STŘEDA S MARKYTKOU - S Markytkou jsem se seznámila během svého jarního pobytu v plzeňské nemocnici. Na našem pokoji tenkrát zalehla skvělá parta, hodně jsme se nasmály. Ticho léčí, ale humor uzdravuje. Protože Markytka bydlí nedaleko Karlových Varů, byl můj pobyt příležitostí nebýt v kontaktu pouze telefonicky, ale navštívit se, což jsme také provedly. Já si dopoledne odbyla dvě pitné kúry a dvě vodní procedury, Knappův chodník a perličkovou lázeň a po obědě hurá k terminálu (tak se jmenuje komplex autobusového nádraží a vlakového Dolního nádraží).

S Markytkou jsme se viděli tedy zhruba po půl roce. Je starší než já, má už pravnoučata, ale dobře se s ní povídá. Přemýšlela jsem, kam tuhle "skoro místní" kamarádku vezmu, kde jsem nebyla ani já, ani ona a napadlo mne zavítat do Vánočního domu. Šly jsme pěšky přes Tuhnice a došly jsme v družném hovoru až k bývalému zámečku v  Doubí.

Věděla jsem o něm spoustu let, protože stojí vedle silnice, po které jsem dojížděla navštěvovat své rodiče. 

Je tam celoroční vánoční výstava, možná by mě na jaře nebo v létě vůbec nelákala, ale v listopadu jsou Vánoce za dveřmi a tak jsem se i já těšila.

Tenhle Vánoční dům slouží mj. i jako prostor pro vystavení obrovské sbírky všech možných medvědů a medvídků, celkem jich tam prý je 15 tisíc, a docela tomu číslu věřím. Někteří v životní velikosti a věrné podobě se skutečným medvědem, většina ale jsou plyšové hračky a dekorace. 

My jsme ale nejprve pohověly nohám a daly si kapučínko v místní kavárně.

Pak teprve jsme prošly všechny expozicemi. V prodejní části jsem snadno odolala nákupu, na můj minipidi vánoční stromek můžu dokupovat pouze nejmenší ozdobičky a v těch nabídka naštěstí nijak zvláštní nebyla.

Ale prohlídka nejrůznějších ozdob, andílků, sobů, houpacích koníků, svíček nebo přímo pro inspiraci nazdobených stromků člověka, který vánoce má rád, potěšila.

ČTVRTEK SE ŠÁRKOU

Ráno na mne čekala již potřetí suchá aplikace CO²; připadám si v tom obrovském asi 500 litrovém pytli jako kukla.

Pytel máme "svůj" na všech šest opakování procedury, člověk se do něj nasouká po pás, pak si to vyhrne až na záda a padne šikovně na lůžko, aby se do pytle nakonec zavrtal jak do širokého spacáku.

Spacák vám nikdo neutahuje páskem u krku – není zas až tak nutné, aby plyn neutíkal. Lázeňská se naštěstí občas zeptá, zda klient ještě dýchá a pak pytel nafoukne kysličníkem uhličitým, který prý blahodárně působí na pokožku. Já mám pocit mírné lepivosti.

A marně doufám, že z kukly vyleze motýl... nakonec zase jsem to já, stará bába (jo, bylo by po rozbalení mít fajn a lepší vlasy a štíhlou postavu, ale vlastně jinak si na věk nestěžuji, být v důchodu je fajn, jen musíte mít ten správný věk, je to prostě  něco za něco ...

Ukončení procedury probíhá tak, že musíte na chvíli zadržet dech, když se pytel vypouští... CO² se dýchat nedá.

Po relativně krátkém relaxu na pokoji následovala jediná neoblíbená činnost.

Skupinový tělocvik.

Nejsem líná, denně nachodím i 10 km, ale tělocvik jsem vlastně neměla ráda nikdy. A tenhle mě vysloveně štve, protože to nedávám.

Ano, cvičitelka říká, abychom cvičily jak můžeme, ale mě to deprimuje, že moje břišní svaly nespolupracují, pokud tam tedy vůbec nějaké mám. 

V první hodině cvičení ( naštěstí trvající jen 20 minut) jsem jediný úspěch zaznamenala při úklidu míčů, kdy jsem hned na první pokus dokázala míč hodit na kruh u stropu (kam se míče uklízejí) tak, aby hned nespadl zpátky na zem. Dneska se mi nepovedlo ani to, potřebovala jsem pokusy tři. 

Možná bude pozitivem, že se jednotlivé cviky naučím (ne provést, ale co se dá s míčem cvičit); takže třeba zabavím míč mladým nebo si na něm občas u nich zacvičím... 

Protože lanovka nemá v ceníku možnost jízdy jen dolů, musela jsem se vrátit pěšky, jinou trasou kolem myslivny.

Jistě, mohla jsem se nechat vyvézt nahoru a pak sejít dolů (v podstatě od toho tam ta lanovka je), ale mě nakonec nevadilo se obě cesty projít...

Odpoledne mě Šárka (už jsem o ní psala v minulém pokračování) protáhla historickou části karlovarského hřbitova v Drahovicích včetně hřbitova židovského a pak jsme společně zavzpomínaly na dětské hřiště v Rybářích, kam jsme si chodívaly hrát.

Dnes je tam úplně jiné vybavení, ne tak originální, ale bezpečnější.

Kostel nad hřištěm stojí několik staletí, ale až teď mi stál za pozornost. Soupeří zde snaha lidí památku opravovat s vandalismem blbců.

Nakonec symbol čtvrti - socha rybáře.

Kouzelná socha. Posuďte sami - hned poblíž na tabuli je návod, jak kouzelnost sochy využít:

Chceš-li splnit přání, dotkni se svitku papíru, který je v hrdle lahve.

Chceš-li mít štěstí, pohlaď ocas ryby.

Chceš-li mít peníze, dotkni se knoflíku na kapse kabátu.

Pokračovaly jsme z Rybář pěšky k Tržnici, kde jsem se se Šárkou rozloučila, já ještě došla na hotel pro pohárek, z hotelu k prameni, po vypití určené dávky rychle na večeři a po ní odpočinek.

Zítra zřejmě nebudu nikde moc courat, oslavím státní svátek odpočinkem (až na rozepsané tři procedury). Dnes jsem totiž stoprocentně ušla letošní rekord...

Milena Nováková,

cestovatelka po vlastech českých,

nyní se láznící