Naříkal, posléze vřeštěl a aby to nebylo málo, začal se tvářit, že hoří! „Proboha! CO JE ZAS TOHLE!“, zařvala jsem na něj, vytrhla zástrčku a hleděla nechápavě na nepřátelský stroj. Už neřval, Jen tiše smrděl.

Kouřilo se z něj. V domě zhaslo všechno, co svítilo. A že tam toho bylo! Všechna signalizační světýlka v kuchyni umřela. Já skoro také! V tomto mžiku se odehrála bitva mezi vysávajícím kolosem a čudlíkem, který byl sice malý, ale pevně přimknut ke šňůrce, která vedla k žaluziím. Ty držely, jak luterská víra! Nedaly se! Vysavač sál, šňůrka se zpěčovala poddat se té síle. Vyhrála! Ten malý blbeček se někde šprajcnul a nehodlal se vzdát. Vzdal to tedy vysavač.

     Sedla jsem si k tomu obrovskému nepříteli na zem a bylo mi do pláče. Jak toto vysvětlím? To už vypadá, že dělám sabotáže naschvál. Jestli stál blbý smetáček tři dolary, kolik stál asi tento hyperstroj…Ten už bych nekoupila ani na půjčku. Blbec čudlík. Jako vždy. Čím menší, tím větší podrazák! Čudlíček od žaluzií, ladně ležící na koberci, se vcucnul do vysavače. Ten ho schramstl jako malinu, neb měl výkon. V Americe má všechno „výkon“. Opustila jsem ložnici a šla jsem páchat škody do kuchyně. Pojistky jsem našla a s pocitem vítěze štafety na olympiádě jsem elektrický proud opět vpustila do našeho příbytku. Už se blížilo poledne a podle mého rozvrhu byl nejvyšší čas začít s přípravou jídla. Myčku jsem milovala. Ale v té době jsme si ještě netykali, moc jsem ji neznala. Večer předtím jsem do jednoho z hrnců nalila prostředek, vlastností adekvátních jaru. Aby se TO odmočilo. V ten osudný moment jsem tedy naskládala nádobí do myčky a přidala i ten pitomý hrnec. Po deseti minutách se začaly dít věci!

     Kuchyň plynule přecházela v jídelnu. V kuchyni byli na zemi dlaždice. Ano. V jídelně však již byl koberec, který byl ve zbytku celého domu. Nádherný! Krásně mechově zelený s chlupem mnohem delším než na původním smetáčku. Noha se do něj bořila jako do vaty. Předěl mezi kuchyní a jídelnou tvořil kovový pásek, který spojoval dlaždice s kobercem. Myčka (schválně!) byla umístěna jako poslední součást kuchyně, tedy sousedila s kobercem levobokem. Když se myčka začala chovat – jak dobře hádáte — jako „Hrnečku vař!“, činila jsem další úkony v koupelně. Ten úděsný pohled při mém vtančení do kuchyně! Tvrdošíjný mycí tvor už nebyl pod záplavou „kaše“ vidět. A furt vařil a vařil!  Produkoval pěnu, bublinky. Pěna a bublinky! Už ne jen kolem myčky, ale všude! Ze všech otvorů té bestie prýštila bublinková lázeň. Na dlaždice – v první fázi. Na koberec – ve fázi druhé! Němě jsem zírala na tu spoušť a koberec sál. Nasával hladově bublinkovou vodu jako by umíral žízní. Vypnula jsem myčku. Dobrý počin. Rukama jsem odebrala největší příděl toho bílého nadělení a propadla panice. Do hodiny H nezbývalo mnoho. Oběd nepřipraven, v ložnici čekal, sarkasticky se usmívaje, vysavač. V kuchyni bylo napěněno, koberec v jídelně se začínal podezřele vlnit a zvedat se k výšinám. „Maminko!“, kvílela jsem. „Tatínku!“, stupňovala jsem své volání o pomoc. Mám se zastřelit nebo odejít do hlubin lesů a tiše tak skonat na špatné svědomí? Pud sebezáchovy ale tentokrát ještě zapracoval. Odklidila jsem to nejhorší, z myčky vytáhla všechno zboží do dřezu a jala se vysušovat. Na pomoc jsem si přizvala fén a přiložila do krbu. Na povrchu zaprášeného, ale spral to čert! Nový smetáček stejně ještě nebyl zakoupen.

     Dvě hodiny jsem v kleče prosila s fénem koberec, ať je kámoš a uschne! V téměř kritickém čase jsem se vrhla na přípravu jídla. Nádobí jsem umyla — jak jsem byla léta zvyklá — v dřezu. Při krájení zeleniny jsem vždy poslušně odnášela zbytky na kompost. Tentokrát mne čas honil, tak jsem vrazila natě do drtiče odpadků a zapnula jsem ho. DRTIČ! To jsem neměla dělat! V tom fofru mytí mně do drtiče unikla kávová lžička… Zase malá potvora, velký zrádce! Při zapnutí se ozval zvuk ne nepodobný vysavači. Kvílelo to, třískalo a já jsem klesla k zemi. V poklesu jsem ještě hmátla po čudlíku a zmrtvěla jsem ten „zázrak“ techniky. Klika cvakla, dveře letí, to ON vchází do dveří…Objevil vysavač, objevil mokrý vlnící se koberec. Objevil zdeformovanou lžičku a zbytky (ó hrůza!), které přece měly být na kompostu! Hergot! Objevil i mne. Očekávala jsem disciplinární trest. Ze všeho si pamatuji jen to, že se ve mně strach začal zabydlovat, začal si dělat hnízdečko v mé duši. Vystlal si to tam teda parádně, aby se mu dobře žilo. Už se tam usídlil natrvalo. Netušila jsem to ještě, ale stal se od tohoto okamžiku mým druhem nejvěrnějším. S jeho stálou přítomností jsem pak žila, nežila, byla a nebyla.

     Chtěla jsem však být ženou, kterou by můj milovaný muž měl, kdyby chtěl, nalézt…

Daisy Bergerová, Ostrava