Ale kolem nastesti jela jenom stara potetovana zena na oslu, divala se na nas podivne a pak zacala Alaina zpovidat, na coz uz byl tou dobou davno zvyklej, jelikoz jako jediny z nas mluvil francouzsky. Marius rozumel, ale mluveni mu taky delalo potize. Takze zase normalni otazky — jak to ze jsme tady a co tady delame a proc to tady delame a jak to, ze jsem tu taky ja, jestli jsem jeho zena ... Alain po nasich minulych zkusenostech uz radeji rikal ze ano, bylo to jednodussi... no mela jsem pocit, ze osel usne unavou, nez ona svuj dotaznik dokonci.

     Stiskla jsem Alainovu dlan  a nahlas si postezovala, ze uz je strasne horko, coz jsem  francouzsky zvladla, a  doufala jsem, ze pochopi, ze uz chceme jit... To jsem nemela delat - zena dosla k nazoru, ze i ja mluvim francouzsky a dalsich tisic otazek se sneslo na moji hlavu. Nic nepomohlo Alainovo vysvetlovani, ze ji nerozumim a moje krceni rameny... Nakonec se do toho vlozil Marius, rekl ze uz jdeme a chytil mne za druhou ruku a ponechal berberku v uzasu, jestli teda nemam nahodou manzely dva. Na polyandrii jsem si ale nikdy nepotrpela...

     Uz jsme byli od ni hodne daleko ale videli jsme, ze porad tam stoji i s oslem a kouka. "Marie, dik" rekl Alain. "Ja myslel, ze bude chtit zvanit celej den." Nemohla jsem si odpustit mensi zaryti : „A jak se na tebe divala, tak mozna i pres noc!"

"Jo tetovany babicky mam nejradsi!" strcil do mne Alain a zacali jsme se po cesticce honit. Marius nas sledoval nevericim pohledem, asi ze jsme se zblaznili. Ale ja jsem byla tak desne rada, ze Alain je v poradku, ze se mi chtelo fakt blaznit a blbnout. Marius se od nas znechucene odvratil a zeptal se mne, jestli chci opravdu lezt na ten kopec. Byl  impozantni a za normalnich okolnosti — ale ted jsem si uvedomovala, ze Alainovi nemusi byt jeste porad nejlip a odpověděla jsem,  ze jenom kousek do skal.

     Byly asi tri odpoledne a slunicko se mohlo zblaznit a my z nej take. "Alane, pujc mi vodu, prosim te” pozadala jsem sveho pritele. "Zapomnela jsem svoji v aute." "Tak to mi ani nerikej, ja taky! to s tou pitomou zenskou!"  Marius, vecny zachrance, mi podal svoji lahev s vodou,ale nezapomnel nas upozornit, ze takhle daleko nedojdeme.  "Vedro je hrozny a zizen jako tram..." pozpevovala jsem si, jak jsem lezla po obrovskych balvanech smerem dolu. Vite, jak to strasne vadi, nekam lezt a nedolezt? Uklidnovalo mne jenom, ze jsem doufala, ze skal tu bude vic.

      Zastavili jsme se jeste jednou v Toujane, protoze jsme uz meli hlad. Jamel sedel na zidli vedle sveho hotelu pod slunecnikem. Vzali jsme si k jidlu jenom "salata tunisiene", ale  nechali jsme si zabalit nejake kureci sendvice sebou a vykoupili Jamela z cokolad a oplatek. Alain se ho jeste zeptal, jestli nevi, kdo prodava ve meste nejake rohoze ci deky a Jamel nas poslal za Bechirem. Vsimla jsem si, ze lidi jsou tu daleko snedsi, nekteri az by se dali plest s cernochy, nebyt jejich rozdilnych rysu. Bechir vypadal spis na Nubijjce nez Araba a nakonec nas nezapomenutelny lecitel taky. Alain koupil  jednu velkou rohoz a jednu deku." Po te predposledni noci pro jistotu!" oznamil mi. "Uz nikdy nespim v zadnym listi a kdo vi, jak to bude vypadat se spanim jeste vic na jihu." 

      Vsude za nama behaly davy deti, ani snad nic nechtěly, ale nemohly si nechat ujit takovou atrakci jako nasi skupinku. Jeden moc hezkej malej kluk s cernyma velikyma ocima mel sebou mic a kluci mu naznacili, aby jim ho kopl. V tom okamziku se snad sebehly deti z cele vesnice a chtely hrat taky. Vzdala jsem to, sedla jsem si u Bechira  v obchode, popijeli jsme mintovy caj a snazili jsme si porozumet. Bechir vytahl vodni dymku a presvedcoval mne. abych to zkusila. Ukazal mi, co do ni dava, vonelo to sladce hruskama. A tak, kdyz moji pratele mne konecne zacali hledat, nasli nas v pohode spolecne dymat i kdyz jsem byla nekurak. Ale bezvadne jsme si rozumeli. Obdivovala jsem koberce a ptala se, odkud je dostava a on mi vysvětlil, ze je pletou jeho matka, zena, dve sestry a babicka..   Na konci teto cesty jsem uz prohlašoval, ze se domluvim i s nemym Papuáncem — pri trose jeho dobre vule.

     Rozloucili jsme se s nadsenyma detma, podelili je parma centimama a zvykackama. Pak jsme vyjeli. "Alaine, ses si jistej, ze je to timto smerem?"  Alain totiz patri k lidem, kteri se zasadne nikdy neptaji na cestu. Diky tomu jsme treba v okoli Douzu poznali spoustu ruznych cest, dokonce i nektere polnacky. Vetsinou jsem jenom rezignovala, nestalo to za to se rozcilovat. Nebyla to taky jenom jeho vina. Krizovatky byly ve mestech priserne znacene. Nekde byla trebas znacka na vypadovku urcitym smerem, tak jsme tam jeli a jeli a jeli.. a nikde dalsi znacka, ze jedeme spravne —  az jsme zjistili, ze jsme spravne nejeli. Byly to strasne nervy a sjet z hlavni silnice bylo velice rizikova zalezitost. Zacali jsme tomu rikat "tuniska ruleta" a brali to s nejvetsim klidem, co to slo. Ten klid sel lip Alainovi, ktery ho mel vrozeny, ja jsem casto proklinala silnice, tuhle dovolenou, dopravni znacky i jeho. Ted jsme meli na mape nazev dalsi vesnice Ksar Kallouf. Mezi Toujane a Ksar Halloufem nebyla na mape znacena zadna spojovaci silnice, ale Bechir nas ujistil, ze se tam da projet. Uverili jsme mu…

Alena Kennedy, Yukon, Kanada