Ne, nebudu to psát coby pes, jak by snad někoho napadlo, ale opravdu jen za sebe. U nás totiž už dávno je páníčkem můj čtvernožec. A kdo má psa či kočku, zvířecí kamarády, které miluje jen pro to, že s ním žijí a zpříjemňují mu i nejšedivější dny, ten mi zcela jistě porozumí. Nechci se holedbat tím, že už mu umím dávat pac, že jdu, kam jeho čumák zavelí, případně (což je fakt a nestydím se za to), že vařím hlavně jen to, co může i on. Ale ráda bych vám sdělila rozmarný zážitek mé uplynulé noci...
Dostala jsem jednou od syna kus báječného jehněčího. Nebylo to však pro mne, ale pro Kayouka, protože to bylo maso takzvaně výsekové. Tak jsem ho nakrájela na kousky úměrně jeho jednorázové spotřebě a mimo jeden dala vše do mrazáku. Postupem času jsem občas některý kousek vyndala, nechala rozmrazit a předložila.
Když jsem totéž udělala včera ráno, s tím, že bude mít lahodný flákanec k obědu, poslal mne pak v poledne s masem drahoušek do háje; čuchnul a odkráčel středem.
Tedy, já taky zrovna nejásala, ale nejsem pes, takže u mne byl pádný důvod, proč mi ono maso nevonělo, protože fakt smrdělo. Proto jsem ho po chvíli sebrala, zabalila do igeliťáku a dala do ledničky. Večerní špacír jsem svému chlupatci chtěla zpříjemnit tímto masem - že to vezmu ven a drahoušek to sbodne někde na trávě. Ale chyba lávky i moje: zase jen čuch, trapnej pohled vzhůru a odběhl se bavit se zdejším zaječím osazenstvem. Na kopečku proti našemu domu jich bydlí cca pět kousků a jsou neskutečně oprsklí.
Když tedy onou pochoutkou Kayo opovrhl, tak jsem se docela naštvala, opatrně to vzala za krajíček, a odnesla dozadu za plot zdejšího tenisového kurtu, kde se vyskytují právě jen ti zajíci, připadně ježci. A řekla si, že třeba to do rána zmizí v útrobách nějakého jiného psiska, že by to přeci byla škoda (maso bylo dobré, nic mu nebylo, jen holt skopové, no). Po další půlhodince jsme odkráčeli k domovu, já se uložila na kanape k Netflixu a sledovala superchlápka komisaře Montalbana, jak na té své nádherné Sicilii udržuje klid a pořádek.
Pak už jen cvak, všechno vypnout, zhasnout a spíme ...Bylo půl třetí ráno, když drahoušek přišel k mé posteli a lehounkym kňourem mne vzbudil. Podívala jsem se dolů, stál tam jak chlupatý andělíček a s absolutně nevinným ksichtejčkem mi oznamoval: "hele, babo, vstávej, protože já fakt a nutně potřebuju."
Ne není rozmazlený, ani zpovykaný, za dlouhá naše společná léta mne takhle vzbudil jen párkrát, takže mu vždy vyhovím. A venku pak vždy dokáže, že to nebylo jen pro flanc.
Jen to zimní oblíkání kdyby být nemuselo ...
Po vykonání toho hlavního, občůrání několika
nejbližších stromů a keřů, se ke mně vrátil, koukl mi do očí a pak jen blesknul
tím svým pidizadkem a frrrr - letěl k onomu tenisovému kurtu, přeletěl ho a už
měl v tlamě to "odložené masisko".
Vzhledem k současným teplotám bylo jasné, že tam bylo opravdu jen odloženo jako do lednice - hovělo si v trávě a čekalo na správného strávníka.
Byl to pohled pro bohy, když jsem sledovala svého čokla, jak nejprve s trochou strachu v očích maso kouše (nesmí totiž venku nic žrát, bojím, bojím), ale když viděl, že "smí", tak si to skutečně vychutnával...
Zvolna a s požitkem to spocíval, pak jsme ještě udělali menší okruh zdejším parkem - a zase zapadli oba do svých snů. Tedy, já do své postele, on na kanape v obýváku, kam chodí spát, když fouká vítr - když píská, hučí a zpívá meluzina...
Mj. snášejí vaši psi meluzinu?
Ten můj se klepe jak vibrátor, strachy zcela bez sebe. Jéje, než já přišla na to, co se to vlastně děje... Pak to vyřešil sám, takže ve zvláště větrné dny spí v obýváku, kde jsou okna neotevírací, respektive jen taková zasklená stěna. Takže vítr zpívá jen u mně, v ložnici. Já s meluzínou kamarádím, takže mně neva...
Dejte vědět, dík ... d@niela
V naší domácnosti marně bojují proti překrmování. 14 letý dlouhosrstý kocour váží 11 kg a břicho skoro tahá po zemi. Knírač Jessi váží 12 kg a jen díky mně, protože nášlapem denně při třech procházkách dohromady 10 km.
Marně ženušce vysvětluji příkladem že 5% tělesné váhy Jessiho rovná se 0.6 kg potravy. To je stejné jako bych já snědl denně 3.75 kg potravin. Odpověď je: když mu tak chutná,.. ten chlap by tě držel o hladu a hladí pejska po hlavičce.
Kocour je naučen jen na konzervy, zpestřené konzervou tuny. Pejsek papá z 80% mleté hovězí, lehce tepelně upravené a zbytek je zelenina, spec. sladké brambory.
Žena zdědila tuto škodlivou lásku po mamince.
Její pejsek, vzdáleně něco jako jezevčík, byl na krátkých nožkách doslova pochodující roura. Na zádech by mu v klidně stáli 3 půllitry piva. Tchýně mu z lásky dělala i topinky na sádle, jež miloval. Potom se jednou odvážil skočit ze dvou schodů a rup, něco z páteří a musela jej dát uspat.
Láska prochází žaludkem, není v těchto případech pravda.
Jelikož se mi ani přes mojí kuchyni alá Magdalena Dobromila Retigová nepodařilo vykrmit žádného syna ani manžela, a všichni byli donedávna hubení, intenzivně jsem vykrmovala i naše kočky. Přes zimu se všichni zakulatili, a v létě to zase vyběhali. Teď máme kocoura, kterému říkáme Baloun, a to je vděčný strávník, co jsou na něm ty nóbl kapsičky, játra, kuřecí řízky...a další dobrůtky, konečně vidět. Má něco k sedmi kilům, ale jen do doby, než půjde ven. Pak zase zeštíhlí.
Nemám doma žádné tlusťochy, ale buclatá zvířátka se mi líbí :-).
Je to krasavec. je mix šedi a na prsou má velký bílý vějíř a packy jako vy se prošel ve vápně.
Charakteristika plemene Ragdoll
Délka jejich života se pohybuje mezi 11 až 13 lety. V dospělosti váží 4,5–10 kg.
(Tu fotku jsem sem vrzla já - tak nevím - trefila jsem se? d@niela)
Asi se má u vás dobře, když už je mu cca 15 let. Naše kočky se ve zdraví dožívají 19-22 let.
