Kola byla naložena, jezdci také a mohli jsme vyrazit. Prvních několik kilometrů jsme jeli autobusem téměř až k akvaduktu. Celou cestu jsme obdivovali francouzské kruhové objezdy. Střed kruhového objezdu byl vždy pečlivě upraven a vysázen na určité téma. Jeden  měl  ve středu z kamení postavený klasický vinný sklípek a kolem vysázen vinohrad. Další byl ozdoben napodobeninou studny i s rumpálem a okolí osázeno nezbytnými levandulemi, různými jehličnany a námi tolik obdivovanými oleandry. Ty zde dosahují velké  bohatosti v barvě, růstu a košatosti. Vždy jsme si s manželem vzpomněli na jeho mámu, která se snaží tady u nás, v našich podmínkách, vypiplat v květináči oleandr,  který je v porovnání s těmi francouzskými skutečnou chudinkou. Provence budu mít navždy spojenou s dvěma rostlinami – levandulí a oleandry.

     Našli jsme místo k vyložení kol a nás jejich „krotitelů“ a vyrazili k akvaduktu, který byl jen co by kamenem dohodil od místa našeho výsadku. Jeli jsme po asfaltové cestičce velice pomalu, neboť se zde pohybovali i pěší turisti. Kolem cesty byly stánky, u kterých se prodávaly obrovské keramické květináče v pestrých barvách. Zkoušela jsem manžela přemluvit ke koupi jednoho (jednoho z těch opravdu obrovských) s tím, že by jej táhl na zádech, ale nenechal se přemluvit. Nechápu proč!  

     Akvadukt má tři patra. Po tom nejspodnějším — dostatečně širokém jak pro nás, kteří jsme jeli na kole, tak pro pěší turisty — jsme se přepravili na druhou stranu a odtud ze stínu stromů si prohlíželi krásu této římské stavby. Vždy při pohledu na staré památky obdivuji šikovnost, pracovitost, houževnost, smysl pro krásu a detail dávných stavbařů. Koryto řeky, která měla pod  akvaduktem protékat, bylo vyschlé a doslova se z něj prášilo.

     Odtud jsem se přepravili do města Nimes. Všechna města Provence mají jižanskou atmosféru s hustou automobilovou dopravou i v těch nejužších uličkách a my obdivovali, že jsme za celý pobyt nezažili ani jedinou dopravní kolizi nebo nehodu. Problémy jsme způsobovali my, naší jízdou a neznalostí města, kdy jsme se mnohokrát orientovali až na poslední chvíli přímo v křižovatce nebo kruhovém objezdu. A zde musím opět pochválit místní obyvatelé, kteří mnohokrát zastavili provoz na kruhovém objezdu vidíce zmatené cizince a nechali všech padesát cyklistů v klidu a bez nervozity projet. Jednou nás dokonce na chodníku stojící stařík povzbuzoval nadšenými výkřiky – Tour de France!!!!! Stalo se, že na nás zatroubil nějaký nervní  řidič, ale při pohledu na značku auta jsme zjistili,že je to Španěl. Dojeli jsme ke krásném amfiteátru a několik z nás neodolalo, zaplatilo vstupné a šlo se podívat dovnitř. To bych si nenechala ujít, vždyť něco takového člověk nevidí každý den!  Zvenčí tato stavba nepůsobí až tak mohutným dojmem, ale jakmile vstoupíte do útrob dlouhých a chladivých chodeb a spatříte arénu, musíte užasnout nad prostorností a rozlehlostí  celé stavby. Uprostřed stálo podium a bylo nám vysvětleno, že se zde pořádají koncerty a divadla.  Vyšli jsme před amfiteátr a nastoupili cestu k hradu Beucaire. Objížděli jsme celý amfiteátr, když jsme narazili  sochu toreadora,  který měl v kovu vyvedenou  kompletní výbavu potřebnou k jeho výkonu. Ovšem!!! Ženská část si s nadšením všimla, že vzadu měl prdelku odhalenou a častým osaháváním oleštěnou do vysokého lesku! Hádejte – jestlipak jsme k lesku této části sochy také přispěly?

     Z hradu Beucaire jsem viděli jen zahrady a okolí hradu. Dovnitř jsme nešli, protože se nám zdálo, že výše vstupného moc neodpovídá tomu, co by bylo možno vidět. Záhony zde byly osázeny petúniemi v nejrůznějších barvách a tvořily nádherný barevný koberec. Poslední památka tohoto dne, hrad Tarascom, byl vlastně na dohled z hradu Beucaire. Jen jsme přejeli most a byli na místě. Je to skutečný hrad se všemi náležitostmi. Na prostředním nádvoří je vytvořena zahrádka, kde bylo možno spatřit nejrůznější exotické rostliny jako datlovník, fíkovník, kiwi a mnoho dalších, které si ovšem nepamatuji. Taková malá „Krakonošova“ zahrádka.

     Den se završil,my nasedli do autobusu a rádi se nechali dovézt „domů“ do Avignonu.

Ivana Lichtfangová, Morava