Muž a žena se srazí v autech. Bouračka je to docela ošklivá. Obě jejich auta jsou úplně na maděru, ale ani jednomu z nich se nic nestalo... Když se vysoukali z aut, povídá žena muži: "Tak vy jste muž, to je zajímavé. Já jsem žena. Hmm, podívejte na naše auta!
Nic z nich nezbylo, ale my jsme zraněni nebyli. To musí být znamení od Boha... Měli jsme se setkat, stát se přáteli a žít spolu až do smrti." Muž přitakal: "To jo, to muselo být určitě znamení od Boha!" Žena pokračovala: "A podívejte se na tohle, další zázrak. Moje auto je totálně na mraky, ale tahle lahev vína je naprosto v pořádku. Bůh si určitě přeje, abychom toto víno vypili a oslavili tím naše štěstí. Potom podala láhev muži. Ten souhlasně přikývl, otevřel láhev a polovinu vypil. Pak ji podal zpět ženě. Ta vzala láhev, zavřela ji a vrátila muži do rukou. Ten se jí zeptal: "Vy nebudete?"
Žena mu s milým úsměvem odpověděla: Ne. Já raději napřed počkám na policii..."
Z DENÍKU ŘIDIČKY:
5. ledna:
A je to, mám řidičák! Konečně můžu řídit vlastní auto a nemusím poslouchat instruktora: "Tudy, tam je zákaz vjezdu!" "Jedete do protisměru!" "Pozor na tu starou dámu! Brzděte!" a tak. Nechápu, jak jsem to ty dva roky vydržela!
8. ledna:
Autoškola zorganizovala party na oslavu mého odchodu. Přišli všichni instruktoři. Jeden mi řekl, že se šel za mě pomodlit, druhý měl v očích slzy a všichni shodně tvrdili, že se při této příležitosti opijí. Bylo to velmi příjemné, i když si myslím, že taková oslava byla trochu přehnaná.
12. ledna:
Koupila jsem si auto. Musela jsem ho však nechat v prodejně, aby vyměnili zadní nárazník. Při odjezdu jsem totiž místo jedničky zařadila zpátečku. To bude tím, že jsem už týden neseděla za volantem.
14. ledna:
Konečně mám své auto! Byla jsem tak spokojená při odjezdu z parkoviště, že jsem se rozhodla udělat si výlet. Stejný nápad mělo víc řidičů. Někteří jezdili za mnou a troubili jako na svatbě. Nechtěla jsem být nepříjemná, tak jsem se připojila k jejich hře a zpomalila z 10 na 5 km/h. Všem se to velmi líbilo a troubili ještě víc.
22. ledna:
Mám úžasné sousedy. Vyrobili pro mě tabulku s velkým nápisem POZOR PŘI PARKOVÁNÍ! Bílou barvou mi vyznačili velké místo k stání a zakázali dětem hrát si venku, když parkuji. Všechno proto, aby mě neznervózňovali. Je to od nich opravdu milé.
31. ledna:
Všichni řidiči na mě vytrubují a dělají různá gesta. Je to hezké, ale trochu nebezpečné. Jednou mi jeden chtěl cosi říct, ale nemohla jsem najít páčku na otevření okna. Když jsem ji hledala, tak jsem málem do někoho narazila. Naštěstí jsem jela svou výletní rychlostí 10 km/h.
19. ledna:
Město je velmi špatně osvětlené. Dnes jsem poprvé jela autem v noci a celou dobu jsem musela mít zapnutá dálková světla, abych lépe viděla. Ostatní řidiči si mysleli to samé. Sotva mě zahlédli, taky si zapnuli dálková světla a troubili. Je to trochu nebezpečné. A troubit takhle pozdě by už neměli, ruší lidi doma.
26. února:
Dnes jsem měla nehodu! Nedařilo se mi odbočit z kruhového objezdu. Bylo na něm totiž příliš mnoho aut (nechci přehánět, ale byly tam nejméně čtyři!) Jezdila jsem stále dokola, držela jsem se středu. Čekala jsem na svoji příležitost, dokud jsem se neunavila a nenarazila do pomníku uprostřed objezdu. Myslím, že by měli omezit dopravu na kruhovém objezdu na 1 auto.
28. února:
Pronásleduje mě neštěstí. Když jsem vyjížděla z garáže, spletla jsem si plyn s brzdou. Narazila jsem do projíždějícího auta a rozbila jsem mu celý pravý bok. Auto náhodou řídil instruktor autoškoly, který mi dal řidičák. Dobrý člověk, o tom nepochybuji. Trvala jsem na tom, že je to moje chyba, ale on jen velmi slušně opakoval: "Bože, odpusť mi! Bože, odpusť mi!"
A nakonec ten slíbený o mašince:
Leží chlap na kolejích, svázaný, v ústech roubík. V dálce je slyšet přijíždějící vlak. Kousek od toho místa stojí žena se dvěmi malými dětmi a říká jim: Tak děcka, zamávejte hezky tatínkovi, už mu to jede."
