Podle mě je více než pravděpodobné, že Čeněk za pár let bude za své zločiny hnán před boží soud a rozlícený dav s vidlemi a loučemi pod taktovkou předáků z prostého lidu bude mého syna lynčovat na náměstí a lámat ho v kole. Na mě, coby milujícím otci je, aby se tak nestalo, popřípadě, aby následky nebyly tak drastické. 

V podstatě se ode mě očekává, abych potlačil veškeré své potřeby jako spánek, duševní zdraví a podobně, a navzdory sílícímu zoufalství toho malýho ničemu vychoval, jak jen nejlíp dokážu.

Takovou mou berličkou na strastiplné cestě výchovy jsou bezesporu tresty podle hesla "strom se ohýbá, dokud je malý".

Čeněk je miniaturní zločinec zatím lokálního charakteru. Je to rabiát, samorost a ničema. Z toho důvodu jsou různé tresty zapotřebí. Otázka je však nabíledni. Jak potrestat malé dítě? A hlavně - jak potrestat Čeňka?

Tělesné tresty tak nějak nepřipadají v úvahu. Čeněk je má rád. Sado-maso libůstky mu očividně nejsou tak úplně cizí, takže když například v dobrém rozmaru vezme láhev s vodou, odšroubuje víčko a posléze celý obsah vyleje do vysavače, je tak nějak samozřejmé, že dostane na zadek. Výsledek je však takový, že se celou dobu výprasku děsně směje. Je to výsměch mé výchově a takové obrazné plivnutí mi do tváře (to taktéž s přehledem dává i neobrazně).

Pokud na něj začnu křičet, tak uchopí nejbližší předmět, který má v dosahu, a zdrhá. To fakt nevím, proč dělá a jaký to má účel, ale jsem přesvědčen, že je to taky nějaká forma výsměchu mojí autoritě.

Pak, jednoho dne, z čista jasna, jsem na to přišel. Čeněk má rád dudáka. My jsme ale velmi přísní rodiče a dudáka dostává výhradně na spaní. Ráno ho s řevem a slzičkou v oku odevzdá a dostane ho až opět před spaním (před spaním mnohdy znamená i pět hodin před samotným spánkem, jelikož když jde Čeněk spinkat, neznamená to, že jde spinkat, jestli mi rozumíte).

Plán byl následující: Čeněk ve své neskonalé dobrotě hnán bohulibými motivy vezme kyblíček a začne s ním třískat do televize. Nejprve ho něžným, leč hlasitým hlasem okřiknu. Pokud pokračuje ve své záškodnické činnosti, dám mu do pusy dudáka. Nechám ho dudat deset vteřin a pak mu dudáka vezmu. Čeněk posléze začne řvát a bude mít trápení. A to je ta správná cesta.

Jsem génius na poli rodičovství. Netřeba děti mlátit. Stačí na to jít chytře a potrestat dítě odepřením rozkoše, kterou ho před tím nechám na chvilku okusit (tato věta vyzní divně a zavání i kriminálem).

Každopádně ještě jednou rád zopakuji to o tom géniovi rodičovství.

Takže se to všechno má tak, že nyní Čeněk mlátí imrvére kyblíčkem do televize, aby dostal dudáka a génius rodičovství přiznal porážku.

Nezdar s dudákovým stylem výchovy mě přiměl si uvědomit, že každý trest musí být šit na míru konkrétnímu zločinu. Pro ilustraci přikládám pár příkladů:

• Zločin: Nekázeň v kočárku

Čeněk moc dobře ví, že v kočárku se dělá hačí. Kočárek je totiž pojízdná oáza klidu a míru a vezoucí se pasažér má za úkol být hodný, sledovat okolí a občas vtipně zažvatlat a být roztomilý. To jsou zajetá pravidla prověřená řadou generací.

Čeněk je však malý anarchista a rozvraceč všeho, co zavání řádem a pohodou, proto v kočárku nehačá, nýbrž se staví, poskakuje a má tendence z kočárku vyskakovat za jízdy. V kočárku jsou sice popruhy pro přikurtování a znehybnění pasažéra.

Výrobce ale patrně konstruoval kočárek pro neduživé a nedonošené jedince, kteří jsou rádi, že dýchají a že jim bije srdéčko. Čeněk se z popruhů dostane takřka okamžitě a jsa v rauši se posléze vrhá střemhlav z kočárku na zem. Jeho počínání v kočárku hbitě vyhodnocuju jako nežádoucí, a proto je třeba zjednat pořádek.

Následuje většinou scéna na veřejnosti, kdy na něj řvu, že to je fuj, tohle, co dělá a že fuj věci dělat nebude. Není vůbec neobvyklé, že sem tam přihodím nějaké to plácnutí. Občas mi v návalu hysterie přeskočí hlas anebo například zasípu. Okolí ne zcela správně vyhodnotí mojí osobu za rodiče-tyrana a není výjimkou, kdy mi kdejaký cucák kecá do výchovy slovy: "Nekřičte na to dítě, co jste to za rodiče. Styďte se".

To pak mám vždy chuť vzít Čeňka i s kočárkem a vší silou jimi dotyčného praštit přes hřbet. Jednou ten pohár trpělivosti přeteče a já to fakt udělám. Někoho umlátím kočárkem s nepřikurtovaným dítětem, který nehačá. A nebude mě to mrzet.

To mi připomíná nedávnou příhodu, kdy jsem během vození kočárku potkal kamaráda, kterého jsem už dlouho neviděl. Skoro jsem si ho nevšiml, jelikož Čeněk zrovna visel z kočárku hlavou dolů zaháknutý nohou o třmen a řval a já zrovna přemýšlel, jaké je to být kolibříkem (jak si poletuje z květiny na květinu a nic jiného neřeší).

Nakonec mě kamarád oslovil a já se vrátil do reality. Narovnal jsem Čeňka zpět a začal jsem se vybavovat s kamarádem. Čeněk v přítomnosti cizích lidí zaujme pozici hodného chlapečka a dělá, jako by ho vlastně z jámy pekelné nepřinesl sám Belzebub, nezazvonil nám u dveří a posléze rychle zdrhnul, zanechav nám toho malého pekelníka za dveřmi.

Kamarád mi pochválil, jaké mám hodné dítě a tvrdil, jaký mám krásný život, že se doma válím a nic nedělám, zatímco on dře osm hodin denně v kanceláři. Kopnul jsem toho ksindla do holeně a od té doby s ním nekamarádím.

Zločin: Mlátí tátu hokejkou

Věc se má tak. Můj otec, hokejový fanatik, zasypal Čeňka hordou malých hokejek v domnění, že tím z něj udělá automaticky hokejistu. Malý hokejista hokejky používá na tyranizování domácnosti. Prostě mu tak nějak sedí do ruky a zapadají mu do konceptu "utýrat fotra a pak dostat novýho, lepšího". Proto ke mně přiběhne, praští mě vší silou malou hokejkou do nohy, hokejku odhodí, zatleská a běží si pro další.

Co s tím? V první řadě je třeba potrestat mého otce, že dal Čeňkovi hokejky. Dát mu něco takového je šílenství. Proto jsem udělil mému otci domácí vězení (cítil jsem takové trochu zadostiučinění). Nejsem si však jist, jestli můj trest přijmul a domácí vězení opravdu dodržuje, a proto jsem si to posichroval a šoupnul Čeňka k našim na celý víkend.

Samozřejmě, že jsem mu přibalil hokejky. Podle mě to bude pro mého otce dostatečný trest.

Čeňka jsem rovněž potrestal domácím vězením. Podle mě to žádný výchovný dopad nemělo, protože asi hodinu po udělení domácího vězení, jsme šli na procházku, jelikož doma mě to nebavilo a mám zakázáno opouštět byt bez dítěte.

Zločin: Zakusuje se do táty

Od té doby, co Čeňkovi narostly zuby, dělá akorát tak machry. Do všeho kouše, všechno hlodá a podobně. Nejhůř jsem na tom já, protože se rád zakusuje do mých horních partií. Nejhorší je, že se zakousne a nepustí. Z jeho malých úst pouze zasyčí zlomyslný smích a tím to hasne.

Gudrun Hermann ve své knize "Kynologie pro každého" radí v takovém případě buď udeřit zakousnutý objekt do slabin a nebo dloubnout do očí. Čeněk ale není tak úplně pes, takže na něj křičím tak dlouho, dokud ho to nezačne nudit a nejde si raději pro hokejku, kterou by mě mohl dorazit.

Zločin: Čůrá na podlahu

Ještě stále se nám nedaří vypilovat dovednosti v oblasti chození na nočník. Čeněk sice s velkou slávou usedá na nočník, ale místo nějakého výkonu se směje a dupe nožičkama. Patrně stále nepochopil účel nočníku. Jakmile dodupe, vstane a nahatý odběhne na příhodné místo, kde se vyčůrá na podlahu. Potom v tom máčí nohu a je šťastný.

Kynolog Gudrun Hermann v tomto případě radí živočicha přitáhnout k loužičce, namočit mu v tom čenich a říkat: "fuj, fuj". Když jsem namočil Čeňkovi v loužičce čenich, začal loužičku olizovat a vykazoval známky spokojenosti, takže zde jsem opět neuspěl.

Zločin: Šiju boty do roboty

Nataša učí Čeňka pořád nějaký nesmysly, jako jsou básničky, říkadla a podobně. Já osobně nechápu, k čemu mu to v životě bude dobrý, a považuju to za ztrátu času. Já třeba raději Čeňka naučím něco opravdu potřebného jako například jak přežít v divočině pouze s izolepou, a nebo jak chytit mamuta do pasti.

Nedávno si Čeněk velmi oblíbil básničku "Šiju boty do roboty". Nevím přesně, jak ta básnička pokračuje, protože je úděsná, a já jsem ji raději vytěsnil. Vím akorát, že končí slovem "kšááá". Čeněk k tomu umí i tematický taneček, kdy míchá ručičkama (asi jakože šije boty. Tady je vidět, že ho Nataša učí úplný nesmysly, protože takhle se boty stopro nešijou) a na konci, kdy je to "kšáá", ruce rozpřáhne a zapiští.

Teď mě s tím pořád otravuje. V rámci otcovství, kdy jsem naplno dřel v trenkách na gauči a sleduje televizi usrkával kafe s rumem (ano, naučil jsem se dávat si do kafe rum. Postupně, čím déle jsem na mateřský, přidávám rum do všeho a pak je život o trošku lepší), zase přišel oplendovat až ke mně a máchal ručičkama, jakože šije boty. V televizi zrovna dávaly něco zajímavýho, tak jsem ho moc nevnímal.

Čeněk chtěl očividně šít boty do roboty opravdu hodně, proto mě otravoval asi hodinu. Stál přede mnou, motal ručičkama a občas udělal kšááá. Lezlo mi to na nervy, tak jsem přes něj hodil osušku a byl pokoj.

Pak mi ho bylo tak nějak líto, tak jsem mu dal dudáka a on vesele běžel k televizi a začal do ní třískat kyblíčkem.

Holt jsem super táta. To musí mít člověk v sobě. S tím se už narodí.

DOMINIK LANDSMAN

http://fotruv-denik.blog.cz/

(pokračování co nejdříve)