Já na básničky moc nejsem, kromě těch od Plíhala, Vodňanskýho a Skoumala. Ty jsou takový krátký úderný, ty si pamatuju. V dobách pubertálních jsme se místo v prvomájovém průvodu courali se spolužáky pod Bezdězem, spali pod širákem a na střídačku předčítali z Máje. Za ty tři dny jsme ho otočili tolikrát, že kdybyste mě vzbudili o půlnoci, vystřihnu ho jako z partesu. Tenkrát, dneska už ne :-)))
V dobách postpubertálních jsem roky předčítala hlavně verše jako „myšky z myších jeslí tuze rády kreslí" a „okurčičko, okurčičko, nechoď k lesu na políčko, myška tam má domeček, ukousne ti koneček". S těma si ostatně vystačím i dneska, papoušek Mikoušek je miluje, Máj ho nebaví. Hrubínův Špalíček je u nás tímpádem stále v kurzu.
Ale přesto jsem se - na Danielin pokyn "ohledně oblíbené básně" - zamyslela a jednu už pozapomenutou jsem si vybavila a pro vás ji nyní dávám v plen. Jestli pak uhodnete autora a název?
Můůra
Byla rada kol božího trůnu
svolána, by Satan měl svou vůli.
Slétli andělé se s nebes končin
vzlétl také Satan šumně zdůli.
A Bůh kynul. Bylo ticho, ticho.
„Satane, nuž prones slovo svoje!"
Anděl děsu uklonil se pánu :
„Pozdravena koruna buď Tvoje!
Vznáším žalobu před tváří nebes,
žalobu na Tebe, Hospodina,
žes dal zrádně lidstvu na spasení
královského Mariina syna.
Dals mně lidstvo darem za hřích jeho
bych je spoutal žalem, věčnou nocí,
zželelo se Ti zas lidstva toho,
a Ty saháš na kořen mé moci!"
„Dávám syna svého jediného,
jeho život lidstva za spasení.
Není, Satane, to cena plná ?"
Satan volá: „ Není, Bože, není!"
„Nuže přidej ty, a přidej dále
každý anděl, co jich po mém nebi,
muk mu velkých, nežli na kříž smrti
přibijí ho studenými hřeby!"
Vystoup´ Cherub: „Dej mu v kalich nevděk,
onen nevděk, jenž až k nebi křičí,
že ti, pro než mladý život dává,
sami „Kamenuj!" a „Na kříž " řičí!"
Vystoup´ Seraf: „Dej mu bolest onu,
která srdce bodá nejlítěji:
ti, jež k sobě vinul nejtoužněji,
že ho zalhou, zradí, opouštějí!"
Vystoup´ Trůn: „Nech pocítiti jeho,
že ho opustilo celé nebe,
nech ho zoufat, žes i Ty odvrácen
a že ztratil, Bože, také Tebe!"
A Bůh kynul: „Satane, ty slyšíš!
Je to dosti lidstva za spasení?"
Anděl děsu, rozpřáh křídla chará,
volá nebem: „Není, Bože, není!
Jedna bolest nad bolesti všechny,
jedna muka nade všechna muka -
pod křížem stůj matka, by syn viděl,
jak to její srdce hořem puká!
Jinak autora znám, je to ten, co nikdy nevěděl kam s ním
