy a že by mne rád viděl ať mu pošlu číslo, že mi zavolá. Několikrát jsme si volali a sešli jsme se a povídali jsme si a plynulo to úplně úžasně, chtěli jsme si toho hrozně moc říct. Byli jsme spolu několik hodin a potom jsme šli do klubu ještě s jeho dalšími přáteli. Ten večer mezi námi k něčemu došlo - ano teď toho lituju, ale už to tak prostě je. Neměla jsem to dělat, vím...Pak byl Silvestr a vůbec se mi neozval, ale pořád byl ještě v čechách, ale v té době už i se svojí ženou. Po novém roce, den předtím než se vraceli zpátky do Ameriky, mi zavolal a sešli jsme se na oběd a byli spolu až do večera a pak šli opět na jeho rozlučkovou párty. Celou dobu jsme si skvěle a otevřeně povídali.Také řekl pár věcí o svojí ženě, například, že se strašně bojí, abychom jí nepotkali, vymysleli jsme nějakou potenciální výmluvu, ale samozřejmě nebyla potřeba. Bavili jsme se spolu jako přátelé, on mi ani nenaznačoval, že by mě chtěl nebo cokoli, vyprávěl mi o tom, jak má tu svojí ženu rád a jak si jí váží a jak chtějí mít děti a já mu zas povídala o svém příteli a o problémech našeho vztahu...Jenže, on to dokázal v pohodě citově ustát, ale já ne- klasika. Dala bych si za to facku. Samozřejmě že jsem se do něj zamilovala až po uši a první dny po jeho odjezdu se to vůbec, ale vůbec nedalo vydržet. Byla jsem odhodlaná mu nenapsat, ale nakonec jsem to nevydržela a sdělila mu, co k němu cítim. Že mi s ním bylo strašně dobře a že nemá mít ženu a žít tak daleko a že mě pěkně zamotal hlavu. Odpověděl mi, že doufá, že se moc netrápím a že možná přijede v létě a že je zajímavé, jak v životě potkáváme spoustu lidí a jen s někým se stane to "beng" a s tím člověkem si prostě strašně dobře rozumíš. Ale nebyl v tom ani náznak toho, že by se třeba chtěl vrátit a opustit svou ženu a práci...Jistě že ne. Od té doby jsme si nenapsali, to je pět měsíců. Až včera na fb jsem mu napsala z nějakého náhlého popudu. Předtím jsem to samozřejmě miliardkrát vydržela, ale včera jsem to prostě udělala. Chvíli jsme si psali, řekl že v létě přijede...ale pak mi napsal, že mu nevyhovuje psát si po chatu a že musí končit protože je v práci...A já jsem úplně vyřízená, pořád na něj myslím, ne jen kvůli tomu včerejšku, před týdnem jsme byli na dovolený a já tam celou dobu myslela na něj. Prostě od toho ledna těch pět měsíců to neztratilo na intenzitě, během toho roku předtím to nebylo tak silný...A prostě nevim co s tím, je to šílený emoční vypětí, nic mě dost nenaplňuje,protože nic neni tak silnýcjako to, co cítim k němu...Vy to znáte, podle toho co jsem četla. A taky podle všech rad, bych ho měla smazat z přátel a v tom srpnu se s nim samozřejmě nevidět, ale dokážu to? Já tak strašně nechci na něj začít zapomínat... Pořád doufám, že se něco stane, ale co by e asi tak mohlo stát, vždyť já bych mu ani nic špatnýho nepřála, on prostě našel tu pravou a chce s ní být...Co mám dělat?...Poraďte...Díky
Když jsem si tu tak pročetl několik těch příběhů, musím říct, že jsem se ve vašich problémech hodně shlédl. Akorát, že u nás to je tak nějak obráceně no.. Je mi 34 let, vždy jsem se ženám určitě hodně líbil, jsem bubeník a tak jsem si na konzertech jejich pohledů a nadbíhání občas i všiml. Jenže mám rodinu a přítelkyni o děvět let mladší a s ní 2 děti, a tak jsem to vše raději přehlížel a držel se od všeho dál. Jenže za těch 9 let co jsme spolu s přítelkyní se stalo tolik nepříjemných událostí, že dnes nevím jak a kam dál. Abych se přiznal, byl jsem strašně hloupej a když má přítelkyně byla poprvé těhotná, několikrát jsem ji podvedl - je to věc, která mě natolik hrozně moc mrzela, že minulý rok jsem to své právě odcházející přítelkyni v opilosti řekl. Myslel jsem, že se mi uleví a že ona odpustí. Opak je pravdou, dal jsem jí do ruky hodně nabitou zbraň. Ano, ukamenujte mne, ale sám dnes moc dobře vím, jak moc hloupé a zbytečné to bylo. Nyní asi dost o mne - ale o mé přítelkyni - za těch 9 let vím o sedmi jejích milencích a možná že o několika dalších ani nevím (a ani nechci vědět), celé tohle vyústilo v náš rozchod v srpnu minulého roku. V listopadu se ale situace obrátila a já přítelkyni vzal i s dětmi zpět, musím říct, byla to láska jak hrom a vše nám klapalo a klapalo a bylo to prostě jak z nádherného romantického snu, plného milování, lásky, úcty a respektu. Pak ale v březnu přijela jedna kapela, v té kapele byl člen, se kterým má přítelkyně něco měla. A já jsem celý ten večer a celou noc nespal a pořád jen kontroloval a hlídal a uháněl. A v jejích očích se ze mě opět stal ten co jen hlídá. Celý tento příběh vyvrcholil tento srpen, kdy jsem přišel na to, že mi byla opět nevěrná s nějakým cizincem. Od té doby vážně nevím jak dál. Snažím se jí tu nevěru odpustit a i si říkám, asi si jsi ještě nedostal co sis zasloužil za to podvádění, když byla těhotná. Jinak jsem typ muže, nemuže, starám se pilně o rodinu, jezdím nakupovat, vymýšlím co o víkendech vařit, pak to i uvařím, beru rodinu po výletech, přítelkyni na dovolenou, kupuji nové auta, máme dobré bydlení, já mám dobrou práci, ale asi je to pořád málo. Mám prostě doma ten typ ženy, která tohle bude dělat pořád dál? Myslím, že od poslední zkušenosti už bude případně natolik opatrná, že už na nic nikdy nepřijdu a bude to tak i lepší. Jenže já nevím, jestli s ní mám doopravdy zůstat. Tak strašně mě to podkoplo nohy, tak hrozně mi kleslo sebevědomí. Jelikož se mnou moc často nespí, tak o sobě mluvila jako o frigidní matce, co sex k životu nepotřebuje, ale nějak mi to nezapadá do toho jak se ve skutečnosti chová. Se mnou totiž moc často od března tohoto roku už zase nespí. Naposledy to v podstatě bylo před 2 měsíci a od té doby nic.. Bohužel jsem poté, co jsem na tuto poslední nevěru přišel, na ni vztáhl ruku a dal jí asi 4 veliké facky a 2x plivl do tváře a nazval jí kurvou. 
Mrzí mě, že se to stalo, ale byl jsem tak moc zklamaný a cítil se tak strašně moc podvedený, že jsem se já hlupák neudržel 
.. Od té doby - jsou to 2 týdny - jsem se doma moc nezdržoval, ale nakonec jsem si řekl, že to ještě prostě zkusím dál. Máme doma přeci ty 2 nádherné děti, které oba strašně moc milujeme. Nevím, jestli ale má jakkýkoli význam v tomto setrvat jen kvůli dětem. Jenže já jí i pořád strašně moc miluji, i se snažím kvůli ní velmi výrazně předělat. Začal jsem cvičit, už jsem shodil 5 kilo a nyní vážím 78kg při výšce 182 cm a chci si vypracovat pěkné, ale nepřehnaněsvalnaté tělo. Ona je velmi pohledná, řekl bych spíš krásná a nádherná a sexy mladá slečna, na které není absolutně poznat, že má již děti... Ale co dál? Zkusit ten vztah znovu vybudovat, zkusit znovu vybudovat tu ztracenou důvěru a prostě doufat? Nebo si také najít milenku? Četnost našeho sexu je velmi malá a já mám sex velmi moc rád a také mě prostě v životě nabíjí pozitivní energií a chutí do všeho...
♥