Nebo jsem se dostala do nějakého bohem i lidmi i civilizací zapomenutého kraje? Stála tam telefonní budka. Dobrý! Vždyť mám číslo na NĚHO do práce, má tam záznamník, tož při jeho inteligenci ho napadne, že když nejsem TAM, budu asi DOMA, pojede do práce, a zavolá mi. Při té příležitosti si vyposlechne můj jednoduchý, jasný a milý vzkazík. „Miláčku, asi jsem zabloudila, .. smích …, stojím před nějakým LIQUERE, a přede mnou je cedule, která hlásá něco o Walley, vpravo je velký červený dům, a vlevo parkoviště. Budu čekat. Pá! Miluju tě…“. Jenže –  budka po mě tvrdošíjně chtěla čtvrťák. Prosila jsem ji, že jsem v tíživé situaci, že mám žízeň, chce se mi čurat, ale ona mrcha nezlomná nic.

     Trochu naštvaná na nelidskost amerických telefonních budek jsem vylezla ven a přemýšlela, co dál. Ve dveřích stál opřený veletlustý člověk, párátkem či čistil zuby, kalhoty značně omšelé mu začínaly někde těsně nad koleny a končily srolované těsně nad vysokými černými botami. Košile károvaná, rozepnutá až k pupku, a že byl! Ten pupek…Holá hlava, strniště na bradě, a přimhouřené šilhavé oči. Kolkolem nikdo jiný. Vypadalo to jako v nějakém hororovém filmu z divokého západu. Všichni se schovali, neb tušili přestřelku! Napadlo mne.  S co nejlíbeznějším pohledem jsem k němu přistoupila – a najednou jsem uměla anglicky! Asi to bylo tím, že ON byl daleko, a já odkázána na někoho, před kým jsem se za svůj divný akcent, špatné skloňování a řazení slov vůbec nestyděla.

Poprosila jsem ho, zda si  mohu zatelefonovat. Že je to velmi, velmi důležité!

    Vyplivnul párátko, ustoupil o krok dozadu a pokynul, ať jdu za ním. Měla jsem dvě možnosti. Jít anebo nejít. Sám dům nebudil moc důvěry a majitel už vůbec žádnou. Že jsem si sebou nevzala jednu z pistolek, co máme doma! Blesklo mi hlavou. Nasadila jsem výraz :“jen si zkus, tak uvidíš!“, a šla jsem za ním. V rohu stál archaický telefon — uprostřed nepředstavitelného bince. Najít ho by byl úkol asi na pět minut profesionálního hledání – ale muž věděl. Párkrát prohrábl smetiště, uchopil šňůru a tahem se vynořil i přístroj. Úlevou jsem si vydechla. Rychle jsem vyťukala číslo, vystřelila své hlášení a s pocitem vítězství sluchátko položila. Muž stál stále opřený o nějakou bednu, a pro změnu se šťoural v uchu. Nepředstavitelně se mi chtělo na záchod! Vyšla jsem ven, abych zkonstatovala, že zde místo k tomuto konání při nejlepší vůli nenaleznu. Otočila jsem se tedy zpět a zeptala se, kde jsou tady záchody? Ano, pokrok byl evidentní: nebyl to letušák, ale přesto porozuměl. Vedl mne dozadu. Po pár krocích jsem litovala, že jsem nezůstala na hlavní cestě a nevykonala potřebu třeba uprostřed náměstí. Třeba by mne zavřeli pro buzení pohoršení, a šerifovi bych snad vysvětlila, co jsem, a on by mi vysvětlil, kde jsem.

Jenže jsem slíbila, že počkám TAM, jak jsem tak bravurně popsala do záznamníku místo mého konce jízdy. Nořili jsme se tedy do toho podivného domu víc a víc. Už bych nenašla cestu zpět. Už ne! Doleva, doprava, rovně, sehnout, narovnat a zase doleva – až jsme byli na nějakém divném dvoře. Mávnul rukou někam do prostoru a zmizel. Tak. Jestli jsem před chvíli měla pocit, že nevím, kde jsem, teď už jsem zcela propadla panice, že tady asi umřu a na místě, kde nejenže nevím, kde jsem, ale v dosti potupném prostředí. A — měla jsem pocit, že záchod je všude kolem mne…

      V ten moment už jsem nechtěla nic, jen vidět zase přední část domu, a to zvenčí! Vystřelila jsem směrem, kde zmizel muž. Asi tam byla jen jedna chodba, jedna cesta ven, protože jsem opravdu za asi deset minut uviděla „přijímací místnost s telefonem“. Zhluboka jsem vydechla a opět pocítila nutkání jít na záchod. Čert aby to spral! No nic, ON musí dorazit každou chvilkou! Vždyť jsem mu to tak jasně řekla, kde jsem! Posadila jsem se zpátky do svého milovaného autíčka. Vedro bylo neuvěřitelné. Pot ze mne stékal jako hustý liják po předním skle auta, vlasy plihly, do očí se vkrádal děs, že se nejdřív počurám, pak se studem propadnu, uvařím a až budu umírat, najde mne ON. Pozdě…

Daisy Bergerová, Ostrava