Jsem téměř slepá díky marnivosti a utkvělé myšlence, že mi brýle nesluší. Vypadám v nich jako včela se zánětem rohovky.  A také díky představě, že když si ty brýle nasadím, ztratím sedm kg JEHO lásky — neboť se vyjádřil, že jeho bývalá žena nosila brýle, a že se mu to vůbec, ale vůbec nelíbilo. To bylo stejné, jako by řekl – nasadíš brýle a přestaneš se mi líbit! A tak jsem hrdinně předstírala, že vidím všechny čudlíky, které mi ukazuje (a že jich bylo …). Jenom v kuchyni bych na to musela mít měsíční školení, ale pouze za jediné podmínky, že by se učilo česky. Dále za podmínky, že já bych VIDĚLA a učitel by nebyl takový nervák, cholerik a despota. Zatím jsem to brala s humorem jako doposud všechno. Byla to vlastnost, kterou jsem milovala na NĚM a byla přesvědčena, že jí má. Ale neměl. NEMĚL! A to byl začátek konce. Že mne ten můj smysl pro srandu, který jsem měla voperovaný do celého svého já, také jednou opustí, to jsem netušila a ani mne to nenapadlo.

    Tedy slepá, němá (nevymáčkla jsem ze sebe ani jedno anglické slůvko ze studu, že se mi budou všichni oslovení smát stejně, jako ON), hluchá (protože jsem nikomu nerozuměla, co po mě chce) a ztracená ve světě, kde nikoho neznám, nikoho neslyším, nevidím? Ztracení se tady, to by nemuselo dopadnout šťastně. Ale jak šel čas, připlížila se i tato možnost, neb jednoho dne ON pravil: „Tu cestu už znáš, jeli jsme po ní spolu několikrát. Ať nemusím zbytečně jet pro tebe domů a zpátky na nákupy, přijedeš mi naproti – tam, na to velké parkoviště před městem.“ Ha! Jeli jsme tam mnohokrát. Měl pravdu, průměrný, normální člověk by už tu cestu znal nazpaměť a trefil by na to parkoviště poslepu.    

     Jelikož jsem mu ale několikrát vyznala své chyby, abych předešla nemilým překvapením, věděl! Proto vyrobil ještě mapku, namaloval cesty, cestičky, šipečky, orientační body. Několikrát jsem mu musela na tom papíru ukázat, kudy pojedu. Na tom papírku  to bylo tak jasné! Tak jednoduché! A nepotřebovala jsem ani sluch, ani mluvu a brýle také ne. Nevidím jen na čtení. Když už se mne po páté ptal, jestli je mi to jasné, už jsem (v duchu) brblala: „ Podle takové mapy by trefil i králík! TAK blbá zase nejsem! No prostě pojedu rovně, na první zahnu doprava, a pak pojedu tak dlouho rovně až minu dvě křižovatky. Na té třetí se dám doleva a budu tam. Každý polointeligent by to pochopil!“ Nasadila jsem tedy výraz absolutní jistoty a on ukončil školení.

     Druhý den ráno jsem měla vyrazit asi kolem jedné hodiny, abychom se ve dvě setkali na parkovišti – tam někde. Měla jsem obrovskou radost, protože strašně ráda řídím auto, ale sama. Nesmí mne vedle někdo neustále napomínat, kdy mám co udělat, upozorňovat na dopravní značky, a nedej bože – sahat na volant či tlačit svou nohu na můj plyn! To dělal ON často a rád. A já jsem měla vždy do krvava rozkousaný ret abych neřvala.  Měla jsem sváteční pocit. Už jsem se nemohla dočkat! Pojedu poprvé „svým“ autíčkem sama, a o to více jsem se těšila. Mělo to automatickou převodovku, kterou jsem předtím neznala. Levá  noha měla prázdniny,  pravá se trošku uhonila, ale jen v poměru k té levé, ale ruce měly také o 50% menší práci. Prostě pohoda!

     Naladila jsem si svoji oblíbenou stanici Oldies melodies – to byly ty nejkrásnější písničky mého mládí, a vyrazila jsem. Cesty jsou tam perfektní, autíčko sedělo jako přibité, já si pustila muziku jako puberťák na plný pecky a zpívala s nimi! Bylo mi neskonale blaze… Tyhle sny jsem měla v minulosti často – jak se řítím po dálnici, SAMA!!!, hudba mého srdce se rozléhá a já si jedu – jen tak. Malá chybička se vloudila. Chtěla jsem zapnout klimatizaci. Ano, můj GURU mi to ukazoval, co se má zmáčknout a na kterou stranu. Zhruba jsem měla pocit, že to byla ta černá páčka uprostřed. Na písmenka jsem neviděla. Zkusila jsem to napravo. Za tři minuty jsem měla v autě saunu: bylo to topení. Zkusila jsem další páčku a začala se mi rolovat skla. To už mne naštvalo. Hodila jsem to všechno do původní polohy a tvářila se, že autíčko klimatizaci nemá. Nakonec – v Česku jsem nic takového nepotřebovala. Nebylo tam sice 40 stupňů Celsia, ale život není to, co chceme, ale to, co máme. Z omylu, že jsem asi tři měsíce jezdila podle mých představ předpisově, tj. max. 100 km v hodině, jsem byla vyvedena v momentě, kdy mi byla odhalena krutá pravda. Na tachometru to neukazovalo kilometry, ale míle. Přežila jsem bez následků, čili nepodstatný zážitek. Zážitky podstatné, které zdaleka nebyly bez následků, a to prudkých, o těch bude ještě spousta řečí. Možná.

Nyní jsem tedy svištěla za svou láskou na parkoviště – doprava, rovně, třetí křižovatka doleva… nejsem přece blbec, ne? Měla jsem  to spočteno přesně na minuty, takže za tři čtvrtě hodiny jsem měla zabočovat doprava,  tedy — asi… Jenže já jsem po 40 ti minutách ještě žádnou křižovatku neviděla — ani první, ani tu druhou! Zdůvodnila jsem si to tím, že jedu pomalu. Přidala jsem tedy na „mých“ 120 km za hodinu, a svištěla dál. Pozorně se koukajíc, kdeže se už ty křižovatky objeví.

Nic. Furt nic! Najednou koukám kolem sebe – zatraceně, tož tady jsem ještě v životě nebyla! TADY jsem určitě nikdy nejela! Zcela neznámá krajina. Domy. NIC, ale vůbec nic jsem nepoznávala…

     „Holka, je zle. Blbec sice nejsi, ale asi jsi zase NORMÁLNĚ zabloudila“, blesklo mi hlavou.

Daisy Bergerová, Ostrava